Architekti nedělají jen projekty za desítky milionů korun, v čem je výhoda v najmutí si architekta pro obyčejné lidi, kteří si chtějí postavit nebo zrekonstruovat dům?
Nepřemýšlím o architektovi jako o někom, kdo řeší problémy jednotlivých lidí. Architektura je způsob myšlení a schopnost pracovat v malém i velkém měřítku s tím, co se do toho slova architektura vejde. Od nohy od stolu až po město. Mnoho lidí dokáže postavit dům, ve kterém se dá bydlet. Málo lidí ale dokáže postavit dům, který se dá nazvat architekturou. Takže jestli někomu udělá radost, že bude mít otázku bydlení vyřešenou nejen po stránce funkční, ale také po stránce estetické, doporučila bych mu architekta. To samé se ale týká developerů. Mnoho čtvrtí na bydlení bylo postaveno bez architektů a podle toho to vypadá. Architekt by měl udělat věci lépe než ten, kdo se sice pohybuje ve stejném řemesle, ale architektem není.
Jste podepsaná pod návrhy mostů, kanceláří, obchodů, na kontě máte i hudební sály. Do jaké míry ovlivňujete i samotný výsledek stavby?
Záleží na tom, co nám klient dovolí. Jinak to také vidí každý architekt. Někteří navrhnou projekt, pošlou výkresy a už se o to moc nestarají. Kdyby to bylo na mně, tak si kontroluji každý poslední šroubek. A kde se to dělat dalo, tak jsme to také dělala.
I nyní?
Samozřejmě když pracujeme na 350 bytech, tak to nejde kontrolovat všechno. Ale mrzí mě to. Ráda bych byla u všech rozhodnutí, což je prakticky nemožné. Důležité je však říct, že si někdy klient třeba ani nepřeje, aby architekt kontroloval stavbu. Je to komplikovanější otázka, než se zdá, ale já osobně si ráda kontroluji výslednou stavbu projektů.
V Česku kromě jiného nyní navrhujete nemocnici, což je vaše premiéra. Na přístavbu jste kývla bez rozmyslu. Jak si běžně projekty vybíráte?
Málokdy jsem v životě řekla nějakému projektu ne, protože na každém se snažím najít něco zajímavého a taky to většinou najdu. Projekt Obláček snů nemocnice v Plzni je nejen důležitý pro veřejnost, ale i pro mě.
Proč?
Jednoho dne mi zavolal primář Koza a požádal mě, jestli s ním nechceme na tomto projektu spolupracovat. Když mě vysvětlil, co dělají a kolik lidí vyléčil, tak si člověk uvědomuje, že jestli existuje něco, co se jmenuje lidskost, udělá to. Jestliže můžu v tomto případě jakkoli pomoct těm, kteří to vymysleli a sehnali peníze, je to pro mě nejen výzva, ale i lidská povinnost udělat všechno, aby se projekt realizoval.
Je to ten projekt, na který jste opravdu pyšná? Proslula jste například skleněnými schody, ale při povídání o nemocnici je z hlasu cítit něco víc.
Nejsem pyšná, ale šťastná a pokorná, že toho mohu být součástí. Není to jen o architektovi, ale opravdu velkém množství lidí, kde jsou inženýři, statici, stavitelé a další. Třeba skleněné schody jsou důkazem toho týmu. Nápad je úspěšný i proto, že nejen dobře funguje, ale lidé se v něm i dobře cítí. A spokojení jsou také investoři, protože bez investice nejsou žádné projekty. Jsou schody, které můžete postavit za čtvrtinovou cenu a také se po nich dostanou lidé nahoru a dolů.
 |
A na nějaký jiný, kde si říkáte „Ano, to se mi fakt povedlo“?
Já nejsem pyšná nikdy na nic. (směje se) Vždycky mohlo být všechno lepší. Ale je pravda, že jsem pyšná na svoje spolupracovníky, kteří nejsou z práce otrávení a dávají do ní obrovské množství času a energie. Do každého projektu, kdy musí trpět, že furt všechno měním.
