Právu se věnujete celý život. Co vás k němu přivedlo?
K právu mě přivedla rodinná tradice – otec, jeho bratr i manžel jeho sestry – všichni byli právníci, ale i moje zájmy. Již od střední školy jsem tíhla k humanitním vědám. Paradoxně mě však otec odrazoval, říkal, že „v této zemi není žádné právo“ a přemlouval mne ke studiu medicíny. Jenže byl rok 1967 a já naivně věřila, že u nás právo bude. Netušila jsem, že budu muset hodně dlouho čekat.
Když se ohlédnete zpětně. Vydala byste se jiným profesním životem?
Asi ano, můj otec měl pravdu, medicína byla a je na politice méně závislá. Ztratila jsem 20 let, než konečně komunistický režim padl. Na druhé straně se mi podařilo nějakým zázrakem zůstat po studiích na právnické fakultě jako interní aspirantka, a za to jsem byla velice šťastná. Bohužel i poměrně brzy po změně systému začala znovu politika pronikat do výkonu právnické profese i tam, kde by tomu tak být nemělo.
Jako soudkyně Tribunálu Soudního dvora EU jste pracovala zhruba patnáct let. Specializovala jste se na nějakou konkrétní oblast?
Soudce, který přijde k Soudnímu dvoru EU si zpravidla svoji specializaci přinese s sebou. Já jsem si přinesla specializaci na soukromé a obchodní právo a tu jsem neopustila. Jenom jsem prohloubila aspekt unijního práva a vydala se do některých nových oblastí.
Setkávala jsem se jenom s poctivým úsilím
Jak si běžní lidé mají představit Soudní dvůr EU? Co je tam jiného než u českého soudu?
Především je tam jiný mezinárodní a evropský rozměr. Pracujete každý den s lidmi z různých evropských států a se všemi sdílíte obrovské nadšení pro evropskou myšlenku.
Není o tom třeba mluvit, protože se to rozumí samo sebou, všichni si jsou vědomi, jak významná myšlenka to je a že stojí zato pro ni pracovat. Všichni, s nimiž jsem pracovala, byli zapáleni pro unijní právo a byli do něj zcela ponořeni. Takové prostředí je velice motivující. Vždy jsem se setkávala jenom s poctivým úsilím vyřešit věci co nejsprávněji.
Jak se dala takováto skloubit práce s osobním životem?
V mém případě snadno, protože jsem měla již dospělé děti a můj manžel byl v důchodu. Mohli jsme se snadno přemístit do Lucemburku a já se plně věnovala své práci.
V poslední době přicházejí ovšem soudci mladší, pro které je to poněkud náročnější. Musí umístit děti do škol. Většinou ovšem oceňují, že evropská škola, která je v Lucemburku, dává dětem dobré startovní postavení pro budoucí kariéru.
Co vás na práci nejvíce bavilo?
Mě nejvíce bavilo hledat správné řešení náročných právních otázek, které nám denně přicházely na stůl. Měla jsem štěstí, že jsem našla skvělé asistenty, s nimiž bylo takové hledání velmi podnětné. Každý den jsme začínali diskusemi o problémech, které musíme řešit, a nelituji času, který jsme věnovali těmto ranním debatám.
Pokud někdo poctivě vykonává právní profesi, je nestále stavěn před náročné otázky právní teorie, právní logiky, ale také principů, které musí být respektovány.
Co naopak jste na této úrovni považovala za problém či překážku?
Často jsem narážela na problém v senátních poradách, kde se nedařilo vždy dospět ke konsensu, někdy bylo naše stanovisko málo pochopeno. Ale to je asi nevyhnutelné v každé týmové práci. Otázka vzájemného porozumění není jenom problém jazykový, ale mnohem víc je to problém vůle, snahy o porozumění, pochopení argumentů druhého. Kde chybí snaha porozumět, stává se diskuse bezúčelnou.
Soudkyně Irena Pelikánová | foto: Jakub Dospiva
Tam potom rozhoduje jenom většina, ale nikoli argumentované přesvědčení. V řadě případů nedojde k vzájemnému pochopení i v důsledku nedostatku času, nedostatku pozornosti nutné k pochopení problému. To se dotýkám problému, zda je lépe rozhodnout rychle a třeba špatně, nebo později, ale dobře. To je věčné dilema soudní práce.
V mé rodinné tradici je frankofilie
Jak velký rozdíl je soudnictví v Česku a na evropské úrovni? Co musí umět takový soudce navíc?
Národní soudce musí zvládat národní právo, unijní by měl zvládat právo unijní, to je stejné. Unijní soudce musí ale často vykonat exkurzi i do národního práva a nemůže si dovolit ho zkreslit. Národní soudce na druhé straně musí pronikat i do unijního práva, které má před národním právem přednost.
Nezbytné u soudního dvora EU je samozřejmě být schopen komunikovat v pracovním jazyce, tedy ve francouzštině. Leckdy je nedorozumění produktem nedostatečné znalosti francouzského jazyka některých soudců. Nutné jsou i alespoň dílčí znalosti dalších jazyků, zejména angličtiny. Obsah spisu nutno zkoumat v jazyku řízení, není možné ve všech případech žádat o překlady, to by velmi zdržovalo. Tento problém národní soudce zpravidla nemá.
Jak jste se k práci soudkyně u Soudního dvora EU dostala?
Upozornil mě na zahájené řízení tehdejší děkan právnické fakulty profesor Kindl. Neváhala jsem, ačkoli jsme v té době vůbec neznala žádné podmínky spojené s touto prací.
Pracovním jazykem evropského soudu je francouzština. Nebylo to omezující?
Naopak. V mé rodinné tradici je frankofilie, takže jsem i maturovala z francouzštiny, i když jsem poté 20 let nemohla tento jazyk využít. Byla jsem velmi šťastná, že pracuji ve frankofonním prostředí.
Před několika lety jste v jednom z rozhovorů říkala, že Češi se na Evropský soudní dvůr moc neobrací. Změnilo se to?
Bohužel nikoli. Zrovna nedávno jsem viděla statistiku, podle níž za Českou republiku bylo podáno v roce 2021 jenom 6 předběžných otázek. Pro srovnání za Německo to bylo 106, za Polsko 34, za Maďarsko 17, za Bulharsko 58. Tato čísla vypovídají dostatečně o rozdílu v postojích, který je výsledkem soustavné politické protievropské manipulace.
S čím se na Evropský soudní dvůr nejčastěji obracejí Češi?
Předběžné otázky se týkají nejrůznějších oblastí, nelze to jednoznačně charakterizovat, ale brzy lze očekávat, že budou častější i takzvané přímé žaloby v souvislosti se strukturálními fondy.
V jakém stavu je podle vás justice v Česku? Co by si naopak mohla vzít z evropské úrovně?
Domnívám se, že české soudy obtížně hledají hranici mezi nutným a správným výkladem právní normy a kreativitou hraničící s libovůlí. Najít tuto hranici není snadné. Je třeba také přihlížet k celkovému kontextu případu, aby výsledné rozhodnutí bylo spravedlivé i v očích veřejnosti. Jenom tak posílíme obecnou důvěru v právo a justici.
Soudce musí být pokorným sluhou spravedlnosti a práva, nikoli arogantním přikazovatelem. Z evropské úrovně si tedy můžeme vzít respekt k obecným hodnotám spravedlnosti.
Věnuji se psaní a občas přednáškám
V posledních týdnech se spekuluje o zmrazení platů pro soudce. Je to podle vás dobře?
Nikoliv, soudci musí být placeni nezávisle na jakýchkoli politických změnách a výkyvech, jejich nezávislost je zaručena mimo jiné i materiální stránkou jejich postavení, aby nebyli v pokušení podlehnout korupci.
Jak těžké bylo odejít ze soudnictví? Není vám to někdy líto, že již nesoudíte?
Je mi to líto velmi často, ale respektuji, že v 70 letech je čas odejít a přemýšlet.
Čemu se nyní věnujete?
Věnuji se psaní a občas přednáškám. Věnuji se tomu, nač jsem 15 let, ale ani předtím, neměla čas.
Jaký případ vám za dobu kariéry nejvíce utkvěl v hlavě?
Nebyl jenom jeden, ale určitě kartel elektrických spínačů nebo ADR Center a rovněž případy zmrazení fondů fyzických a právnických osob z Íránu.
Ocenila byste více žen v justici?
Nemyslím, že by se mělo rozlišovat podle pohlaví, ale na druhé straně se obávám, že mužská dravost pořád výrazně ovlivňuje obsazování funkcí v justici i jinde. Ženy zpravidla nejsou schopny vyvíjet takový tlak. Příkladů je mnoho.
Na co jste se nejvíce těšila až budete mít volno?
Na to, že konečně budu moci dočítat knížky až do konce a že budu moci soustředěně psát.
V jednom z rozhovorů jste rovněž říkala, že žijete s manželem v Lucemburku. Jak se vám tam žilo? Nechyběla vám Česká republika?
V Lucembursku se nám žilo velmi dobře. Musíte si uvědomit, že jsem denně odcházela ráno do práce a vracela se pozdě večer, někdy i hodně pozdě. Takže na nějaké velké užívání si nebyl čas ani síly. Do Prahy jsme se vraceli několikrát do roka vždy jenom na pár dnů. Postrádala jsem samozřejmě děti i vnoučata, která jsem viděla jenom vzácně.
Po těch letech života v jednom z center Evropské unie. Necítíte se dnes už spíš jako Evropanka než jako Češka?
Cítím se skutečně především jako Evropanka a velmi těžko snáším jakékoli xenofobní a protievropské řeči, na něž u nás dost často narážím. Je mi velmi líto, že se národ dal tak snadno zmanipulovat proti svým vlastním vitálním zájmům.
Jak vy osobně vnímáte protievropské nálady v Česku?
Už jsem vlastně odpověděla – vnímám je nesmírně těžko, dá se říci, až fyzicky. Nechci se stýkat s lidmi, které něco tak zaslepeného hlásají. Nepřesvědčuji je, protože vím, že to není možné, své závěry nestaví na rozumové úvaze.
Studium je náročná životní etapa
Co říkáte na současnou situaci v Česku. Sledovala jste dění i ze zahraničí?
V současné době se poněkud obávám, že síly, které jsem volila, nesplní naše naděje. Koneckonců první akt, s nímž jsem se setkala, byl, že jsem byla odvolána z funkce předsedkyně rady justiční akademie. Přitom se jedná o orgán, který má ryze odborné poslání a na politických změnách nebyl dosud závislý.
Nemyslím, že to je příliš překvapivé, ale není to radostné. Opět se setkáváme se snahou oddálit vstup do eurozóny, přestože nás to staví na periferii EU, a to mne rozesmutní. Lucemburk je pro mne osvěžením, protože tam je Evropa přítomna.
Co byste vzkázala mladým začínajícím právníkům, kteří sní o soudcovské kariéře nebo o práci na Nejvyšším správním soudu? Co byste jim doporučila?
Domnívám se, že rozhodující je být zapálený pro věc, mít touhu prosazovat právo a pomáhat této zemi. Práce musí být radostí a naplněním. Cynický oportunismus a egoismus brání osobnímu štěstí, protože to musí pramenit z práce. Té přece věnujeme naprosto největší část svých životů. Začátek cesty je už na právnických fakultách.
Studium musí být centrálním zájmem, aby student získal profesní kompetenci. Mám dnes dojem, že všichni studenti na fakultách studují dálkově, protože každý má nějaké vedlejší zaměstnání v advokátních kancelářích. Výuky se jich zúčastňuje jenom zlomek.
Již v totalitní době jsme však vždy věděli, že z dálkových studentů zpravidla skuteční právníci nevyrostou. Studium je náročná životní etapa, bez jejíhož úspěšného absolvování stěží může někdo být dobrým soudcem. Jestliže tedy studenti nechodí na přednášky a navíc často ani nečtou učebnice a nahrazují je jakýmisi amatérskými excerpcemi na internetu, zbavují se sami možnosti dosáhnout později vysoké odborné úrovně.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
