Jste první rektorkou Mendelovy univerzity. Jak jste se na tuto pozici dostala?
Univerzity jsou velmi konzervativní prostředí. V určitém okamžiku to začínalo vytvářet institucionální limity pro rozvoj výzkumného týmu. Já jsem s tím svým dospěla do bodu, kdy jsem věděla, že se buď budu muset snažit institucionální limity změnit, nebo budu muset s celým týmem z univerzity odejít.
V čem byl problém?
Vytváření pracovního prostředí, podpora mateřství, rodičovství a tak dále.
Na Mendelově univerzitě jste však nakonec zůstala.
Bohužel Česká republika ještě není takový trh, aby člověk mohl vzít celý výzkumný tým a odejít na jinou školu, takže z té situace vyšlo, že možná bude jednodušší se osobně zasadit o to, aby se situace změnila. A to byl impuls k tomu pokusit se kandidovat na rektorku.
Měla jste jako žena při kandidatuře pocit, že máte nějakou nevýhodu a čelíte předsudkům?
Nebývá zvykem, aby rektorem byla žena. Z tohoto titulu jsem byla samozřejmě od začátku považována za outsidera. Předsudkům jsem čelila jednak kvůli tomu, že jsem žena, ale i kvůli věku, protože jsem nejmladší rektor v České republice. Nicméně já jsem si z takových věcí nikdy nic nedělala. V celé své kariéře jsem byla nejmladší vedoucí katedry, nejmladší proděkanka, nejmladší docentka, pak nejmladší profesorka. Za tu dobu jsem si na to už nějak zvykla. Ale samozřejmě na to, aby si člověk zvykl, tak musí být silná osobnost a ne všichni na to mají povahu a jsou ochotni těmto společenským stereotypům čelit.
prof. Ing. Danuše Nerudová, Ph.D.
|
Čemu jste konkrétně čelila?
Jeden z těch stereotypů je například to, že pokud je žena v nějaké manažerské pozici, automaticky se předpokládá, že je nejslabším článkem. A jdou-li nějaké útoky, jsou vždy činěny primárně přes ni. Dalším je zmíněné zpochybňování věku větami typu: „to jsme řešili už před deseti lety, když vy jste tady ještě nebyla“. Takže naprosto klasické způsoby, kterými mají starší tendenci přistupovat k mladším a muži k ženám.
Myslíte, že se vám podařilo stereotypy třeba právě ze strany lidí kolem vás na univerzitě zlomit?
Určitě. Já jsem na univerzitu přinesla to, že jsme začali řídit lidské zdroje, aktivně podporujeme mateřství a rodičovství. Jako první univerzita jsme získali HR award, což mimo jiné znamená, že vytváříme rovné příležitosti pro muže a pro ženy. Také jsem si vybrala velmi mladý kolektiv prorektorů, jsou tedy ve věku zhruba čtyřiceti let, což není úplně běžné. Mladé kolegyně se snažím nějakým způsobem mentorovat a teď už jsou velmi zkušenými manažerkami, takže věřím, že se podařilo celou řadu společenských stereotypů na univerzitě zbořit.
Společenské stereotypy, ať už ve vztahu k ženám nebo ve vztahu třeba k mladé generaci, nelze bořit silou. Každá žena, která se dostane do takové funkce, musí být inspirací. Musí ostatní mentorovat, musí jim dodávat víru, že práce, kterou dělají, má smysl. Musí je vést. Pokud všechny ženy, které jsou ve veřejném prostoru, toto budou dělat, myslím, že časem problému s přítomností žen ve veřejném prostoru čelit nebudeme.
Cítíte nějakou zodpovědnost, abyste byla dobrou inspirací ostatním?
Ano, já se samozřejmě vždy snažím jít osobním příkladem. Z manažerského hlediska vím, že po svých podřízených mohu vyžadovat pouze to, co dělám sama. A svým kolegyním vždy říkám právě to, že každá z nás se musí snažit být inspirací pro ostatní. To si myslím, že jsou dva základní stavební kameny.
Je to o výchově
Myslíte, že v budoucnu jako společnost rovnosti příležitostí skutečně dosáhneme?
Osobně si myslím, že doba se změní. Velmi věřím mladé generaci, vidím to na studentech. Jsou velmi zodpovědní, kladou otázky, chtějí znát odpovědi. Koneckonců občas hovořím se studenty i na toto téma a říkám jim, že to je vlastně i na nich. Protože to je i o výchově doma, je to o ženách, jak vychovávají své děti, zda doma vytváří pocit, že jsou mužské a ženské práce, nebo zda vytváří pocit, že jsou prostě domácí práce a že se všichni musí podílet na tom, aby domácnost fungovala.
 |
Tyto problémy se snažím prezentovat nějakou přirozenou cestou, rozhodně nejsem zastáncem toho, že by něco vyřešily kvóty. Věřím, že to je skutečně o ženách. Součástí změny musí být i samozřejmě i muži a mám pocit, že ve veřejném prostoru existuje řada osvícených mužů, kteří chápou, že je třeba diverzity. Jen kolektiv s vysokou diverzitou je schopen skutečně posouvat věci dál. Když je kolektiv čistě mužský, tak je prostě jednooký, ženy mají jinou empatii a vidí jiné věci, které muži nevnímají. Pro skutečně dobrý management instituce je klíčové, aby měl kolektiv diverzitu.
Shodou okolností spolu rozhovor vedeme v mezinárodní den žen a dívek ve vědě (11. února). Podíl žen – vyučujících je ovšem ve vysokém vzdělávání dlouhodobě nízký. Setkáváte se s tím, že dívky volí mezi rodinou a prací?
Určitě. Hodně se to mění, když vezmu třeba obor chemie, před deseti lety byste nenašla mezi studenty ženu. Teď máme přesně opačný problém, máme vyšší podíl žen než mužů při studiu. Vyvíjí se to, není to neměnné.
To je však jen jeden obor.
Ano, to máte pravdu. Já jsem si toho vědoma a právě proto jsme na univerzitě právě představili systémy podpory rodičovství. Pokud hodnotíme třeba nějaký výkon ve vědě, tak jej bereme v potaz a snažíme se hodnocení nějakým způsobem objektivizovat. Pak je to typicky problém třeba zahraničních stáží.
V čem konkrétně?
Pokud má doktorandka dvě malé děti, jen velmi těžce může naplnit podmínku zahraniční stáže. Takže i v tomto se snažíme situaci řešit a na oddělení řízení lidských zdrojů máme alokovaného pracovníka, který individuálně přistupuje k řešení těchto případů a hledá možnosti, jak může žena stáž absolvovat, jak situaci vyřešit. Jak umožnit té matce nebo i otci, protože v tuto chvíli již chodí na rodičovskou i jisté procento mužů, podmínku splnit. Snažíme se vytvořit systém, který umožní vše skloubit třeba tak, že se výjezd odloží nebo se zrealizuje jinou formou. Dokonce pokud chce někdo takto vyjet do zahraničí a hledá třeba chůvu, snažíme se pomoct zařídit i toto a vyjít všem vstříc.
Vy sama jste dělala docenturu, když jste měla malého syna. S druhým jste dělala profesuru. Cítila jste někdy tlak na to, jestli si vybrat kariéru, nebo děti?
Já jsem jej asi nikdy necítila, protože jsem nikdy nepřipustila situaci, abych se do takového tlaku dostala. Ze strany okolí mu ale asi čelí každá žena, která se stává matkou. A každá žena vede vnitřní boj a cítí tlak okolí, který od ní vyžaduje, aby byla dokonalá v práci, aby byla dokonalá matka, aby byla perfektně upravená. Já svým kolegyním vždycky říkám: „nastavte si to tak, jak vás to činí šťastnou, protože úplně nejhorší je, když nejste ani šťastná matka a nejste ani šťastná v práci“. Vždy se snažím jako nadřízený pracovník vytvořit správné podmínky, respektuji třeba home office. Nikdy jsem nevyžadovala fyzickou přítomnost na pracovišti, protože vím, že žena může být mnohdy daleko výkonnější, když je doma a v klidu, než když sedí na pracovišti a pořád má někde vzadu zasunuto, co ty děti doma dělají. Takže se snažím, aby ženy před tuto volbu postaveny nebyly.
Odborností jste ekonomka. Je tedy něco, co může udělat i stát, aby ženy podpořil?
Samozřejmě ano. To minimum, co stát může udělat, je zajistit dostatečný počet míst v jeslích nebo ve školce, aby ženy, které to chtějí, mohly jít do práce. No a potom jsou to samozřejmě finanční pobídky třeba v daňovém systému, které nyní nepodporují participaci žen na trhu práce.
Toto je třeba mít na zřeteli. Je to něco, co funguje třeba ve Švédsku, ale u nás se na to nedíváme. V Česku dáváme do zákona jednotná ustanovení a nechápeme, že mají odlišný dopad na muže a ženy, protože ženy a muži žijí v rozdílných socio-ekonomických vztazích. Genderová perspektiva by se měla třeba do daňové a sociální politiky dostat tak, aby ženy, které chtějí, podporovala v participaci na trhu práce.
Není to dané i tím, že řadu pravidel tvořili muži a i nyní je jich ve veřejném prostoru většina?
Určitě.
A čím to je, že jsou ve veřejném prostoru více muži?
Přítomnost ve veřejném prostoru je velmi náročná. Ne každá žena chce čelit právě těm věcem, které jsou s tím spojené, ať už to jsou zmíněné poznámky na vzhled nebo vyhrožování, které ženám velmi často chodí. Jsou ženy, které se ve veřejném prostoru vyjadřují, ale nejsou na sociálních sítích, protože prostě nedokážou čelit útokům, které přichází.
A je to také nastavením systému. V severských zemích systém umožňuje ženám v politice být pořád součástí rodinného života, vyzvedávat děti ze školky a tak dále. Já jsem se nikdy nedokázala ztotožnit s konstatováním, že to tak prostě je a že pro ženy prostě bude vždy těžké mít kariéru. Vždy jsem se snažila systém změnit tak, aby žena měla možnost volby a neodpískala to hned na začátku. Je strašně důležité, aby i ženy měly možnost volby a nebyly stavěny do role, kdy si vyberou buď kariéru, nebo rodinu. A ukazuje se, že to jde. Jsou země, kde mají prezidentky, kde je ve vládě převaha mladých žen s dětmi. Skutečně záleží jen na tom nastavení.
Ale jedním z důvodů je i to, že ženy velmi rády dělají věci na sto procent a chodí maximálně připravené. Takže když se třeba do diskuze nejsou schopny připravit na sto procent, tak ji raději odmítnou.
Muži to mají jinak?
Ano, k tomu snad vyšla i studie. Muž prostě jde do debaty, i když je připraven třeba jen na šedesát procent, žena to neudělá.
Zmínila jste vyhrožování. S tím jste se sama setkala?
S tím se setká asi každý, kdo má svůj názor a vyjadřuje ho. Klasický případ – jednou naší studentkou byla Lucie Smolková, aktivistka Fridays for future, která jela jako jediná zástupkyně České republiky na mládežnický summit OSN v New Yorku. My jsme na to samozřejmě byli na univerzitě náležité hrdí, protože se zabýváme i ochranou klimatu a řešíme problematiku sucha. Já jsem se Lucky veřejně zastala a začaly mi chodit výhrůžky. U některých z nich jsme řešili, jestli podáme trestní oznámení, nakonec jsme žádné trestní oznámení nepodali, ale byly to výhrůžky typu až se změní režim, tak budu viset na kandelábru a podobně.
Důchody jako tikající bomba
Vy jste do veřejného prostoru dostala, když jste stanula v čele komise pro spravedlivé důchody. Jednou z agend komise je větší kompenzace času stráveného péčí o děti a blízké, což dělají v Česku spíše ženy. Nyní s epidemií koronaviru nechodí děti do školy, může tam být větší tlak na to, aby žena nepracovala. Není tak novela o to naléhavější?
Zcela jistě. Epidemická situace celkově dopadá daleko více na ženy. Už jen proto, že když se podíváte na strukturu zaměstnanosti, tak ve službách, které jsou nyní zavřené, pracuje větší procento žen. A samozřejmě i právě proto, že na ženy padá domácí vzdělávání dětí. Takže obětmi jsou z tohoto pohledu bohužel skutečně především ony.
Co se dá dělat, aby se dopad co nejvíce zmírnil?
Minimum, co stát může udělat, je dát dostatečné kompenzace, aby třeba člověk, který se dostane do karantény, neživořil. A samozřejmě čím dříve se vrátí děti do škol, tím lépe, protože s dětmi zůstávají doma zase ženy.
Největší chyba je, že kromě zdravotnické a ekonomické krize tady máme ještě další krizi, kterou si vláda způsobila zcela sama. A to je krize důvěry. Vláda hlavně musí snížit míru nejistoty, což se bohužel neděje. Naopak se zvyšuje. Musí začít trasování, musí se začít daleko více testovat, musí se začít skutečně kompenzovat, to znamená kompenzace založené na náhradě buď nákladů nebo tržeb. Finančně motivovat lidi v karanténě. A samozřejmě co nejrychleji očkovat. To vše je nezbytné pro to, abychom tu epidemii nějakým způsobem zvládli.
Jste součástí iniciativy KoroNERV-20, která vydává doporučení pro boj s epidemií. Baví se s vámi vláda?
Samozřejmě v tomto ohledu cítíme jistou míru frustrace. Ohledně programů kompenzací apelujeme na vládu v podstatě už od září a ta stejně není schopna přijít s dvěma jednoduchými programy kompenzací. Nerozumím tomu, protože tak to funguje všude jinde. A ten program, který teď představili, jež kompenzuje jen mzdové náklady, je skutečně zlý sen. Už mi to připadá jako čiré zoufalství, nic jiného.
Na druhou stranu, některé věci se podařily. Jako například včerejší (rozhovor vznikl ve čtvrtek 11. února, pozn. red.) apel na to, aby se knihovny otevřely alespoň přes výdejní okénko. Dvě hodiny poté, co jsme poslali výzvu ministrovi a všem poslancům, tak ministr Blatný vystoupil a řekl, že to v pondělí projedná vláda. Takže není to vše, ale ekonomické záležitosti se skutečně nedaří a míra rigidity je opravdu vysoká.
Bude mít kvůli tomuto epidemie větší ekonomický dopad na Česko než na okolní země?
Určitě. Celá řada subjektů zanikne, myslím, že v létě nás čeká vlna insolvencí. Vláda krizi sama prodlužuje a odnesou to naše děti tím, že už rok prakticky nechodí do školy. Chaotické řízením a neexistence strategického plánu, které teď vidíme, vše zhoršuje a z mého pohledu vidíme rezignaci vlády na řešení epidemie.
Blíží se volby do Poslanecké sněmovny. Nebojíte se, že s novou vládou se důchodová reforma zcela zastaví?
Návrh důchodové reformy reflektuje to, v jaké fázi volebního cyklu se nacházíme. Je postaven tak, aby ještě do voleb umožnil první krok, kterým je změna architektury, na které se shodli všichni napříč politickým spektrem. A domnívám se, že vybavení penzijního domu by mělo být předmětem politické kampaně do voleb.
Ale nezastíní v kampaních toto téma koronavirus?
Já se domnívám, že to je velmi dobré téma do volební kampaně, protože čas se nám krátí. Důchodový systém je tikající bomba a hlavním úkolem budoucí vlády bude tu bombu deaktivovat. Pokud politici nebudou mít ambici s důchodovým systémem cokoliv udělat, tak za deset let budou muset plošně snižovat důchody o jedenáct až patnáct procent.
Když už jsme u voleb – v každém rozhovoru se vás novináři ptají, jestli budete kandidovat v příští prezidentské volbě. Mně to nedá a zeptám se taky – budete?
Nepopírám, že dostávám tyto otázky a dostávám e-maily a vzkazy s tím, že bych kandidovat měla. Myslím si, že rozhodnutí o kandidatuře na prezidentku nemůže člověk učinit proto, že se cítí polichocen. Je to rozhodnutí, které musí člověk činit s plným vědomím všech závazků a odpovědnosti, které jsou s touto funkcí spojené. Takže v těchto intencích o tom přemýšlím.
Ale k rozhodnutí jste zatím nedošla.
Do voleb pořád zbývají dva roky a konečné rozhodnutí jsem ještě neučinila.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
