Příští rok to bude 30 let, co v Česku vzniklo první mateřské centrum. Jak tehdy vůbec vzniklo? Slyšela jsem, že je to taková pohádková historka.
Po revoluci během Vánoc bylo v televizních novinách několikrát zmíněno, jak žijí děti v různých ústavech, zejména tedy v Jedličkově ústavu. Tehdy se zrovna blížil svátek Tří králů, což je svátek, kdy se ve středověku smělo chodit oficiálně žebrat. Bohatí tehdy měli za úkol dávat chudým nejen jídlo, ale také peníze. A tak mě napadlo, že bychom mohli vyjít do ulic a vybírat peníze právě pro děti v těchto ústavech. Naše tři malé děti šly za krále, nejstarší dcera hrála na housle, její kamarádka na flétnu, s manželem jsme zpívali a vybírali peníze na Jedličkův ústav. Na tehdejší dobu jsme myslím vybrali poměrně dost.
Kolik to bylo?
Pokud si vzpomínám dobře, bylo to nakonec 4,5 tisíce. Ještě ten večer jsme je nesli do Jedličkova ústavu, ale to už je jiný příběh.
A ten, který se váže k mateřským centrům, tedy pokračuje jak?
Na příkopech mě oslovila taková paní, na které jsem na první pohled viděla, že není Češka, respektive že nežije v Čechách. Vyklubala se z ní Alena Wagnerová, spisovatelka, žurnalistka, socioložka, která žila v západním Německu a přišla do Prahy s myšlenkou založit v Československu mateřská centra. Ta tehdy v Německu fungovala již dobrých 11 nebo 12 let. Ptala se mě, zda neznám Pražské matky, které znala z rádia Svobodná Evropa, že by jim ráda něco sdělila. Patřila jsem k nim, a tak jsme se domluvily na schůzce. Druhý den k nám přišla a vyprávěla mi o mateřských centrech. Mně se ta myšlenka velmi zalíbila.
Co vás na ní zaujalo nejvíce?
Vyrůstala jsem na evangelické faře, která byla otevřená všem příchozím. Když jsem byla malá, pořád u nás někdo byl a podobně společenský život jsme vedli i s manželem. Takže mi podstata mateřského centra přišla velmi přirozená, ale nenapadlo mě, že by to měla být výzva zrovna pro mne.
Mateřská centraZřizují zpravidla matky na mateřské dovolené, které se zároveň podílejí na jejich samosprávě a zajišťují programy, umožňují matkám s malými dětmi vyjít z izolace, kam se celodenní péčí o dítě dostávají. Mateřská centra jsou založena na principu rodinné svépomoci a vzájemné službě, poskytují společenství, solidaritu a otevřenost všem generacím. |
Kdy jste si uvědomila, že je to něco pro vás?
Alena mi během následujícího roku neustále posílala nějaké informace a pak nás přišla navštívit znovu. Já jí tehdy otevřela s pátým dítětem na ruce. A tehdy mi řekla ‚Hm, s pátým dítětem už nemáš co na práci, tak koukej začít‘. Přijela s myšlenkou, že nám zařídí takovou krátkou stáž v Německu v Mnichově, kam jsme nakonec jeli – tři Pražské matky, můj manžel a naše miminko. Navštívili jsme pět mateřských center. Cestou domů jsme si říkali, že přece nejsme o nic horší než německé ženy a že bychom měli něco takového udělat. Prostory pro první mateřské centrum jsme nakonec našli v pražské YMCA. Otevírali jsme ho v březnu 1992.
Dělat pozitivní PR je velmi těžké
Vzpomínáte si, jaký byl o něj zájem?
Naše první účastnice byly spíše kamarádky kamarádek. Ale postupně se k nám přidávaly i další ženy. V YMCA totiž byla velká výkladní okna, takže občas šel někdo kolem a koukal, jak si tam hrají děti. To tehdy bylo docela zvláštní, takže se chodili ptát. Takhle se dařilo oslovovat další lidi.
Tím ovšem váš úkol neskončil...
