Od února jste první rektorkou Univerzity Karlovy. Jste ráda, že jste do této výzvy šla?
Na sto procent ano. Moc mě baví pracovat v týmu, který se mnou univerzitu vede a věřím tomu, že se nám daří postupně dělat užitečné kroky.
Jak to hodnotíte z osobního hlediska? Sladit takovou funkci s osobním životem nemůže být jednoduché.
Určitě je to výzva. Podporu ze strany nejbližší rodiny jsem měla vždy, stejně mě ale nyní překvapilo, jak velkou. Mám dvě dcery, kterým je sedmnáct a čtrnáct let, a obě jsou velmi samostatné, soběstačné a nezávislé. Dodávají mi spoustu síly a energie. A samozřejmě nemohu zapomenout na manžela, bez jeho pomoci by to nešlo.
prof. MUDr. Milena Králíčková, Ph. D.
|
V souvislosti s úspěšnými ženami se často mluví právě o skloubení práce a osobního života. Kdybyste tuto podporu neměla, myslíte, že byste mohla být rektorkou?
Rozhodně by to bez manžela a mých dcer i bez podpory rodičů, když jsem byla mladší, bylo to daleko složitější. Zázemí je důležité, aby nám pomáhalo plnit si sny.
Je něco, co vás na práci překvapilo?
Určitě ano. Bylo to spojené i s aktuálními událostmi – postarat se o přicházející ukrajinské studenty a akademiky byla skutečná výzva, málokdo čekal, že přijde válka. Ale co mě potěšilo i překvapilo zároveň bylo, jak rychle se opět probudila vlna dobrovolnictví mezi studenty, stejně jako za covidu.
Jak se zatím vůbec daří příchozí z Ukrajiny zapojovat?
Daří se to myslím úspěšně. Máme celou škálu nově příchozích studentů – od těch, kteří umí dobře česky, až po ty, které nyní jazyk intenzivně učíme. Stejně tak je to s ukrajinskými akademiky. Někteří se zapojují spíše do vědecké práce, jiní jsou schopni vyučovat v angličtině. Je třeba se dívat na každého individuálně.
A situace ruských a běloruských studentů?
Stávající jsou pro nás prostě naši studenti. Samozřejmě je nyní nemůžeme na základě rozhodnutí vlády pouštět do určitých oblastí výzkumu, ale snažíme se, aby mohli studium dokončit i ti, kteří se dostali do ekonomických problémů.
Vrátím se zpět k vaší kandidatuře. Vy jste první rektorkou univerzity za celou dobu její existence. Čím to je, že až nyní stojí v čele první žena?
Víte, ony se ženy na vysokých školách v českém prostředí pohybují jen o něco málo déle než sto let. Navíc, žen docentek a profesorek je ve srovnání s muži zatím bohužel méně. Pevně věřím, že se v této oblasti posouváme k tomu, aby byly na akademické půdě rovné příležitosti na všech úrovních.
Cítíte tedy zodpovědnost ze své pozice tyto rovné příležitosti nastavit?
Určitě, bylo to jedno z témat mé kampaně. Navázali jsme v tom na práci předešlého vedení a dokončili plán rovných příležitostí. Mimo jiné vznikne i rada pro rovné příležitosti, která bude složena z osobností z celé univerzity a která bude garantovat dodržování tohoto plánu. Slibuji si od ní, že bude iniciativní, pomůže věci na univerzitě postupně měnit a posouvat.
Co konkrétně je v plánu za kroky?
Někdy jsou nejúčinnější malé věci. Ráda bych, aby všechna naše pracoviště poskytovala zkrácené úvazky, a to nejen akademickým pracovnicím, ale třeba i dalším kolegyním, které pomáhají na rektorátu nebo fakultách. Aby žena, která má doma třeba roční dítě, mohla pracovat například na poloviční úvazek. Silně bych chtěla podporovat také rodiče-studenty, aby mohli dostudovat. A v budoucnu, doufejme, bychom mohli mít i více dětských skupin.
Podnětem ke kandidatuře byl covid
Proč jste se vlastně rozhodla kandidovat?
Čtyři roky jsem pracovala jako proděkanka pro rozvoj na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni, pak jsem osm let působila jako prorektorka pro studium pro všech sedmnáct fakult.
Moment rozhodnutí, kdy jsem si uvědomila, že mám potenciál, sílu a chuť se věnovat řízení Univerzity Karlovy, nastal v době covidu, kdy jsme bojovali za to, aby v takové situaci pokračovala výuka, a to co nejlépe. A ačkoliv má škola sedmnáct fakult a skoro padesát tisíc studentů, během dvou týdnů se to téměř všude podařilo nastavit tak, aby výuka mohla běžet. To období byl impuls, kdy jsem nabyla přesvědčení, že dokážu univerzitu vést.
Myslíte, že jste to měla ve volbě jako žena těžší, nebo naopak lehčí?
To nedokážu úplně posoudit. Akademický senát je převážně mužský, na druhou stranu mě jakožto studijní prorektorku již téměř všichni znali, což bylo určitě výhodou.
Rektorka Machková: Kandidovat jsem nechtěla. Že jsem žena, je pro VŠE výhoda |
Na bakalářských studiích ženy převažují, poté jich ubývá a ve vyšších stupních vysokoškolského vzdělání už tolik nejsou. Někteří lidé v této souvislosti argumentují údajnou menší ambiciózností.
Zda to tak je, nebo ne, je celospolečenská otázka. Jestli si žena troufne v pozdějším věku usilovat o vyšší pozice ale souvisí nejen s tím, jaké má vzdělání, ale třeba i s prostředím, ve kterém se pohybuje, a zda ji k tomu směřuje okolí. Pozoruji – a jsem za to moc ráda – že dnes má čím dál více studentek ambice do vysokých pozic směřovat. Sálá z nich odvaha o ně bojovat.
Po svém zvolení jste říkala, že do sta dnů od svého jmenování byste chtěla zavést funkci univerzitního ombudsmana. Jak to s ní vypadá?
Sto dnů jsme sice překročili a ombudsmana zatím nemáme, ale už je připravený předpis, kteráý pozici definuje. Uvnitř univerzity jsme si vydiskutovali, co mohou studující i akademická veřejnost od ombudsmana čekat a jaké bude mít pravomoci. Nyní, až bude opatření schváleno akademickým senátem, můžeme začít na pozici otevřeným výběrovým řízením hledat.
Ptám se mimo jiné proto, že v médiích se v poslední době objevila řada kauz sexuálního obtěžování na univerzitách. Jedna z nich se týkala třeba i vaší 1. Lékařské fakulty.
Jsem přesvědčená, že na Univerzitě Karlově jsou již nyní nastavené mechanismy, které obětem sexuálního obtěžování pomáhají. Někdy zůstane řešení na fakultní úrovni. Chceme mít jistotu, že nabízíme i celouniverzitní řešení. A právě to má ombudsman nabídnout.
Jak už jsem zmínila, těch případů se nyní objevilo víc, a to i na ostatních univerzitách. Jak si to vysvětlujete?
Nemyslím si, že problémy v minulosti nebyly. Spíše se o nich ale nehovořilo, možná proto, že oběti nenašly odvahu se k nim vyjádřit, možná proto, že společnost nenaslouchala. Každopádně je dobře, že nyní se oběti promluvit nebojí, že je společnost k tématu citlivější a že univerzity hledají mechanismy řešení. Že je na to téma nyní zaměřená pozornost, je správně. Je jedno, zda se o něm hovoří na univerzitách, ve firmách nebo třeba v autoškolách. Chci, aby nejen Univerzita Karlova, ale všechny vysoké školy byly bezpečným prostředím.
V této souvislosti se kromě školního ombudsmana mluvilo třeba o možnosti nahrávání ústních zkoušek.
To si nemyslím, že je správné řešení. Při nahrávání pracujete s osobními daty, bylo by to složité. Lze ale nastavit jiná preventivní opatření a nastavit atmosféru, ve které se lidé nebudou bát ozvat. Vytvořit důvěru, že když oběť promluví, instituce to bude řešit.
Co dalšího byste chtěla na škole změnit? Hovořilo se třeba o digitalizaci.
Ano, do národního plánu obnovy jsme vtělili projekt renovace studijního informačního systému. Ten nám umožní jej po jednotlivých modulech postupně nahradit. Jádro systému totiž pochází ještě z devadesátých let. Covidová doba přitom ukázala, jak důležité je celý ekosystém informačních technologií inovovat.
Mimo zmíněnou digitalizaci, jak covid na školu dopadl? Podle studií došlo třeba ke zhoršení psychiky studentů.
Vždy se snažím vidět pozitiva, ale máte pravdu, mezi dopady převažují negativa. Duševní zdraví studujících za doby covidu je něco, s čím se budeme vypořádávat ještě dlouhou dobu. Máme celou řadu studentů, kteří absolvovali první ročníky bakalářského studia online a nyní mají při prezenční výuce problémy.
Snažíme se proto posílit poradny, které o psychické zdraví studentů pečují, a připravujeme na toto téma výzkum.
Covid měl ale i pozitiva – třeba co se týče rozvoje virtuální mobility. Protože nebylo možné cestovat, posílila online mezinárodní spolupráce. Takže Univerzita Karlova poskytne svým studentům třeba kurzy, kde vyučuje někdo ze Sorbonny. To bych si přála, abychom i do budoucna využívali více.
Univerzitní vzdělání je podle mě obecně i o tom mít příležitost strávit nějaký čas v zahraničí, ať už v Evropě nebo mimo ni.
Některé univerzity už dokonce mají studijní výjezdy na části oborů povinné. Je to budoucností českého školství?
Určitě, musíme si ale uvědomit, že škála oborů na Univerzitě Karlově je velmi pestrá. Třeba u všeobecného lékařství či při studiu práva je výjezd sice bonus, ale nemůže to být povinnost. Mnohde jinde to však smysl dává.
Ještě bych se na chvíli vrátila ke covidu. Jak se škole pracuje se studenty, kteří v této době maturovali?
To je individuální, nemáme zatím data, která by prokázala, že byli obecně méně úspěšní třeba v přijímacích zkouškách nebo ve studiu. Na některých oborech to tak ale určitě být může. Pro nás je důležité je nyní naplno zapojit, věnovat se jim, aby se ve větší míře nestávalo, že studium na univerzitě neúspěšně ukončí.
Vysoká míra studijní neúspěšnosti je už delší dobu tématem, existují obory, kde úspěšně odstátnicuje třeba jen pětina studentů. Důvodem ovšem bývá například jen to, že student přejde na jiný obor. Co s tím?
Existuje celá řada opatření, které bychom měli implementovat, aby se studijní úspěšnost zlepšila. Některé programy mají pro své uchazeče velmi dobře popsané, jak studium vypadá a co bude absolvent umět. Uchazeč tak dobře ví, do čeho jde. Jinde je dobře nastavené přijímací řízení, takže někdo, kdo nemá kapacitu studium dokončit, se na něj nedostane. Ale pak máme i opačné případy – programy, které tyto věci dobře nastavené nemají.
Studijní neúspěšnost je komplexní téma, o kterém bychom se mohly bavit velmi dlouho. Je třeba dělat postupně kroky jak na úrovni celé školy, tak na úrovni jednotlivých studijních programů. A nebudeme si nic nalhávat, i u nás jsou části univerzity, které studijní neúspěšnost chápou protichůdně a které řeknou: „to je zdravé, že někdo skončí“. Pro mě je nejdůležitější, aby studenti nekončili neúspěšně až v závěru studia. Když například medik studuje pět či šest let a potom studium zdárně nedokončí, tak je to velmi smutné.
ARCHIVNÍ VIDEO: Zeman jmenoval rektory (26. ledna 2022):
Hodnota titulu? Úspěšných vysokoškoláků je pořád víc
Část lidí tvrdí, že vysokoškolský titul už dnes nemá nijak velkou hodnotu. Jak tuto debatu vnímáte vy?
Za mě hodnotu samozřejmě má. Myslím si, že to, že student projde univerzitou, pro něj má znamenat nejen dosažení profilu absolventa, ale i rozšíření obzorů. Mluvily jsme o cestování – student, který stráví díky Erasmu půlrok v zahraničí je na evropském trhu práce mnohem více konkurenceschopný. Ano, máme i úspěšné lidi bez univerzitního vzdělání, to je pravda. Těch úspěšných s titulem je ale myslím pořád víc.
Zaznívá také to, že humanitní obory jsou zbytečné, a to třeba i od některých politiků. Jsou?
Podívejme se na pandemii covidu a skupinu MeSES, která působila při ministerstvu zdravotnictví. Kromě biologů, virologů a epidemiologů tam seděli i sociologové, ekonomové. A radili velmi fundovaně. Humanitní a společensko-vědní obory vnímám jako přirozené partnery pro ty přírodovědné nebo technické, a to hlavně pro řešení krizí, jako je epidemie covidu-19 nebo válka na Ukrajině.
Jsem navíc přesvědčená, že celá řada dnešních studentů humanitních programů najde uplatnění třeba v oblasti umělé inteligence a v dalších oborech, které si nyní nedokážeme ani představit.
Jak vnímáte současnou mladou generaci?