To skoro zní, že jste věčně nespokojená, když všechno může být lepší.
Protože může. Budu citovat Masaryka, kterého cituji často. Ve škole mi to napsala do památníku paní učitelka. Pamatuji si ho i proto, protože jsem to obrečela, jelikož všechny holky dostaly kytičku a já citát, kterému jsem vůbec nerozuměla. Jsem jí za to dodnes vděčná, protože zní „Největším darem člověčenstva jsou věčné touhy, věčný žal a nedostižné ideály. Není již ideálem splněný ideál.“ Čili, aby člověk mohl jít dopředu, nemůže spát na vavřínech, ale kriticky se podívat, co může zlepšit a jak jít dál. Ideál se tak neustále posunuje.
Hodně se ve vašich stavbách využívá ocel a sklo. Proč zrovna tyto materiály a ne například dřevo, které minimálně působí tepleji?
Se dřevem mám problém. Nemůžu kontrolovat jeho barvu a taky si dělá, co chce. A já mám radši, když materiály dělají to, co chci já. Když uříznete kus skla, zůstane přesně tak uříznuté napořád. Kdežto dřevo se zkroutí, roztáhne, změní se barva. Oproti mnoha lidem, které obdivuji, nemám požitek z toho, když se podívám na kus dřeva. Poznám na něm kvalitu, ale abych to ladila s něčím jiným, jako spousta lidí, to ne. Dřevo mě nemá rádo a já to opětuji. Pracujeme s ním v různých formách, ale není to můj favorit.
Váš otec byl architekt, vy jste však původně chtěla být chemičkou, proč ta změna?
Jako malá jsem milovala chemii a svého učitele. Až do maturity jsem si myslela, že ji chci dělat. Bratr je biochemik a myslím si, že bych se s tou profesí taky vypořádala, i když bych možná nebyla tak chytrá jako mnoho jiných včetně jeho. Změna byla, že jsem se s učitelem chemie pohádala a maturitu jsem nakonec dělala z fyziky, abych mu jako ukázala. Až pak jsem zjistila, že když nemám maturitu z chemie, tak jí přeci nemůžu jít studovat. Tenkrát to bylo za hlubokého komunismu, takže bych musela jít pracovat někam do továrny. Rychle jsem si tedy musela najít něco jiného. Zvolila jsme architekturu a všichni do jednoho mi tehdy říkali: „Architektura pro ženskou? No to je katastrofa“.
A měli pravdu?
Můj milovaný tatínek tehdy řekl, že jestli si vezmu architekta, budu architektovou ženou. Byla jsem tvrdohlavá, takže jsem odpověděla, že to chci zkusit. Stal se v podstatě zázrak, protože jsem vůbec nebyla připravená, neuměla jsem ani pořádně kreslit, a dostala jsem se tam. Zamilovala jsem si architekturu od prvního dne, i když jsem s tím kreslením bojovala tři roky.
Kdybych se vrátila do vlasti, zavřeli by mě
Po studiu na ČVUT jste pokračovala ve studiu na AVU v ateliéru Jaroslava Fragnera, ale také na stáži v Anglii. Psal se rok 1968 a nechtěli vás kvůli okupaci pustit zpátky do Československa.
Odsoudili mě ke třem létům za neoprávněný odchod z vlasti. Mamince řekli, že jsem dostala upozornění, poněvadž jsem vstoupila do Společnosti pro lidská práva. Mně neřekl nikdo nic, akorát mi napsali dopis, že moje výjezdní doložka je zrušená, pas neplatný a návrat do vlasti nežádoucí.
A jak jste se tehdy cítila? Přijela jste na stáž a najednou jste byla v Československu nežádoucí. Bez rodiny a s nejistou vidinou toho, kdy se vrátíte.
Ono mě to tenkrát ani tak nemrzelo, protože jsem si myslela, že to nebude dlouho trvat. Říkala jsem si, že Evropa to nenechá a svět se za nás postaví. Samozřejmě se nic takového nestalo. Takže jsem poprvé na pražské letiště dorazila až po 22 letech. Bylo to s BBC, které filmovalo architekturu mezi světovými válkami a požádali mě, abych to prováděla. To byl jediný důvod, proč jsem se odvážila ještě s rozsudkem do Československa přijet. Donedávna jsem neměla ani český pas.
