Jste předsedkyní Zvláštního tribunálu pro Libanon, který vznikl v reakci na atentát na bývalého předsedu vlády Libanonu Rafíka Harírího 14. února 2005. Tehdy libanonská vláda požádala OSN o spolupráci a pomoc s vyšetřováním, protože se báli, že sami nebudou schopni provést nezávislé vyšetřování. Tribunál vznik nicméně o něco později. Co tomu předcházelo?
Generální tajemník OSN tehdy ustanovil mezinárodní nezávislou komisi, která měla asistovat Libanonu s vyšetřováním. Na konci roku 2005 vydala tato komise první report, kde mimo jiné bylo doporučeno, aby byl ustanoven mezinárodní tribunál, který by případ objasnil.
OSN začala vyjednávat s Libanonem o ustanovení takového tribunálu. Nakonec došlo k dohodě, která ovšem nebyla ratifikována v důsledku politických změn v Libanonu. Část libanonské vlády požádala OSN, aby ustanovila tribunál na základě své pravomoci s tím, že je ohrožen mezinárodní mír a bezpečnost. Rada bezpečnosti to tehdy udělala a rezolucí v roce 2007 vznikl náš tribunál - trestní soud s mezinárodním prvkem.
Nezabýváte se ovšem jen atentátem na Harírího.
Pravomoc soudu se týká také útoků, které s tímto atentátem souvisí a staly se mezi roky 2004 a 2005. My bychom mohli řešit i další útoky, které se v Libanonu staly, mimo toto vyhraněné období, ale k tomu bychom potřebovali zvláštní souhlas.
Zvláštní tribunál pro Libanon loni vydal dlouho očekávaný rozsudek ve věci vraždy Harírího. Rozsudek měl téměř 2 700 stran, odsouzen byl jeden pachatel, tři obviněné zprostil obžaloby. Rozsudek padl nicméně až po 13 letech. Často se říká, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Proč to trvalo tak dlouho?
Předcházelo tomu hodně, než jsme k rozsudku došli. Tribunálu začal svůj provoz až v roce 2009, tedy roky po svém zřízení. Tehdy soudce přípravného řízení vydal rozhodnutí a propustil z vazby čtyři osoby, které byly zadrženy v Libanonu. Následně prokurátor podal obžalobu na několik osob. Až v roce 2014 začal ve věci jednat senát prvního stupně, tedy poté, co soudce pro přípravné řízení obžalobu potvrdil.
Probíhalo to tak, že prokurátor vždy pronesl obžalobu se všemi důkazy, následně probíhalo důkazní řízení, poté byli na řadě poškození a obhajoba. Celý tento proces skončil v září 2018. Poté soudci prvního stupně pracovali na rozsudku, který vyhlásili loni v srpnu. Jeden ze čtyři obžalovaných byl uznán vinným. V prosinci 2020 pak bylo rozhodnuto o jeho trestu.
Ivana HrdličkováVystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Soudkyní je od roku 1990. Dříve působila u Krajského soudu v Hradci Králové, Okresním soudu v Pardubicích, na Krajském soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice i Vrchním soudu v Praze. Členkou Zvláštního tribunálu pro Libanon je od roku 2012. Od roku 2015 je předsedkyní tohoto mezinárodního tribunálu. |
Chápu, že za délkou procesu jsou i věci, které jste nemohli jako soudci ovlivnit. Když si nicméně odmyslím dva roky, než jste reálně začali fungovat, stále je to dalších 11 let, než jste rozhodli.
Délka procesů je bolestí mezinárodní justice. Je to jeden z bodů, kde jsou nezbytné nějaké reformy. Ta se nyní děje, ale je velmi pomalá.
O jaké reformě se bavíme?