Jsem možná ovlivněná svými dcerami, u kterých vidím ohromnou schopnost tolerance, otevřenosti a nepředpojatosti, ale i jako vyučující z Lékařské fakulty v Plzni ji vnímám jako velmi mezinárodně otevřenou skupinu, která je schopná vnímat společenské problémy. Velmi v tom mladé generaci držím palce – aby jim ta otevřenost a tolerance zůstala a vyplatila se.
Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací, říká Nerudová |
Asi v každé generaci je i část dospívajících, která může mít blízko k vnitřní rezignaci. A současná situace není jednoduchá. Jako společnost bychom měli mladé lidi podpořit v tom, aby se o svou budoucnost nebáli poprat. Dcery jsme s manželem učili právě to, že svůj život mají ve vlastních rukou.
Jak jste zmínila, učila jste na lékařské fakultě, odborností jste embryoložka. Proč zrovna tato parketa?
Po ukončení medicíny jsem se chtěla věnovat gynekologii. Na gynekologické klinice se mi ale nepodařilo dostat na plný úvazek, jen částečný. Začala jsem se proto ve výzkumu věnovat embryologii a postupně se dostala ke studiu neplodnosti. Nakonec jsem atestovala i z gynekologie a porodnictví. Musím říct, že práce na porodním sále je asi ta nejhezčí a nejradostnější, byť někdy také velmi těžká. Vždy mě to ale naplňovalo.
A proč lékařství?
Můj tatínek byl lékař, maminka učitelka. Doma jsme o tom proto hodně mluvili. Já si uvědomuji unikátnost lidského života, uvědomuji si vznik života od jeho prvopočátku. Být lékařkou pro mě znamenalo pečovat o život, čerstvě narozené dítě, umožnit hezký porod.
Jak ze své odbornosti vnímáte současné protipotratové tendence ve světě, ať už se bavíme o Polsku nebo USA?
Protipotratové tendence rozhodně neschvaluji. Ženy by měly mít právo potrat podstoupit a já jsem ráda, že v Česku to takto nastavené je. Myslím si ale také, že je třeba se věnovat prevenci, aby potratů bylo co nejméně, aby byla dostupná antikoncepce. To se děje a já jsem ráda, že jich je mnohem méně než třeba za socialismu.
Už jste zmínila téma neplodnosti, kterému se roky věnujete. Jak to vidíte do budoucna, bude to ještě velký problém?
Už nějakou dobu se držíme na hodnotě deseti až patnácti procent párů v reprodukčním věku, které mají s neplodností potíže. Většině, až devadesáti procentům z nich, se daří pomáhat. Problém to určitě je, bezdětné páry ve společnosti trpí, ještě více než v Evropě v jiných zemích, v jiných kulturách.
Hodně to ale souvisí třeba se životním prostředím, některé neplodnosti jsou způsobeny množstvím estrogenů v životním prostředí nebo škodlivinami, které se nachází v jídle, vodě, materiálech, které používáme. Ty je třeba odstraňovat.
A to se děje?
Určitě ano, buďme v tomto rádi, že žijeme v Evropě, protože Evropská unie na životní prostředí myslí. Probíhají výzkumy v oblasti škodlivin, které okolo sobe máme, a tyto látky se postupně odstraňují. Příkladem mohou být různé typy bisfenolů. Možná se to nedaří tak rychle, jak by si mladá generace přála, krůček po krůčku se ale situace zlepšuje.
Má to být naše priorita, když planeta bojuje s přelidněností?
V tomto kontextu bych doporučila knížku Faktomluva od Hanse Roslinga. Na číslech a příbězích tam ukazuje, že v řadě zemí, kde byla problémem přelidněnost a chudoba, se tento problém daří řešit, a to díky novým vědeckým poznatkům a vzdělávání.
Ženy se více vzdělávají, děti více očkují. Pokud zvýšíte pravděpodobnost přežití dětí, pak porodů ve společnosti přirozeným způsobem ubývá. Najednou nemusí mít rodiny deset dětí, aby alespoň čtyři přežily. Stačí jich pět, v další generaci už jen dvě. Rodiče pak i mohou do těchto dětí více investovat a zlepšovat tak jejich život.
Jsou to malé kroky, přirozeně ale vedou k tomu, že nárůst populace se tím brzdí a především ubývá té nejdrastičtější chudoby, což jsou spojené nádoby. A v tom je dle mého názoru poslání vědy a univerzit – vzděláváním a vědeckými poznatky přispívat k lepšímu životu nás všech.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat – píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |