Nevěřili by mi. Nikdo by mi nevěřil, že jsem to nechtěla, když jsem se nebránila. Protože jsem se nebyla schopná křičet, pořádně se bránit, nic. To jsou podle stránek Proč jsme to nenahlásili a To po tom jedny z nejčastějších důvodů, proč oběti znásilnění tento trestný čin nenahlásí.
Přestože je podle výzkumů neziskových organizací v Česku ročně znásilněno 12 tisíc lidí, z nichž 90 procent tvoří ženy, nahlášeno je podle statistik každý rok jen zhruba 600 případů. Průměrně tak dochází k 34 znásilněním denně, přičemž policii je ohlášeno jen jedno či dvě z nich.
Současný zákon o znásilnění§ 185 trestního zákoníku klasifikuje znásilnění jako čin, kdy někdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti |
V českém právním řádu je přitom pro klasifikaci trestného činu znásilnění podmínka či pohrůžka násilí nebo zneužití bezbrannosti. „Co když ale k násilí nedošlo? Co když byla žena paralyzována strachem? Co když byla dotyčná namol a nemohla říct ne?“ ptá se spolek Konsent, který společně s organizacemi Amnesty International, Ženami v právu a Českou ženskou lobby vypracoval petici na změnu legislativy.
Během situace, která se naprosto vymyká normálu, je totiž běžné, že oběť ztuhne – je paralyzovaná strachem, nemůže se hýbat, nemůže křičet. Takto na ni může působit samotná pachatelova přítomnost, intenzivní strach o vlastní život nebo vědomí, že vedle v pokoji jsou její děti, upozorňují.
Také podmínka bezbrannosti je sporná, neboť komentář trestního zákoníku pojem vykládá jako situaci, kdy oběť nechápe pachatelovo jednání a není schopna domyslet jeho důsledky. „To je ale v praxi nedostačující, protože plno lidí je schopno následky domyslet a chápou, co pachatel činí, nejsou ale schopni adekvátně reagovat,“ podotýkají organizace.
Petice byla spuštěna 12. února a za pět dní se v ní sešlo přes tisíc podpisů. „Z ohlasů veřejnosti, a především mladých lidí, cítíme velkou podporu,“ uvedla zakladatelka Konsentu Johanna Nejedlová. „Jsme ale teprve na začátku naší práce, změna legislativy je běh na dlouhou trať a nedá se ušít horkou jehlou,“ podotýká.
Karafiátem za změnu! Dneska ráno jsme vyrazili před Poslaneckou sněmovnu informovat o potřebě změny definice znásilnění v trestním zákoníku. Protože sex bez souhlasu je znásilnění. Chcete o našich snahách vědět víc? Běžte na konsent.cz/souhlas
Děkujeme našemu dobrovolnictvu za výrobu karafiátů 
stejně tak všem těm, kteří si karafiat adoptovali. Bude to během na douhou trať, díky, že jste v něm s námi.
Souhlas je jednoduchý. Máte-li pochybnosti, zeptejte se
Zákon, který se nyní organizace snaží prosadit, má již dvanáct evropských států – Belgie, Chorvatsko, Kypr, Dánsko, Německo, Řecko, Island, Irsko, Lucembursko, Dánsko, Švédsko a Velká Británie. „Chceme, aby se Česká republika mezi tyto státy přidala,“ uvádí organizace.
Jak podotýkají, souhlas je jednoduchý. „Abyste mohli mít sex, musíte si být jisti, že osoba, se kterou chcete mít sex, chce mít také sex s vámi. Tedy že sex je pro oba zcela dobrovolný. Signály mohou být verbální i neverbální. Máte-li pochybnosti, zeptejte se,“ uvádí.
Proč jsem to nenahlásila? Nevěřili by mi, svěřují se oběti sexuálního násilí |
Změna v žádném případě nevyžaduje odklon od presumpce neviny, prokázání viny pachatele zůstává úkolem státního zástupce a obviněný je nevinný, dokud soud neprokáže jeho vinu. „Zásada in dubio pro reo(v pochybnostech ve prospěch obviněného, pozn. red.) není dotčena,“ zdůrazňují organizace s tím, že případná vlna falešných obvinění, kterou odpůrci argumentují nejčastěji, nebyla nikdy prokázána.