Já si říkala, jak to hezky funguje, že je to prima a že můžu jít opět o dům dál. Nicméně najednou jsem měla pocit, že je potřeba myšlenku mateřských center dál šířit, takže jsem se pokoušela rozjíždět PR, což bylo velmi těžké. Dělat o něčem pozitivním PR je velmi těžké dodnes.
Postupně se myšlenka rozšiřovala i do dalších míst, vzniklo další mateřské centrum na Barrandově. Následně mi začaly psát i matky z různých koutů republiky. Pak se mi stávalo, že jsem dávala dohromady dvě až tři ženy z jednoho města, které se předtím vůbec neznaly. Vždycky, když o nás vyšel článek, tak se přihlásila nová vlna zájemkyň. V roce 1999 bylo 127 center. Tehdy ještě nebyl běžný internet, vše jsme dělaly téměř ručně a já si řekla, že takhle to nejde, že se musí organizace trochu změnit. Domluvily jsme se, že založíme Síť mateřských center (dnes Síť pro rodinu, pozn. red.). To nakonec trvalo dva roky. Některá centra nicméně nechápala, proč je něco takového potřeba, do Sítě mateřských center nakonec vstoupila jen polovička ze všech center, se kterými jsme do té doby spolupracovaly.
Rut Kolínská
|
Ta ostatní se zkrátka odštěpila?
Nešlo od odštěpení, jen o obavy, že se v množství členů ztratí. U nás máme dodnes trochu zakořeněný pocit, že formální struktury nepotřebujeme. Pochopit sílu společného vyjednávání a příležitost ke sdílení potřebuje čas. A to se potvrdilo, když byl postupem času vidět přínos Sítě pro centra, centra se opět začala přidružovat - a přibývají dodnes, hlavně v menších obcích, kde nic není. Odpovídá to současnému trendu, že se lidé, když si zakládají rodinu, často stěhují na venkov. A tam jim chybí komunita, proto zakládají centra. Mateřská centra nemají být řízena ze shora. Mají spontánně vycházet z místní potřeby, aby mohla sehrávat svoji významnou roli v oblasti cílené prevence.
Jak jsem říkala, je to třicet let od vzniku mateřských center, doba se trochu posunula. Je tady stále prostor pro mateřská centra?
Myslím, že ano a že stále bude. Dá se to pozorovat i v Německu, kde jde vývoj ve vlnách, které se vážou na rozvoj společnosti a šíři nabídky pro rodiče. Ti mají v současnosti tendenci pasovat mateřská centra do jakési služby pro rodiny a pojímat je jako servis. Mateřské centrum však není servisní organizací. Přínos mateřských center spočívá ve společenství lidí, kteří je navštěvují a na základě jejich podnětů vznikají programy.
My tady navíc mluvíme o mateřských centrech, ale to se může jmenovat jakkoliv. Vím, že i v Německu měli problém se slovem „mateřské“. Lidé se ptali, kde jsou otcové. Dává to smysl - kde je nějaké dítě, tam musí být i otec. Jenže ten většinou bývá v práci. Centra se mohou jmenovat různě, podstatné je know-how, a to staví na společenství, které si navzájem pomáhá.
Kolik je v současné době mateřských center?
V Síti jich máme do 300, ale vím, že existují ještě mateřská centra, která v ní nejsou. Osobně bych odhadla, že jich bude tak 600, ne-li víc. Jsou určitá seskupení, která fungují i třeba při různých církvích a která v podstatě sehrávají roli mateřského centra.
Když pampeliška, tak i bodlák
Vzpomínala jste, že mateřská centra vznikají spíše v malých obcích. Mají tedy prostor i ve velkoměstech, kde je spíše důraz na práci?
Určitě. Třeba v Praze jich funguje přibližně dvacet, která jsou pod naší Sítí. Na Praze 1 stále funguje ono první mateřské centrum pod YMCA, jen se posunulo trochu do jiných prostor. Pak například funguje mateřské centrum na Kampě, které je opravdu centrem komunity Malé strany, kde lidé vytváří opravdu tu sousedskou komunitu v tom obrovském anonymním městě. To mi přijde úžasné a přesně tak to má být.
Změnilo se složení mateřských center? Chodí více například i sami otcové?
To rozhodně. Tátové se nyní daleko víc angažují v chodu center a i v programech. Začalo to takovými drobnými akcemi, třeba v Březnici. Tam bylo mateřské centrum Pampeliška a otcové měli stínové otcovské centrum Bodlák. To mělo program vždy v sobotu, kdy se sešli tátové a něco s dětmi dělali - tak jak to tátové dělají, zkrátka jinak než mámy. Tak jsem se jich ptala, co dělají právě jejich ženy v sobotu, a čekala jsem odpověď, že doma odpočívají. A dostalo se mi odpovědi, že ony prý doma vaří a uklízí. Ale i to mi přijde bezvadné. My jsme měli kampaň ‚Táta dneska frčí‘ a snažili jsme se podporovat dělbu péče o dítě i o domácnost mezi rodiči, protože na tom také záleží.
Osobně si myslím, že kdyby mohli mít oba rodiče napůl rodičovskou dovolenou, bylo by to skvělé. Bohužel ale u nás máme pay gap, který stále tvoří 22 procent a když máte malé dítě, tak se samozřejmě každá koruna navíc hodí. A mnohé rodiny si zkrátka nemohou dovolit, aby se otec dítěte vzdal svého příjmu.
Často se také říká, že otec na rodičovské dovolené ještě není něco, na co by byla naše společnost připravena.
Ale dneska je to už o hodně lepší. Vyrostla jsem v rodině evangelického faráře. Můj táta studoval po válce ve Spojených státech. A právě tam se naučil, že muž může mýt nádobí, může vařit, může dělat ty takzvané ženské práce. V Americe to v té době bylo docela běžné. Tak to začal praktikovat i v naší rodině. Když jsem se narodila, musela se naše rodina z politických důvodů přestěhovat na malou vesnici. Bylo tehdy hrozně zajímavé, že lidé ho pak brali jako faráře za autoritu, ale jako muže ho brali za bačkoru, chlapa, který je pod pantoflem. Ale díky tomu jsem vyrůstala v prostředí, kde bylo přirozené, že se i muž stará o domácnost.
Ale abych se vrátila k původní myšlence, samozřejmě, otců na rodičovské dovolené je stále necelé dvě procenta, to je velmi málo. Zároveň si ale myslím, že se společnost hodně proměnila. Před přibližně deseti lety jsme například dělali dotazníkové šetření, které se zaměřovalo na dělbu péče o děti a domácnost. A z toho vyplynulo, že brzdou pokroku jsou vlastně i samy ženy. Z šetření totiž vyplynulo, že ženy si raději vše udělají samy, podle sebe a rychleji, než aby k tomu pustily muže. Chápu, že muži to dělají jinak. Nedokážu však pochopit, proč když to muž dělá jinak, proč je to špatně a proč by to tak nemohlo být? Upřímně, můj muž například uklízí lépe než já. Za minulého režimu se u nás pracovalo na emancipaci žen, byť svérázným způsobem. Teď jsme se dostali do doby, kdy je potřeba, aby se emancipovali i muži - aby se vlastně nadnesli nad tu svoji přežitou roli lovce a přijali otcovskou roli se vším všudy, aby se nešidili.
Jak to myslíte?
Čím méně otec tráví s dítětem čas, tím méně může s ním prožívat jeho vývoj. Vazba mezi nimi je daleko menší. Otcové tak přichází o strašně moc.
Kvóty jako nástroj rovnosti
Pandemie v současné době ukázala na problémy, že v určitých profesích jsou jen a jen ženy. Například ve zdravotnictví - zdravotní sestry. Ty si v posledních měsících nemohly dovolit být doma, protože byly potřeba v práci. Mluví se o kvótách. Jaký pohled na ně máte vy?
Já mám úplně jasný pohled na kvóty v politice. Kvóty beru jako nástroj rovnosti a moc nechápu, že se tomu dost žen pořád brání. Je nás dokonce víc procent populaci, proč nemít odpovídající zastoupení i politice.
V tomto ohledu dávám příklad, který jsem zažila v Norsku, kde mají nařízení, které mluví o tom, že když je výběrové řízení a na jednu pozici se hlásí muž a žena, kteří mají stejnou kvalifikaci a jsou stejně dobří, pak mají firmy povinnost vzít ženu. Je to taková pozitivní diskriminace. Právě při výběru mezi mužem a ženou bývá tendence automaticky brát muže, protože ten děti nemá. Na vyšších pozicích se ženy vytrácejí. Tento automatismus se právě v Norsku narušuje touto normou. Myslím si, že je to dobrý nástroj, který může ukázat, že ženy mají na takových pozicích své místo bez ohledu na rodinu, děti. Dokážu si představit, že když se něco takového zaběhne, že už pak nebude ani to nařízení potřeba. Ale je nutné ukázat, že ženy jsou stejně dobré jako muži. Zkrátka mají jen jiný způsob jednání, chování.
Dovedete si něco takového představit i v rámci českého prostředí?
Ano, dovedu. Byl by to zajímavý nástroj, který by nám mohl pomoci. Ale nevyřeší to ten problém, o kterém jste mluvila - množství sestřiček. To je dosud ryze ženská záležitost, ale taky se to zlepšuje a přibývá i v této profesi mužů. Ale představte si, že stejně jako pro chůvu nemáme mužský ekvivalent názvu, tak ani pro sestřičku zatím není.
Říká se zdravotní bratr.
Říká se, ale národní soustava povolání pořád uvádí pouze povolání - zdravotní sestra. Takže bychom se měli zamyslet nad nějakým termínem, aby muži neměli v tomto ohledu pocit určitého handicapu. Obdobně nemáme mužský ekvivalent pro chůvy. A přitom i zde muži dost chybí.
Vy jste mluvila o tom, že na vyšších pozicích ve firmách se vytrácí onen ženský prvek. Někteří poukazují na to, že ženy samy se do těchto pozic nehlásí. Že se spíše přihlásí o pozici sekretářky, než o pozici manažerky. Je to dáno výchovou?
No, to je dáno i nízkým sebevědomím, ale například i tím, jak se v každé rodině domluví. Já jsem v tomto ohledu ovlivněna svým dětstvím, můj otec měl kancelář na faře a byl to on, kdo byl pořád doma. Naopak máma chodila do práce a vydělávala více, než on. Myslím, že ho i trochu trápilo, že to není on, kdo v konečném důsledku zajistí svou rodinu finančně. Je nutné, aby se ženy dohodly se svými partnery, jak co chtějí a aby se jejich partneři právě více účastnili ve výchově dětí. Vzpomínám si na jednu konferenci, která se týkala trhu práce. Prezentovali tu holandský osvětový spot. Na něm probíhalo firemní jednání, najednou se přihlásil jeden z přítomných mužů a řekl ‚Pane řediteli, říkal jste, že ve čtyři skončíme. Já odcházím, musím pro děti do školy’. Je potřeba, aby se muži takhle chovali. Ženy pak získají jistotu, že si mohou dovolit vyšší pozici, že nemusí neustále myslet na své děti a například jejich vyzvedávání ve školce.
Zmínila jste, že jste zastánkyní kvót v politice. To je nyní hodně debatované téma v souvislosti s představováním kandidátek koalic. Neuškodí ovšem takové slepé dosazování žen na tyto pozice jen proto, že jsou ženy? Nemají v tomto ohledu hrát větší míru i samotné zkušenosti?
No, vraťme se k tomu norskému modelu. Prostě, když se to nevyzkouší, tak se to nemůže dokázat.
„Havel mě zaskočil“
V minulosti jste sama koketovala s politikou. Konkrétně s tou nejvyšší - prezidentským postem. Poprvé vás navrhoval Václav Havel.
Ta myšlenka mě osobně opravdu nenapadla. Václav Havel mě s tím docela zaskočil. Překvapilo mě to o to víc, protože jsem se s ním neznala. To bylo poté, co jsem dostala ocenění Žena Evropy, byla jsem pozvaná na akci v Pražské křižovatce. Šel kolem a naši společní známí mne chtěli představit. A on tehdy řekl: ‚Není třeba představovat, já paní Kolínskou znám‘. Následně přišel s myšlenkou mé kandidatury a tak jsme se začali scházet. Na jednu stranu jsem si říkala, že přece nemohu být prezidentkou. Na druhou stranu prezident neřídí vládu. Je to osobnost, která by měla jít lidem příkladem, která je povzbuzuje a vede k tomu, aby byli svobodní, aktivní. Náš prezident se de facto do politického řízení státu nemá vůbec plést, což se nyní děje až přespříliš. A je vidět, jak to nefunguje a jak je to špatně. Podle mého by se měl prezident rekrutovat ze sfér mimo politiku.
Nakonec jsem myšlenku Václava Havla přijala a on se mě snažil předhazovat různým politickým stranám, které to samozřejmě nechápaly, protože měly dostatek vlastních kandidátů. Takže jeho záměr nevyšel.
Prezidentskou kandidaturu jste však zkoušela znovu.
Po jeho smrti došlo nakonec na přímou volbu prezidenta, tak jsem si říkala, že zkusím přání Václava Havla splnit. Zajímavé na tom je, že jsme tehdy udělali menší tiskovou konferenci na zahájení sběru podpisů a někde vyšel malý článek s titulkem ‚Bude to jen o rodině‘. To jsem vnímala jako absolutní nepochopení! Rodina je přece to nejcennější, co máme. Kdyby to bylo jen o rodině, tak je to v pořádku. Nakonec se sběr podpisů nepodařil. Možná v tom sehrálo roli i to, že jsem žena. To šlo vidět i na výsledcích, všechny ženské kandidátky měly málo hlasů.
Když se podíváme k našim nejbližším sousedům, tak na Slovensku si ženskou prezidentku zvolili.
Doufám, že slovenský příklad povzbudil spoustu lidí o prezidentské roli přemýšlet jinak. A Zuzana Čaputová je přesně ten příklad ženy, která není z politického prostředí, která umí v pravou chvíli v tíživých situacích až se slzou v oku lidem říci ‚Pojďme to vydržet, zvládneme to‘. Tohle potřebují lidé slyšet. Lidé nemají čekat deset dní, než se prezident k něčemu vyjádří. To je hrozné. V poslední době, když myslím na Hrad, mám tendenci mluvit hradním jazykem. A to je špatně. To není zrcadlo, které by měl prezident lidem nastavovat.
Zkrátka doufám, že nyní se prostředí, nebo vnímání té pozice změnilo, a že už lidi pochopí, proč by to mohla být právě i žena.
Když Babiš, tak i já
Nějaká ženská jména již zaznívají s ohledem na volbu prezidenta - prezidentky. Líbí se vám některá z nich?
Nebudu vám říkat, kdo se mi líbí. Nejsou to oficiální kandidátky. Uvidíme, volební kampaň podle mého o lidech víc prozradí a člověk může změnit názor.
Vy nyní nepřemýšlíte o tom, že byste se tedy do prezidentských voleb pustila ještě jednou?
Začíná být nejvyšší čas pro to rozhodnutí, to je pravda. Stačí se jen rozhodnout. Myslím si, že energii bych na to měla, pořád jsem duší mladá. Řeknu vám to tedy na rovinu. Pokud by měl kandidovat Andrej Babiš, tak do toho asi půjdu.
Prezident Zeman nedávno říkal, že za svého nástupce v nejvyšší ústavní funkci by volil právě Babiše.
No právě. Tam si myslím, že pak by bylo potřeba se spojit a jít do toho. Vidím to jako případnou nutnou výzvu. Já už nechci žít v zemi, kde se bude prodlužovat situace, která je nyní na Hradě. A k Babišovi… Je to osoba, která nemá být ani premiérem. To pak máme všici kradnút? On je snad příklad člověka, který by měl být prezidentem? To prostě nejde.
Vy sama máte pět dětí. Pomáhal vám s výchovou hodně manžel? Dnes si musí ženy volit mezi kariérou a dětmi, pokud právě nemají se o koho opřít.
Můj muž je výtvarník, takže měl hodně volný pracovní režim, proto se nám slaďování dařilo poměrně dobře. A on se dětem hodně věnoval, já jsem prakticky nikdy nepracovala klasicky od do. Dlouho jsem byla doma s dětmi a vedla jsem dobrovolnicky agendu kolem mateřských center a zpočátku i Sítě. Děti byly poměrně často zapojovány do některých akcí a různě pomáhaly. Myslím si, že jim to neuškodilo, naopak ví, že člověk má být aktivní.
Demonstrace za neziskový sektor
V roce 1988 jste stála u zrodu Pražských matek a ještě před revolucí jste právě i se svými dětmi šla protestovat. To jste se tehdy nebála - o sebe, nebo o děti?
Na demonstraci matek s dětmi jsem strach neměla. My jsme však chodili s dětmi i na další demonstrace a to jsme se trochu obávali. Mám i docela hezké vzpomínky na solidaritu lidí. Například když jsme utíkali před vodním dělem, lidi křičeli ‚Pozor pozor jsou tady s kočárem s dětma’. Následně nám udělali bariéru. Neměli jsme děti, kam dát, tak jsme je brali s sebou. Podle mě je důležité, aby rodiče s dětmi prožívali i takové události, jak jinak se mají naučit angažovat se ve společnosti?
Takže s vámi byli v listopadu 89?
Toho 17. nakonec ne. Jeden syn byl v nemocnici, nejstarší dcera byla nemocná a další dvě odvezli moji rodiče na venkov, abychom mohli v klidu na demonstraci, o které jsme vůbec netušili, jak nakonec dopadne. Myslím, tehdy vlastně bylo dobře, že s námi nebyly, protože jsme skončili až na Národní třídě. Bylo to tam tehdy jak na bojišti.
Ke vzniku hnutí Pražské matky vás tehdy vyprovokovala situace v Praze. Je něco, za co byste šla jako matka, žena, protestovat v dnešní době?
Osobně bych nejraději demonstrovala za udržitelnost neziskového sektoru. Podle mě neziskový sektor ze své povahy málo ‚křičí‘. Kdybychom si to měli říct na rovinu, společnost a stát se bez neziskového sektoru neobejde. Kdyby se zhroutil, velmi by mě zajímalo, jak by to třeba fungovalo v oblasti sociálních služeb.
Jak se změnila za ty roky podle vás role matky?
Myslím, že současné matky se snaží více pamatovat i samy na sebe a na svou ženskost. Snaží se scházet s jinými ženami, matkami, kamarádkami a opustit alespoň na chvíli svou rodinu a nechat to na otci. Zároveň si myslím, že většina matek spěchá velmi brzy zpět do práce. Já osobně nejsem zastáncem brzkého návratu do práce na plný úvazek. Žena by podle mě měla zůstat s dítětem opravdu nějakou dobu, není to ztracený čas, je to úžasné období a děti to potřebují. Nejmenší děti potřebují mít nejprve pevné zázemí ve své rodině, pak si teprve zvykat na péči někoho dalšího.
Zároveň mám pocit, že se ženy mnohem více připravují na výchovu dítěte. Nyní s internetem mají obrovskou škálu různých nápadů a rad. Ale zároveň se přestávají předávat zkušenosti z matky na dceru. Teď když je něco špatně, tak to ženy hledají na internetu. Já ze své zkušenosti vím, že rady mé mámy pro mě byly úžasné, nikdy mi nepřišlo, že je máma až moc stará a její řeči jsou předpotopní. Navíc si očividně málokdo uvědomuje, že vyslechnout radu neznamená ji realizovat.
Říkala jste, že nerada vidíte, když se matky brzo vrací na plný úvazek do práce. Předpokládám ale, že je většinou do práce ženou ekonomické důvody?
Ekonomické důvody jsou častými důvody, to já nerozporuji. Ale zároveň nyní žijeme ve velmi konzumním prostředí, máme daleko větší nároky na život. A právě potřeby spojené s konzumním životem bývají často motivací se co nejrychleji vrátit do práce. Bohužel se mnohdy zbytečně podřizujeme tlaku na vysoký standard života. Pak musíme sami vyhodnotit, co je nám přednější. Pravdou zůstává, že žijí mezi námi i rodiny, které žijí z ruky do úst, to je druhý smutný extrém. Na tyto rodiny je potřeba pamatovat a být k nim solidární. Osobně bych přála všem rodičům i dětem, aby měli možnost strávit spolu co nejvíce času.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