Jaké to je, když jste za hranicemi a nemůžete se vrátit domů, aniž by vás někdo varoval?
Byly to zvláštní pocity. Vážně jsem si myslela, že to bude otázka chvíle. Pak to naopak vystřídal pocit, že už se nikdy nebudu moc vrátit. Mohla jsem ztratit život tím, že budu plakat nad vším, co nemůžu. Ale byla jsem vychovaná tak, že když něco nejde, musí si člověk najít nějakou jinou cestu. Snažila jsem se podle toho zařídit a pak umožnit mnoha českým studentům, aby s námi pracovali a něco se naučili. Snažila jsem se podpořit rodinu, bratra a příbuzné. Musím též říct, že ke mně se Anglie zachovala velice dobře. Měla jsem příležitost pracovat v oboru a naučila jsem se věci, ke kterým bych se neměla během komunismu jak dostat. Opravdu jsem za to vděčná. I za příležitost, že jsem se mohla vrátit zpátky a něco z toho předat zemi, ze které jsem vzešla.
Byl možný nějaký kontakt?
Mohli jsme si psát i volat, ale na začátku to bylo strašně těžké. Telefon se musel vždy objednat, říct kolik minut budu mluvit a zaplatit za to hrozně moc peněz, které nebyly tou dobou samozřejmost. Všechny dopisy mým rodičům ode mě přicházely otevřené a znovu zalepené lepenkou. V roce 1972 mi umíral tatínek a já nemohla přijet. Při překročení hranic by mě poslali na tři roky do vězení. Maminka i sestra to neměly vůbec jednoduché.
Byl to zlom ve vaší kariéře?
Člověk jich má během života několik. Jednou jsem byla na přednášce dánské designérky a ona říkala, že život je jako míč. Buďto ho přehrajete na někoho jiného, nebo ho chytíte, anebo vám upadne. Důležité je, aby se člověk koukal kolem sebe a nelitoval se. Měla jsem těžké okamžiky jako každý, ale snažila jsem se je překonat. Měla jsem tužku a papír, příležitost se vždycky nad něčím zamyslet a to mě odvedlo od problémů.
Cítíte se vlastně po té době víc jako Češka, nebo Britka?
Obojí. Mamince jsem vždycky říkala, že mám dva domovy. Za těch skoro 53 let se člověk stane součástí svých přátel, kultury a všeho, co tady prožil. Nezapomenu na to, že jsem Češka a taky dělám všechno, co můžu, abych něco své vlasti vrátila. Je strašně těžké říct, jestli jsem tady, nebo tam. Bratr se mě vždycky ptá, na které straně jsem, když hrají fotbal. Všichni se mě ptají, ale mě fotbal opravdu vůbec nebaví... (směje se) Takže je mi to úplně jedno, ať vyhraje ten lepší. To mě víc baví hokej.
Máte spousty zahraničních zkušeností a možností srovnání. Má česká architektura nějaké typické znaky?
Bohužel se světovou globalizací málokdy naskytne příležitost se něčím odlišit. To neplatí jen o Česku, ale i jinde. I tak jsou výjimky jako například Francouzi, kteří dělají věci trošku jinak, než třeba Angličané. Italové je dělají jinak než všichni ostatní. Česko podle mě ještě nemá vlastní výraz a bude to pár let trvat.
Jak to?
Těch 50 let komunismu nadělalo příšernou paseku. V okamžiku, kdy přišel rok 89, se všichni otočili ke zbytku světa a chtěli něco okopírovat, aby se dostali na jejich úroveň. Ale hodnota není v kopii, hodnota je ve vlastním myšlení. I proto jsem nadšená ze svých studentů a mnoha mladých architektů, které pozoruji, a jsem přesvědčená, že Česko bude velice brzy na vysokém úrovni v oblasti designu a architektury.