Chcete-li mít sex, musíte vědět, že osoba, se kterou chcete mít sex, chce mít sex také s vámi.
Konsent, Amnesty International, Ženy v právu, Česká ženská lobby
„Realita je taková, že je zapotřebí hodně odvahy a síly k tomu nahlásit skutek na policii. Trestní řízení je pro oběť často nesmírnou zátěží. Není neobvyklé, že obviněný nebo dokonce policie a soudy dokola zpochybňují osobu oběti, její pověst a důvěryhodnost,“ vysvětlují organizace.
Organizace věří, že zakotvení souhlasu do zákona nemusí vést k nárůstu odsouzení, ale že povede k většímu počtu nahlášení znásilnění a z dlouhodobého hlediska znásilnění předejde. „Důležité přitom je klást důraz nejen na to, co oběť učinila, aby obviněnému dala najevo, že nemá zájem, ale také na to, co přimělo obviněného si myslet, že existuje její souhlas k sexu,“ shodují se iniciátoři.
Co dělat po znásilněníVysvětluje Dana Pokorná z organizace proFem Pro oběť může být bezprostředně po činu těžké uvažovat o tom, jak dál se situací naložit. Většinou prožívá šok, přicházejí pocity bezmoci, strachu, studu, viny, často potřebuje jen vyslechnout, mít možnost se svěřit bez toho, aby ji někdo soudil nebo dával okamžité rady. Blízké okolí by mělo být vůči obětem velmi vnímavé, zaujmout nehodnotící a podporující postoj s úplným respektem k potřebám oběti. Oběť by bezprostředně po napadení neměla zůstávat sama, blízké okolí by se mělo postarat o zajištění základních potřeb a pokusit se jí co nejdříve zprostředkovat odbornou pomoc (krizová centra, specializované poradny). Pokud je to možné, blízcí mohou oběti pomoci zvládnout zajistit důkazy o sexuálním napadení. Mnohdy první věcí, po které oběť touží, je bezpečné místo a možnost umýt se, tím se však může ztratit šance následného využití důkazního materiálu. Neznamená to však, že pokud se oběť umyje, vyčistí si zuby nebo se převlékne, tak ztrácí možnost řešit svou situaci trestním oznámením. Řada obětí svou situaci touto cestou nechce řešit vůbec a její blízké okolí by mělo její rozhodnutí plně respektovat a přijmout je, jakkoliv to pro blízké oběti může být složité. |
Oběti se často bojí, že jim nikdo neuvěří. Ty, které čin oznámí, si podle organizace Bílý kruh bezpečí stěžují na nedůvěru ze strany policistů, na únavu z opakovaných výslechů nebo na necitlivé otázky směřující do oblasti jejich sexuální minulosti. Oběti často slyší od okolí a občas i z úst odborníků závěry typu „to přeci mohla předpokládat, neměla ses chovat tak naivně, můžeš si za to sama“.
Až 90 procent obětí si přitom nese dlouhotrvající následky. Mezi nejčastější patří posttraumatická stresová porucha (PTSP). „Z mého pohledu je znásilnění jeden z trestných činů s naprosto nejhoršími následky,“ popsala advokátka Lucie Hrdá, která s oběťmi domácího a sexuálního násilí pracuje.
Byla opilá? Sex byl v pořádku, míní někteří
Podle studie Evropské komise se stále více než jeden ze čtyř respondentů se domnívá, že pohlavní styk bez souhlasu lze za určitých okolností odůvodnit. Například v případě, že je oběť opilá nebo pod vlivem omamných látek, vyzývavě oblečená či se dostatečně fyzicky nebrání. Tyto okolnosti úzce souvisí s mýty o ideální oběti znásilnění, které popsala například policejní psycholožka Ludmila Čírtková .
Brutální znásilnění = podmínka. Proč má Česko nízké tresty za sexuální delikty |
V polovině případů je pachatelem znásilnění partner oběti, ve 40 procentech někdo, koho oběť zná. Takzvaná „ideální“ znásilnění neznámým násilníkem tedy tvoří jen desetinu všech těchto případů.
Nehodnoťte, nesuďte, naslouchejte. Trauma se mýdlem nesmyje:
