Jako dítě vás prý matematika moc nebavila. Jaká tedy byla cesta k částicové fyzice, kterou jste nakonec vystudovala?
Jako dítě jsem měla zájem spíše o biologii. Protože jsme tehdy bydleli na okraji Olomouce, tak mě zajímaly spíše květiny a zvířata. Jenže když mi bylo 13, tak jsme se přestěhovali do centra Ostravy a tam to o přírodě moc nebylo. Z toho jsem tehdy byla hodně vykolejená. (smích) Tehdy jsem začala mnohem víc číst, maminka měla obavy, že z toho zblbnu. Byla jsem schopná přečíst i 15 knih týdně. Teď jsem sotva ráda, když přečtu jednu.
Čím jste si přírodu v Ostravě nahradila?
Astronomií.
To se stalo jak?
Vzpomínám si, že časopis ABC měl kampaň pro děti k vytvoření raketových posádek v souvislosti s tím, že se Gagarin dostal do vesmíru. A já jsem zorganizovala dívčí raketovou posádku, se kterou jsme vyrazili směrem ke hvězdárně.
Zaujalo mě to tam natolik, že jsem tam pak začala chodit pravidelně, jezdila jsem na praxi do Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově a na expedice pozorování meteorů, kde jsem mimochodem poznala astrofyzika Jiřího Grygara. Kolegové mě následně upozornili na to, že pokud to myslím s astronomií vážně, měla bych jít studovat na Matfyz (Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze, pozn. red.) a umět dobře matiku a fyziku. Takže jsem je poslechla. A musím říct, že to byla opravdu výzva, rozhodně to nebylo lehké studium.
Kdy jste se dostala nakonec k oné fyzice?
Ve třetím ročníku jsme se měli přihlásit na nějakou specializaci. Koketovala jsem s astronomií nebo teoretickou fyzikou, jenže na škole byla spousta lidí stejně chytrých, ne-li chytřejší než já. A na astronomii brali jen dva lidi z celého ročníku a nás bylo tehdy kolem stovky. Protože k nám vedení tehdy organizačně připojilo obor jaderné fyziky, dopadlo to nakonec tak, že se mi zalíbila právě ona, přihlásila jsem se a vystudovala ji.
Alice Valkárová
 Alice Valkárová, jaderná fyzička a bývalá předsedkyně Grantové agentury ČR |
Nelitujete zpětně rozhodnutí, že jste nakonec astronomii nezkusila?
Astronomie mě zajímá pořád, je strašně zajímavá. Já bych řekla, že na rozdíl od jaderné fyziky, která dosáhla vrcholu v sedmdesátých letech, se astronomie toho svého stále drží. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala, ale říkám si, že kdyby si měla vybrat znovu, tak bych možná volila spíše biologické obory.
Proč?
Právě v nich se nyní objevují věci, o kterých se nám vůbec nesnilo. Člověka by vůbec nenapadlo, že třeba ptáci jsou tolik inteligentní, jak se nyní zjišťuje. Tohle by mě třeba bavilo zkoumat, ale rozhodně to není tak, že bych svého rozhodnutí litovala.
Jak to tehdy vnímala vaše rodina? Měla jste podporu rodičů?
Tatínek mě podporoval, byl hrozně rád, že jsem šla na takový obor, který byl v jeho očích politicky nezávislý.
Co tím myslíte?
On byl za první republiky právníkem a v padesátých letech jej vyhodili z práce a poslali ho do výroby. Musel dělat ve slévárně noční směny. Po zbytek života z toho byl otrávený a neustále nadával na režim. Takže on byl rád, že jsem si nevybrala něco, jako je filozofie.
A vaše maminka?
Maminka byla taková praktická žena z lidu. Neměla žádné vzdělání a tehdy mi říkala, že si jen komplikuju život. V Ostravě jsme poblíž domova měli pedagogickou fakultu a ona mi neustále říkala ‚Prosím tě, že nejdeš tady na ten pajďák. Tady bys byla doma, měla bys to jednoduchý, co budeš dělat v Praze‘. Ale nakonec akceptovala mé rozhodnutí. Řeči teda měla i poté, co jsem přestoupila na jadernou fyziku, kdy mi říkala, že se tím vůbec neuživím. Já jsem jim to tenkrát hlavně z Prahy napsala v dopise, protože nebyly žádné mobily. Takže než jim došel, já jsem byla dávno přihlášená. Nakonec ale i ona byla ráda za to, co jsem si zvolila.
Jaké bylo tehdy studovat fyziku? Byla jste jedinou ženou třídě?
Některé holky to studovaly taky, část z nich se uplatnila i v oboru, ale nebylo jich tolik.
Vnímáte, že se to mezitím posunulo a ženy si nyní volí více tyto obory?
Dřív to bylo vnímáno jako podivnost, když šla holka na něco takového. Dnes se to naopak hodně podporuje. Máme spoustu mladých a velice schopných děvčat, které dělají fyziku a jsou úspěšné. Myslím, že v tomto aspektu jsme se určitě pozitivně posunuli.
Bylo těžší prosadit se ve vašem oboru s ohledem na to, že jste žena?
To úplně nedokážu říct. Faktem je, že jsem byla většinou jediná, ale zvykla jsem si na to. Má to i tu výhodu, že si vás každý zapamatuje. Chce to mít určité vlastnosti na to se prosadit v mužské společnosti. Mně se podařilo získat si jistý respekt kolegů.
Dnes jsou možnosti ale jiné, ženy jsou více podporovány. Mě samotnou by třeba nikdy nenapadlo usilovat o místo předsedkyně Grantové agentury ČR. Abych na toto místo kandidovala, mě vlastně přesvědčil bývalý předseda Ivan Netuka. Sama bych do toho nešla, takže někdy je fajn ženy trochu popostrčit. Mnohé pak zazáří více než jejich mužští kolegové.
Lidstvo se musí oteplování planety postavit, říká polární vědkyně |
Sovětské Rusko a speciální obchod pro cizince
Titul kandidátky věd jste obhájila v Dubně u Moskvy. Tam jsme původně jela na stáž a následně tam strávila sedm let. Jak na toto své období vzpomínáte?
Mně se tam moc nechtělo, protože to bylo dost brzo po roce 68. My jsme tehdy zrovna byli na studentské praxi v Rusku a okupaci jsme sledovali z něj. Byl to pro nás hrozný šok. Potkávali jsme místní, kteří se domnívali, že nám skutečně Rusové doma přišli pomoct proti zlým západním kapitalistům. Zažila jsem tam i během demonstrace lynčování mladého člověka, kterého měli za špiona. Z toho jsem byla úplně vedle. Nakonec jsem ale do Dubny odjela.
Co konkrétně jste tam dělala?
Matfyz s Rusy spolupracoval na experimentu na tehdy největším urychlovači protonů na světě v Serpuchově. A pokud se chtěl člověk na něčem takovém podílet, musel právě tam, protože na rozdíl třeba od Poláků nebo Maďarů jsme my na Západ nemohli. Byla to má jediná šance.
Jaké to tam bylo?
Zpočátku jsem byla trochu rozladěná, ale nakonec jsem si zvykla. Lidi, se kterými jsem pracovala, byli víceméně normální. Byli taky hrozně vstřícní a pohostinní. Měla jsem štěstí i na svého šéfa, který vnímal rok 1968 podobně jako my.
Navíc jsem tam nebyla sama, v Dubně žila poměrně velká komunita Čechů a Slováků, kteří se stýkali. Žili jsme v takovém malém městečku v lesích u Volhy, to bylo moc krásné. Pro nás, cizince, tam měli speciální obchod, to bylo docela vtipné. Když přivezli vagón konzerv s chobotnicemi, tak jsme prostě měsíc jedli chobotnice, než se všechno snědlo. Naštěstí pro nás jsme si mohli koupit třeba i máslo, maso, potraviny, které nebyly dostupné v obchodech pro místní obyvatele. Problémy s jídlem se však postupně zhoršovaly. Když člověk nepřišel do obchodu včas, nekoupil si ani mléko, maximálně tak chleba a ocet. A když jsem odjížděla domů v roce 1980, tak měli přídělový systém na lístky.
Zajímavé je, že odborné nároky tam tehdy byly vyšší než ty politické. Na rozdíl třeba od nás, kde aby člověk obhájil titul, tak mu to musela schválit stranická organizace. Tam se nic takového nedělo, od revoluce už bylo dlouho a nikoho nezajímalo, co dělal dědeček a jestli měl továrnu. V tomhle to bylo politicky jednodušší.
Jak nakonec ten experiment, na kterém jste pracovali, dopadl?
Sovětský svaz v technologiích zaostával, takže nebyl schopen využít potenciálu, který urychlovač nabízel. Předběhli nás vědci v USA.
Poté jste například spolupracovala na experimentu na urychlovači částic v laboratoři DESY v Hamburku.
To je pravda. Zajímavé bylo, že jsme spolupracovali ještě před rokem 1989. Hledali někoho, kdo by dělal elektrody pro kalorimetr, což bylo velmi důležité zařízení pro experiment. Ve své naivitě jsme řekli ano a bylo to teda něco neuvěřitelného. Protože ty elektrody byly třeba o velikosti metr na metr. A tohle jsme dělali na koleni u nás na Matfyzu společně s kolegy z Fyzikálního ústavu ČSAV. Měla jsem na starosti programy na rytí elektrod.
Dodnes považuji za velký úspěch, že se nám to nakonec podařilo a tím jsme se dostali do experimentu. Tehdy tam totiž měli pravidlo, že k tomu, abyste pak mohl užívat data, se musíte zúčastnit stavby. Mimochodem oficiálně ten experiment ukončili až v roce 2008 a data z něj se zpracovávají dodnes.
Sdílení poznatků bylo bez počítače těžší
Zajímal by mě aspekt spolupráce vědců v minulém století. Dnes člověk pošle e-mail, zavolá. Jak to probíhalo tehdy?
Pamatuji si, že první e-mail jsem začala používat na začátku 90. let, kdy jsem byla v Hamburku. Ale to tehdy vůbec nebylo tak, že bych se třeba vzdáleně mohla připojit na počítač v Praze. To přišlo až s internetem.
Bylo to mnohem těžší, práce se dělala na jednom centrálním počítači. V Praze byl tehdy počítač na Malé Straně. Takže jsem vždycky na štítek napsala nějaký program, odnesla jsem ho na Malou Stranu a oni děrné štítky s programem vložili do počítače. Když jsem zjistila, že tam mám nějakou chybu, musela jsem znovu na Malou Stranu. A to se pak stávalo, že člověk opravil jednu chybu, ale udělal druhou a nakonec už zapomněl, co a proč vlastně dělá. Bylo to náročné.
Jak to bylo s vědou mezi Západem a Východem? Komunikovali jste jako vědci spolu?
To bylo striktně oddělené. Důvodem byl i fakt, že u nás, respektive v Sovětském svazu, jsme neuměli ani pořádně anglicky, což byla velká překážka. Když jsem v roce 1986 přijela na konferenci do Rakouska, cítila jsem se jako úplný outsider, protože západní odborníci si tam vyprávěli o tom, kde všude v rámci práce cestovali, a já pořádně nikde nebyla.
O tom, co děláme, navíc vědci ze Západu skoro nic nevěděli. Rozhodně bych řekla, že jsme toho věděli více o dění v západních laboratořích než oni, co se děje u nás.
Když jste zmínila publikování, ještě se dnes tolik přihlíží k tomu, kolik má kdo citací?
Dřív byla taková tendence ‚publikuj, nebo zhyň‘, kdy se hodnotilo podle počtu publikací. Od toho se nyní pomalu upouští, ale není to jednoduché, protože nástrojů, jak hodnotit vědce, není mnoho. Jenže v posledních letech se objevily takzvané predátorské časopisy, které vám publikují bez pořádného recenzního řízení každou blbost a někdy je těžké takové časopisy identifikovat.
Jsou i další důvody, proč se toto již tolik neřeší?
Počet publikací a následných citací je dán i oborem. Například v humanitních vědách se tolik nepublikuje. Abych byla konkrétnější, bavíme se tady o Hirschově indexu, tedy H-indexu, který udává, kolik článků daného autora dosahuje citovanosti vyšší, než je pořadové číslo článku dle počtu citací. Je zkrátka dán citačními ohlasy jeho jednotlivých vědeckých prací.
Vemte si například Petera Higgse (teoretický fyzik, který předpověděl existenci částice nazvané později Higgsův boson, pozn. red.). Ten měl v době, kdy dostal Nobelovu cenu H-index 6. To je dnes úplný podprůměr a spíše to jen ukazuje, jak je to celé zavádějící. Velké výzkumy, pod kterými jsou podepsaní desítky lidí, mají dnes stovky různých citací. Přitom ne všichni se na tom podíleli stejným dílem, ale H-index díky tomu budou mít třeba i několik desítek. To je vlastně i můj případ, protože jsem pracovala vždy ve velkých kolektivech.
A co konkrétní publikace? Přihlíží se v dnešní době k tomu, kde konkrétně je jaká práce publikovaná?
Ještě stále ano, dokonce jsou různé kategorie časopisů, ale i toto je zavádějící.
V European Research Council (ERC), agentuře, která má za úkol financovat špičkový základní výzkum v rámci EU a kde nyní působím ve Vědecké radě, používání H-indexu při hodnocení projektů už nedoporučují, zrovna tak jako tzv. Impakt faktor časopisů. Není dobré si zkrátka zvolit jen jedno měřítko hodnocení vědce, je nutné se dívat i na další věci: zda organizuje konference, přednášky, jak jsou na tom jeho studenti a jak jsou úspěšní a tak dále. V ERC se vás dnes nezeptají pouze na počet publikací, ale třeba na tři věci, na které jste jako vědec nejvíce pyšný.
A kdybych se zeptala vás, co považujete ve vaší kariéře za ty nejdůležitější?
Nejvíce jsem pyšná na to, že se mi v roce 2005 podařilo v Praze vytvořit takovou skupinu studentů, která se zabývala v rámci experimentu v Hamburku analýzou takzvaných difrakčních procesů. Když se totiž elektron srazí s protonem, mohou vzniknout stovky jiných částic, které tam předtím vůbec nebyly. Ve většině případů tam už elektron s protonem nejsou, v difrakčních případech ano. Se studenty jsme právě v rámci jejich postgraduálního studia zkoumali tyto procesy, celé to bylo součástí zmiňovaného experimentu v Hamburku. Podařilo se nám získat dobrý ohlas v rámci experimentu a opublikovat několik hodnotných článků na toto téma. To bych tedy považovala za úspěch, práce se studenty mě mimochodem velmi bavila.
‚Částicová fyzika svůj boom už zažila‘
Jak lidem, kteří nemají blízko k částicové fyzice, vlastně vysvětlujete, co jste dělala?
Dá se říci, že na rozdíl od astronomie, která bádá o těch největších objektech, tak částicová fyzika zkoumá naopak ty nejmenší.
Je v tomto oboru ještě co bádat?
To je dobrý dotaz. Můj soukromý názor jako člověka, který už v tom oboru nedělá, ale nyní jej sleduje jaksi zpovzdálí, je ten, že tam v nejbližším desetiletí nevidím nějaký potenciál zásadních objevů. Podle mě částicová fyzika už svůj boom zažila, ale samozřejmě se mohu mýlit, velké objevy bývají někdy nečekané.
Existují v dnešní době zásadní rozdíly ve vědě mezi jednotlivými státy?
Rozdíly bohužel pořád přetrvávají. V ERC mohu jasně vidět, že například úspěšnost získání financí pro projekt je zhruba poloviční u zemí bývalého východního bloku. Samotné Česko na tom není nijak zvlášť dobře, o něco lépe na tom jsou třeba Maďaři, naopak Slováci jsou na tom ještě hůře než my.
Čím to podle vás je?
V tomhle hraje roli celá řada faktorů. ERC má několik typů grantů, jeden z nich je pro již zkušené vědce. Jenže ti ve srovnání se svými západními kolegy nemají tak bohatý životopis, dost často nemají tolik zkušeností, nemohli vyjet tak často do zahraničí a nemůžou se chlubit tím, kde všude dělali editora, kolik měli přednášek a tak dále. Problém je také s jazykem, protože pro získání financí je nutná dobrá znalost angličtiny. Jako vědec musíte napsat projekt v angličtině opravdu perfektně, stejně jako jej pak následně perfektně umět obhájit při pohovoru.
U mladých vědců je ta situaci o něco lepší. Rozdíly se budou určitě postupně zmenšovat, ale je otázkou, jakým tempem. Musím také připomenout záslužnou práci Technologického centra Akademie věd a jejich semináře, na kterých lidi učí napsat projekt nebo jak vystupovat v rámci pohovorů. Vědci, kteří sami už projekt ERC získali, nebo pracovali v panelech ERC, poskytují žadatelům o grant informace jak si počínat při psaní projektu a při jeho obhajobě. I tohle udělá strašně moc.
Že nevidím? Viry nevidí nikdo. Slepá vědkyně vymyslela senzor na koronavirus |
Působíte také v Grantové agentuře ČR. Jak poznat, který projekt bude úspěšný a jaký neúspěšný?
K získání financí vede dlouhá cesta. Každý rok dostáváme v agentuře 2 až 3 tisíce projektů na zhodnocení. Z toho se dělá nějaké pořadí, projekty se posílají na oponenturu i do zahraničí, až nakonec končíme u výběru těch projektů, které budou financovány. Což ovšem ne vždy musí být úspěšný projekt.
U některých projektů je velmi těžké rozpoznat předem, zda dosáhne významných výsledků nebo ne. Stejný problém mají samozřejmě i jiné grantové agentury, např. v ERC se zaměřují speciálně na financování projektů typu ‚high risk-high gain‘.
Co konkrétně to znamená?
Jde o takové projekty, kdy má vědec nějaký nápad, ale vlastně neví, jestli by to mohlo fungovat. Ale pokud by se to podařilo, bylo by to fantastické. Evropská výzkumná rada se proto snaží podporovat i takové projekty. Zároveň platí, že v případě nezdaru za to nemůžou být vědci penalizováni.
Co má společného malování a fyzika
Bylo pro vás těžké budovat kariéru a rodinu zároveň?
Já jsem sice podruhé vdaná, ale nemohu říct, že by první muž odmítal pomoc v domácnosti. V době, kdy jsem měla malou dceru, to nebylo lehké. Bavíme se o době Sovětského svazu, kdy zabezpečit rodinu bylo o to těžší. Někdy jsem neměli pomalu co jíst, takže jsem starosti o rodinu musela věnovat velkou pozornost a hodně času. Ne všechno ale bylo špatně. Velmi mě překvapilo, když mi v Německu dva známí, oba dva fyzici, říkali ‚Vy jste to za socialismu neměli špatné, měli jste pro malé děti jesle a školky, to my jsme si chůvu nemohli dovolit’.
Po roce 89 to se změnila nálada společnosti ve smyslu, že matka by měla být s dítětem co nejdéle doma.Takové rozhodnutí však vždycky záleží na samotné ženě – ona si musí říct, zda chce, nebo nechce pracovat. Mladé vědkyně si často stěžují, že mají pocit, že jsou špatné matky, když pracovat jdou. Přitom v zahraničí je to docela běžné, že se žena vrací brzo do práce, nemají tak dlouho mateřskou jako u nás.
Čím to podle vás je, že u nás se kvůli tomu ženy cítí špatně?
Myslím si, že to je takový opak toho, co jsme tady měli předtím - matky chodily do fabriky pracovat už od šesti ráno, děti dávaly do jeslí a vracely se až večer. Takže možná máme pocit, že tohle bylo špatně a chceme jít opačným směrem. Ale bude chvíli trvat, než se nám tento vzorec podaří nastavit tak, aby vyhovoval všem.
Jak trávíte svůj volný čas? Říká se o vás, že pěstujete bonsaje a orchideje a dokonce i malujete.
To je pravda. Teď mi teda část orchidejí umřela, takže jich nemám moc. A bonsaje pěstuju až nějakých 30 let a některé už jsou hodně staré.
A jak to máte s tím malováním?
Jako dítě jsem velmi dobře malovala. Jenže potom šel člověk na vysokou, poté přišlo dítě a nebyl na to moc čas. Vrátila jsem se k němu až později, tehdy mě inspiroval můj manžel, když mi koupil barvy. Takže jsem začala znovu malovat. Mám dokonce i online galerii, kde obrazy prodávám. Jen je tedy neprodávám proto, abych si vydělala, ale proto, že mi můj muž říká ‚Prosím tě, tohle už nemáme kam dávat‘. Takže to prodávám, aby se přemíry obrazů spíše zbavila a jsem ráda, když mohou někomu udělat radost. (smích)
Je pro vás malování únik od exaktní vědy k něčemu kreativnějšímu?
Ono má malování s fyzikou něco společného. Když malujete, tak taky neřešíte každý lísteček a detail. Podobné je to i u fyzikálního problému. I tam musíte vědět, co je opravdu důležité a co ne, co můžete zanedbat. Když se pohybuje vozíček po nakloněné rovině a vy počítáte, za jak dlouho sjede dolů, můžete u výpočtu například vynechat tření nebo odpor vzduchu. Ale taky nemusíte. Podobné je to i u malování. Musíte se zamyslet nad tím, co je důležité, co vystihne podstatu celého obrazu.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat – píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