U nás i ve světě jsou paneláková sídliště hodně diskutovaná kvůli životnosti. Na paneláku projektujete i Obláček. Dříve se zde stavěly ve velkém, co místo nich?
Teď si lámeme hlavy nad tím, co s ostravskou budovou, která je z roku 1973. Teď jsme jí předělali a uvidíme, jestli se nám to podaří změnit. A jestli s tím taky bude většina lidí souhlasit, poněvadž některým lidem ta socialistická architektura přirostla k srdci, což já naprosto nechápu. Nechtějí se jí zbavit, ale co chvíli slyším komentář především od mladých architektů, že je to úžasná architektura a musí se to zachovat. Já pro zachování těchto staveb opravdu nejsem.
Zbourat je je ovšem hodně drahé.
No to je. Konstrukce je tak masivní, že stojí opravdu šílené peníze se jich zbavit. A taky co potom s tím vším betonem. Všechno bylo tehdy předimenzované, zatímco v Anglii to bylo naopak. Statici a odborníci říkali, že je naší povinností použít co nejméně materiálu. Pořád si to beru k srdci, ale komunismus si bral k srdci něco naprosto opačného. Čím víc materiálu, čím tlustší schody, čím víc betonu do toho nalijeme, tím lepší.
Dají se domy, potažmo materiály z domů, recyklovat?
Těžko, velmi těžko. Speciálně ten beton. My se nyní snažíme v Ostravě původní konstrukci použít, obalit budovu nějak jinak a udělat byty, ve kterých by se příjemně žilo. Uvidíme, jestli se nám to podaří. Dáváme do toho obrovské množství energie a podporu máme i od města Ostravy.
Muži a ženy se mají doplňovat, ne soupeřit
Dá se vůbec v architektuře mluvit o nějakých trendech a jejich vývoji?
Nenávidím slovo trendy, protože trendy znamená něco, co není vážné. To může být maximálně v módě. Architektura se musí měnit společně s technologiemi. Změny architekti interpretují do designu, estetického ztvárnění a interpretace. Věda musí odpovídat tím, že různé technologie vynalézá. Když vezmeme Zahu Hadid, která stavěla velice odvážné budovy, tak na začátku mého pobytu v Anglii se o jejích stavbách dalo říct, že něco je nepostavitelné. To už teď prakticky neexistuje a dá se postavit všechno. Jen to stojí moc peněz a někdy to třeba nezpůsobí takovou radost, jako se od toho očekává.
Takže architektura nemůže podléhat aktuálním náladám?
Trendy je opravdu trendy slovo. Architektura musí jít dopředu daleko seriózněji. Všechno je odpovědí na to, co společnost potřebuje ke spokojenosti. Samozřejmě architektura za sebou táhne nejen vědu, ale také ty, kteří to potom interpretují a kteří to rukama a stroji postaví.
Zaha Hadid navrhla například olympijský plavecký stadion. Ale několik let předtím a sama jste říkala, že některé její stavby byly ve své době nerealizovatelné. Má to tak být, že se čeká na technologie pro zpracování projektu?
Myšlenka musí být dřív. Pak přijdou další lidé, kteří k tomu vymýšlí potřebné materiály a technologie. Může to být i naopak, ale většinou je ale myšlenka ta prvotní věc, kterou se potom všichni snaží obrátit v realitu.
Mně právě plavecký stadion připomněl vaši práci. Je hodně prosvětlený, samé sklo a ocel. Překvapilo mě, že jste to nedělala vy, ale jiná architektka. Je jich málo?
Teď už daleko víc. Když jsem začínala, bylo nás velice málo a většinou ty, co architekturu vystudovaly, u ní nezůstaly. Na škole nás bylo šest a myslím, že celkem nás bylo 66. Ale tehdy jsem fakt, že se jako žena snažím vystudovat architekturu pociťovala jen tak, že v případě dobrého projektu nevěřili, že jsem to dělala já nebo jiná spolužačka a v opačném případě to bylo hned tak, že ty příšerné dělala některá z nás. Největší uznání bylo „to nevypadá jako holčičí projekt“. (směje se) Po škole jsem ale byla většinu času v kanceláři jediná. Teď už je to skoro padesát procent. Není to profese jenom pro muže a ani nemám ráda takové dělení.