Soudci vydávají doporučení, kterými se zavazují například k tomu, že rozsudek po ukončení procesu vypracují do 10 měsíců. Lhůty pro rozhodnutí mají i soudci Zvláštního tribunálu pro Kosovo. Další cestou je vzdělávání soudců a zrychlení právního procesu, neboť procesní pravidla jsou stanovena soudci a ti je mohou měnit. Mezinárodní justice má nicméně i své limity.
A to?
Soudci a zaměstnanci pocházejí z různých právních systémů, takže se v mezinárodních soudech kombinují různé legislativy, což je náročnější na čas. Svou roli má i to, že mezinárodní soudy fungují v několika jazycích, u nás máme například tři úřední jazyky - angličtinu, francouzštinu a arabštinu. Vše se musí překládat do těchto jazyků. A posledním důvodem, proč mezinárodní soudy pracují mnohem pomaleji, než se nám líbí, je skutečnost, že se jedná o hodně komplexní případy. Což je zároveň důvod, proč právě skončily před mezinárodním soudem.
Zmínila jste opatření u jiných soudců. Aplikujete něco podobného i u vás?
Již jsme si vytvořili interní pravidla a naši soudci jsou odhodláni je dodržet. Například pro odvolání jsme stanovili nejkratší možné lhůty, ale zároveň takové, aby byly reálné. Například u útoků, které řešíme v souvislosti s atentátem na Harírího, se již nyní připravuje proces, který by měl začít v polovině června. Soudci mají velmi striktní timeline, který si vytvořili.
Spravedlnosti je potřeba dosáhnout
Rozhodovali jste několik let, dá se pak ještě v této souvislosti mluvit vůbec o spravedlnosti? Po tolika letech?
Jakkoliv naprosto souhlasím a jsem přesvědčená, že spravedlnost má být rychlá, tak spravedlnosti je potřeba dosáhnout. A to není vždy hned. Například již zmíněný soud pro Kosovo byl zřízený zhruba před 4-5 lety a má jurisdikci pro trestné činy, které se měly stát v roce 1999-2000, protože se dospělo k závěru, že spravedlnosti je potřeba učinit zadost. Samozřejmě - čím dříve spravedlnost přijde, tím je to lepší pro všechny a zejména pro společnost, která chce vědět, co se stalo a kdo je za to odpovědný. V některých případech to ovšem zkrátka trvá delší dobu a i v takových případech má spravedlnost svůj význam.
Vraťme se ještě k hlavnímu případu, který jste rozhodli na konci loňského roku. Předpokládám, že případ ještě není u konce.
Prokurátor letos podal odvolání proti dvěma obžalovaným z osvobozujícího rozhodnutí, nyní probíhá odvolací řízení před odvolacím senátem.
Na jak dlouho odhadujete, že by tribunál mohl fungovat, vzhledem k tomu, že jste vázání ke konkrétním případům?
Mandát tribunálu je stanoven vždy na tři roky. Pokud není justiční práce dokončena, tak generální tajemník OSN po konzultaci s vládou Libanonu a Radou bezpečnosti OSN tento mandát prodlužuje. Poslední tříletý mandát skončil na konci letošního února a od 1. března nyní máme mandát pouze na dva roky s tím, že všechny aktivity a kroky směřují k tomu, aby procesy byly ukončeny do daných dvou let.
V roce 2018 jste v jednom z rozhovorů uvedla: „Přála bych si, aby tribunál skončil soudním rozhodnutím, které bude takové, že přinese vysvětlení událostí. Přála bych si také, aby z dočasné činnosti tribunálu vzniklo ‘ponaučení’. Dříve nebo později se může stát, že nějaký tribunál vznikne. Mohl by se tak inspirovat našimi zkušenostmi a být efektivní - jak svou strukturou, tak mandátem.“ Máte pocit, že z toho prvního rozhodnutí vzniká nějaká ponaučení do budoucna?
Tím ponaučením jsem hlavně myslela celý komplex rozhodování. Já bych si přála, aby z našeho působení vznikla zkušenost, co fungovalo, co ne a co by mělo být jinak, aby to fungovalo. Jsou to věci i v oblasti právní úpravy, kdy se zřizoval tribunál a jeho právní statut a jeho procesní pravidla. My ze všech těch řízení vybíráme, co by se mohlo upřesnit již na začátku, aby to nebylo potřeba vykládat během dalších let. Pokud někdy vznikne další mezinárodní tribunál, tak bych si přála, aby se naše zkušenosti při jeho tvorbě zohlednily. Například jmenování soudců je otázka, která byla velmi diskutovaná. V některých tribunálech jsou soudci voleni, u nás je to třeba tak, že jsou jmenování generálním tajemníkem OSN.
Jaká je vůbec budoucnost mezinárodních soudů, jsou ještě v dnešní době potřebné?
Od podzimu jsem se nad tím několikrát zamýšlela v souvislosti s výročím norimberského procesu a stálou aplikovatelnost jeho principů. Myslím si, že mezinárodní soudy a tribunály své místo v oblasti práva určitě mají. Současně je potřeba uvědomit si, že každý mezinárodní soud má velmi omezenou roli a ta přichází tehdy, jestliže justice v dané zemi nemůže, či není schopna se zabývat danou otázkou.
Náš soud má jurisdikci pouze pro trestný čin terorismu, což je velmi omezená oblast. Ostatní tribunály se například zabývají válečnými zločiny, zločiny proti lidskosti, genocidou a podobně. Což je podle mě mimořádně důležitá role. Na druhou stranu ale také vidíme, že soudy trvají dlouho, jsou drahé a jsou kritizovány z mnoha důvodů, například proto, že jejich spravedlnost je selektivní. Ta ale musí být. Nikdo nemůže očekávat, že by se ustanovil mezinárodní soud pro konflikt v určité zemi a ten vyřešil všechny případy.
Jak náročné vůbec je, aby takový mezinárodní soud vznikl?
Ustanovení jakéhokoliv mezinárodní soudu je hlavně otázka politická. V tomto ohledu se například v posledních pár letech změnil trend a nyní naopak vznikají „pouze“ vyšetřovací komise, například pro Sýrii či Irák, nebo vyšetřovací týmy pro užití chemických zbraní.
Předsedkyně a soudkyně
V čem se liší oproti mezinárodním soudům?
Nejsou to justiční organizace, shromažďují pouze důkazy, které mohou být použity u soudů. A některé soudy například v Německu či ve Francii mají možnost takzvané univerzální jurisdikce. V posledních letech tedy řešily mezinárodní trestné činy. Abych se tedy vrátila zpět k vaší původní otázce o potřebě mezinárodních soudů, je možné že se do budoucna bude právě tento trend národních soudů s univerzální jurisdikci rozšiřovat. To ale ukáže až čas. Mezinárodní tribunály rozhodně nejsou jedinou cestou. Myslím si, že své místo na světě určitě mají, ale možností je více.
Tribunál v Libanonu je první soud, který se zabývá výhradně terorismem. Předpokládám, že to není vůbec jednoduchý úkol. Jak se vám s tím žije?
Není to jednoduchý úkol. Na druhou stranu v tom vidím pozitivní věc, že můžeme ověřit případy z hlediska spravedlnosti.
Jakou odpovědnost jako předsedkyně tribunálu máte oproti zbylým soudcům?
Práce předsedkyně spočívá v tom, že odpovídám za chod tribunálu, kdy praktickou část vykonává správa soudu po konzultací se mnou a také mám částečně administrativní roli. A následně mám i diplomatickou roli. Musím jednat s OSN, Libanonem a dalšími zeměmi v otázce spolupráce a podpory činnosti soudu.
Podle statutu tribunálu je předseda tribunálu současně předseda odvolacího senátu, takže to jsou dvě role v jednom, které musím vykonávat. Role předsedy odvolacího senátu je role justiční, je nás pět soudců a je to nesmírně zajímavé, zejména protože každý ze soudců je z jiné země.
Chtěla jste od mala skončit v justici? Ať už jako soudkyně, nebo právnička.
Ano, vždycky jsem chtěla dělat právo. Ještě jako dítě jsem si nicméně ujasnila, že chci být soudkyní, protože soudce je ten, který může nějakým způsobem objasnit spravedlnost. Takovou možnost například obhájce nemá, protože zastupuje pouze jednu stranu.
Jak se stalo, že jste nakonec skončila na mezinárodním poli justice?
Rok předtím, než Česká republika vstoupila do Evropské unie, jsem se začala zajímat o mezinárodní právo, konkrétně o to evropské. Tehdy jsem si přála být soudkyní mezinárodního soudu.
Což se vám nakonec splnilo. Navíc jste neskončila jen u profese soudkyně, ale jste i předsedkyní mezinárodního soudu. Kdy jste si uvědomila, že chcete mezinárodnímu soudu předsedat?
Já jsem o funkci předsedkyně nikdy neuvažovala. Jako soudkyně jsem byla jmenována v roce 2012, pracovat jsem začala od roku 2013 jako soudkyně odvolacího senátu a tehdy jsem to brala jako svůj absolutní kariérní vrchol. Byli to až kolegové, kteří v roce 2015 navrhli, že bych měla něco takového zkusit. Sama bych o tom asi nepřemýšlela.
Je to vaše páté funkční období. Nelitujete toho, že vás tedy nakonec kolegové „přemluvili“?
Určitě toho nelituju. Vidím v tom příležitost, jak ovlivnit nějaké věci.
Kateřina Šimáčková, jedna ze dvou českých ústavních soudkyní, často říká, že vynikající právničky mezi třicítkou a čtyřicítkou mizí. Máte stejný pocit?
Mezinárodní trestní justice je pořád hodně mužská záležitost. To je bez debat. Mnoho mladých právníků například na funkci stážistů jsou ženy. Když se ovšem podívám na vyšší pozice, je jich mnohem méně. Nechci říct, že ženy ve starších letech na svou kariéru rezignují, ale faktem je, že mizí. Já si myslím, že každý soud, ale i každá jiná organizace, potřebuje určitý balanc, rovnováhu, a to i z hlediska zastoupení žen a mužů.
Co je potřeba udělat, abychom se k takové rovnováze dostali?
Například ženy na pozicích soudců by se měly více podporovat. A i v tom ohledu, že by se měly podporovat, aby se do nich dostaly. Čím více žen se na tyto pozice bude hlásit, čím větší budou mít podporu. Ženy v sobě mají mnohem více zakořeněné takové pochybování o sobě, že si nejsou jisté ve svých krocích.
Schopnost a kompetence na prvním místě
Když se ovšem podívám na některé české soudy, tak například ty opatrovnické, mají na pozicích soudců spíše většinou ženy.
To se opět vracíme k té rovnováze, ta by měla být ve všech odvětvích, takže ano, i u opatrovnických soudů. Rozhodně by to ale nemělo být tak, že by se řeklo: ‚Tady musí být 50 procent žen a 50 procent mužů’. Pro mě je do dnešní doby stále velkou inspirací soudkyně Nejvyššího soudu USA Sandra O‘Connerová, kterou jsem jednou potkala v Praze. Byla to ona, která říkala, že schopnost a kompetence musí být vždycky na prvním místě. Pokud by se stalo, že by se na nějaké místo soudkyně či právničky dostala žena jen kvůli svému pohlaví, tak uškodí nejen sobě, ale i ostatním ženám.
V jednom z dřívějších rozhovorů jste uvedla, že když jste poprvé přišla do Haagu, byla jste v senátu jedinou ženou na pět mužů. Zajímalo by mě, zda to pro vás byla zkušenost, naučit se, jak pracovat s muži kolegy, nebo spíše lekce pro ně, jak se naučit spolupracovat se ženou?
V odvolacím senátu jsem pořád, moji kolegové jsou výrazně starší muži. Tehdy to bylo myslím si vzájemné. Pro mě to byla velká výzva, ale pro ně taky. Zejména proto, že museli akceptovat kolegyni, která je o generaci mladší a ještě ze země, která je z hlediska právní kultury jiná. Určitě to pro ně byla výzva jako pro mě.
Zvláštní tribunál pro Libanon
Byli překvapeni, že jste z České republiky?
Pravda je, že když jsem přišla do Haagu, tak jsem několik let jsem byla sama překvapená, jak moc některým kolegům přišlo až exotické, že jsem - oni to tak brali - z východní Evropy. A přišlo jim to jako zjevení. Pro mě to bylo překvapující, protože to byli velmi vzdělaní kolegové. Tehdy jsem si koupila do kanceláře velkou mapu a oni se tam chodili dívat, že se z Haagu dá například opravdu dojet do Prahy. Taky je třeba překvapilo, že Vídeň je východněji, než Praha. Určitě bylo z jejich strany chování trochu odlišné, než by se dostalo třeba jiné kolegyni z větší země, s mezinárodním jazykem a kopírovanou právní kulturou jiných zemích.
Nyní už ví, kde je Česká republika?
Zlepšilo se to. Já sama se snažím Českou republiku propagovat.
Co byste poradila mladým začínajícím studentkám práv?
Aby pracovaly na sobě, na své odbornosti, a zároveň aby si vypěstovaly své zdravé sebevědomí. Právě tato kombinace je to, co je v budoucnu nejvíce rozhodující. Přišlo by mi úžasné, kdyby se víc mladých právníků a právniček pohybovalo v mezinárodních vodách práva, například skrze nějaké stáže. My, když rozhodujeme nějakou otázku, tak zkoumáme nejen rozhodnutí ostatní mezinárodních soudů, ale i právo a rozhodování soudů v různých zemí. A já často přidávám i úvahu o rozhodování českých soudů. To jsou osobní věci, které tam člověk přinese a myslím si, že čím více Čechů se do mezinárodního práva zapojí, tím více mezinárodní právo dostane vazbu i na Českou republiku.
Setkala jste se někdy s diskriminací, protože jste žena?
Já jsem nic takového nezažila, vždycky jsem měla velké štěstí na podporu od ostatních. Na druhou stranu jsem si zase nikdy osobně nebrala nějaké narážky. Vím, že třeba na mezinárodním poli, kde muži dominují, předpokládali, že se například předsedou tribunálu stane muž, nejstarší soudce. A já v té době byla soudkyně a to navíc nejmladší. To bylo pro mnohé překvapením, ale nikdo mě kvůli tomu nediskriminoval.
Ovlivnil koronavirus fungování soudu?
Ovlivnil, ale musím říci, že spíše pozitivně. Před rokem, když jsme byli téměř nuceni zavřít soud, jsme začali vypracovávat možnosti distančního soudního jednání, distančních porad. A to v současné době funguje velmi dobře. Za ten rok se to opravdu zdokonalilo. I když pandemie snad jednou pomine, tak tohle zůstane, protože v určitých situacích to šetří čas i peníze.
Přemýšlíte nad tím, co bude, až skončí tribunál, případně až nebudete jeho předsedkyní?
Doba posledních měsíců byla mimořádně náročná, protože financování tribunálu je velmi složité a i pandemie to celé zkomplikovala. Všechen čas a energii spíš nyní věnuji tomu, abychom dokončili probíhající procesy v tom čase, který máme.
Myšlenky na budoucnost tedy nemáte?
Ráda bych určitě využila mezinárodní zkušenosti, ale nyní se plně orientuji na dokončení úkolů v tribunálu.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