Na mužské a ženské profese?
Víte, já nevěřím v to, že ženy dělají něco dobře a muži dělají něco dobře. Nejlepší je, když spolupracují spolu. Když má kancelář vyrovnaný počet mužů a žen, funguje líp. Všichni se doplňují a je to radost, když to jde. Architektura je už dlouho výsledkem týmové práce.
Váš otec to tak neměl?
Když ještě studoval, mohl sám udělat všechno. Navrhnout kanalizaci, rozvody, odpad. Teď je architekt bez týmu a techniků naprosto k ničemu. A zaplať pánbůh. Je to tak mnohem zajímavější. Člověk se toho mnohem víc naučí. Vývoj jde daleko rychleji dopředu a učí se tak jeden od druhého.
Jak se tedy za vaši kariéru architektura posunula?
Obrovsky. Jak stavíme teď, o tom se nám vůbec nesnilo. Když se dělaly budovy z kompozitů, to byla historie. Už jsme daleko někde jinde. Na druhé straně máme pořád ten problém, že musíme šetřit materiálem.
A co právní stránka výstavby? Není to jen o materiálech, ale i zákonech, životním prostředí.
Ano, máme i politické problémy, o kterých se nám nezdálo. Všechno se mění, ale pokud chce člověk odpovídat na současné problémy a otázky, musí neustále mozek trénovat. Musí vidět nové možnosti, musí je hledat. Musí se o ně hádat, musí je obhajovat, prodávat, stát za nimi. Je to boj.
Hranicí lidské obranyschopnosti je její vyčerpání, říká imunoložka Říhová |
Co ženy do architektury přináší?
Je to způsob myšlení, který se dá strašně těžko definovat. Můžu říct, že v životě jsem možná viděla víc vynikajících projektů od studentek než studentů. Tím, že ženy jsou většinou matky, mají jiný přístup k zodpovědnosti a problémům než muži. Vynalézavost jde také jiným směrem než u mužů. Každý vidí problémy trošičku jinak a tím se otevírá daleko větší škála možností.
Mezi své vzory řadíte Richarda Rogerse, jsou mezi nimi i ženy?
Zaha byla opravdu neobyčejně inteligentní a talentovaná. V umělecké dráze by to podle mě dotáhla ještě dál než v architektuře. V Londýně je jeden architektonický časopis, který organizuje pro 500 žen v architektuře oběd na jejich oslavu. Každý rok se vidíme, každý rok dostane někdo cenu a prezentujeme svou práci. Naprosto úžasné! Přesto ta rovnost pořád není. Ještě pořád mají ženy větší úlohu v rodině. Mít děti a starat se o ně. Vždycky jsem se snažila, jak jsem mohla, aby matky po přerušení zaměstnání nemusely tolik dohánět zpoždění několika let.
Architektura je nejen technická, ale i umělecká záležitost. Kde berete inspiraci?
To kdyby člověk věděl... dostal by Nobelovu cenu. Odkud přichází inspirace nedovedu vysvětlit. Podle mého učitelé musí žáky naučit, aby rozuměli své práci a dovedli se tak dívat na věci jinak. Měla jsem to štěstí, že jsem studovala u Fragnera, který na to byl největší mistr, jakého jsem v životě poznala.
Chybí mi větší zodpovědnost u developerů
Jste kurátorkou prodejní výstavy, kde jsou mimo jiné práce studentů a mladších kolegů. Jak jsou na tom současní architekti?
Viděla jsem úžasné projekty jak v Londýně, tak v Praze. Mladá generace to má jednodušší, než jsme měli my. Díky počítačům je srovnání daleko širší. My jsme kopírovali, když jsme měli příležitost si půjčit nějaký cizí časopis tak jsme opisovali na pauzáku, co dělali jiní architekti. Teď kliknete na tlačítko tabletu a máte před sebou celý svět.
Je v architektuře něco, co vám chybí?
Neřekla bych, že mi chybí něco v architektuře. Mně chybí spíš něco u developerů a zadavatelů projektů. Nemají ke společnosti a k celému systému větší zodpovědnost. Nejsou mnohdy schopni mít odvahu věci měnit ve prospěch budoucnosti, protože jsou jednak posedlí výdělkem, a pak mají strach, že něco neprodají nebo že se něco nebude líbit. Já to samozřejmě chápu, že když postavené věci chtějí hlavně prodat. Ale mnohdy ta dobrá vůle je daleko důležitější než to, že „minule jsme prodali 2kk za určitou cenu, a když to teď uděláme jinak, tak to neprodáme“. Když uděláme nějakou změnu, tak nevíme, jestli se to bude líbit. Někdy se věci prostě nelíbí, ale architektura není od toho, aby se líbila všem.
U nás byl třeba ve své době kontroverzní Tančící dům, to tím myslíte?
Ano, zrovna ten někoho rozčiloval. Teď si toho ani nikdo nevšimne a většina lidí je vděčná, že vůbec máme nějakou takovou architekturu v Praze. Katedrála sv. Víta se div nezbořila, jak lidi nenáviděli dvě neogotické věže. Mockerovy domy to samé a to jsou architektonicky úspěšná díla. Největší risk v životě je neriskovat. Architekt riskuje v jednom kuse. A když neriskuje, tak není dobrý architekt. Někdy je pochopen, jindy ne.
Vy riskujete?
Samozřejmě. Těch probdělých nocí, kterými si každý architekt projde, je mnoho. Možná, že jsou nějaké profese, kde to neexistuje, ale ty bych ráda znala a příště třeba budu vybírat jinak. Risk znamená pokrok a někdy je ten pokrok i to, že vám ukáže cestu, kterou nemáte jít. Musím říct, že všichni, co se mnou pracovali, byli stateční kozáci.
Neměla jsem ani šanci přemýšlet o adopci
Stále důležitější je také funkčnost budov, tedy bezbariérové přístupy, dostupnost pro kočárky. Dává se na to dostatečný ohled, aby byla budova snadno přístupná pro všechny?
To se zeptejte mých kolegů, které naprosto deprimuji tím, že se ptám „a vejde se tam kočárek? Otočí se tam postel do výtahu? Nebude tam svítit světlo lidem do očí? Nebude tam moc horko, nebo zima?“ a tak dále. Čím je člověk starší, tím víc se snaží vyvarovat chybám, které za život udělal. A těch, o kterých ani nevíte, je pořád ještě armáda.
Je vám už 82 let, čili můžete být už dlouho v důchodu. Co vás táhne do práce?
Že můžu pořád dělat práci, kterou mám ráda. Nevím, jak dlouho to ještě budu moct dělat, takže dokud to půjde, neskončím. Díky tomu můžu být součástí projektů jako je třeba nástavba v plzeňské nemocnici.
V jednom z rozhovorů jste řekla, že život bez potomků jste si nevybrala. Mrzí vás, že děti nemáte?
Měla jsem mimoděložní těhotenství a děti jsem mít nemohla. To bylo tehdy, jestli by to dnešní medicína nějak vyřešila, to nevím, ale tenkrát zázrak neudělala. A když vám ve 23 letech řeknou, že nemůžete mít děti, zorganizujete si život jinak. Vrhla jsem se do práce, ale mám fůru neteří, synovců a jejich dětí. Kdyby se to nestalo, tak bych byla asi matkou několika dětí a můj život by asi vypadal jinak.
Přemýšlela jste někdy o adopci?
Tady to nebylo možné, protože člověk sám děti adoptovat nemohl a nenašla jsem partnera, který by je adoptovat chtěl. Navíc jsem přijela v 29 letech a ten čas, kdy bych teoreticky mohla adoptovat, byl velice krátký. Po 40 adopci ani nedovolili. Teď to možné je, ale já jsem vlastně nikdy neměla podmínky o tom ani uvažovat.
Eva Jiřičná (82)
 |
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
