Kdy jste začali jako útulek Srdcem pro kočky fungovat?
Když jsme se stěhovali do Vrbičan, tak jsme vůbec netušili, že budeme mít útulek. Dřív jsem dělala v kanceláři u Prahy, kde jsem jednou s mojí kolegyní uspořádala sbírku pro hradecký kočičí útulek. Takže jsme vybraly peníze, koupily krmení a jely do Hradce Králové. Nakonec jsme tam začali i s dalšími lidmi jezdit pravidelně paní majitelce vypomáhat a postupem času jsme jí hlídali kočky, protože už neměla kapacitu. Jenže veterina a všechno ostatní nás stálo tolik peněz, že jsme se museli rozhodnout, jestli skončíme s kočkami úplně, nebo se naopak budeme věnovat jenom jim.
Po nějaké době jsem opustila práci a stejně tak i manžel Michal, a začali jsme se soustředit čistě na útulek. Chtěli jsme to tu zvelebit, vybudovat a vlastně založit si útulek, abychom mohli konečně vybírat dary. Protože když není útulek zastřešený, nejde jezdit na výstavy, pořádat sbírky a právě ani vybírat dary. Začali jsme tedy v roce 2006 a v roce 2010 jsme byli už oficiálně útulek, jinak to nešlo.
Vy jste celkem specifický útulek v tom, že tu máte spoustu handicapovaných koček. Bylo tomu tak už od začátku?
Měli jsme tu nějaké vážnější případy už od začátku, ale díky tomu, že tu vznikla veterinární vyšetřovna, nám sem handicapované kočičky začaly chodit více. Většina útulků totiž funguje tak, že jeho vlastník má normální práci a k tomu právě útulek, ale to my ne, my to tady máme na plný úvazek. Takže i díky tomu, že jsme celý den u koček a můžeme se o ně plnohodnotně starat, máme tu i ty s handicapem. Byla to léta práce. Nyní nás kontaktují i ostatní útulky, abychom jim s handicapovanými kočkami pomohli.
Jak to zvládáte?
Někdy je toho opravdu hodně. Máte kočku s plenou, musíte ji celý den přebalovat. Máte kočku na infuzích, je nutné u toho být. Já jsem nicméně člověk, který je proti velkému množství depozitů, protože to je kolikrát víc práce než užitku. Lidi, co chodí do práce, by měli mít třeba deset koček, o které se zvládají postarat, ale ne nějaké zmasakrované kočky chudinky, kterým tu péči prostě nemohou dopřát.
V útulku máte vyšetřovnu a lékařské vybavení, které pro každý útulek asi není úplně běžné. Dá se říci, že v tom jste v českém prostředí útulků unikátní?
Já se řídím pravidlem, že nejlepší je soustředit se na sebe. Jakmile bude majitel útulku navštěvovat stránky jiných útulků, odvádí mu to čas a pozornost. Takže já jsem na 100 procent zainteresovaná naším útulkem a nestarám se, co se děje okolo a přesně nevím, co je v ostatních útulcích. Když mi z jiného útulku zavolají nebo naopak já od někoho potřebuji pomoc, nemám problém. Ale rozhodně nemám ani čas na průzkum toho, jak to funguje jinde.
Ale je pravda, že tu děláte operace, které se dělají většinou na veterině?
To pravda je, ale jsou i meze. Na velké klinice je určitě větší množství přístrojů, ale my můžeme mít lepší vybavení než nějaká menší klinika. Všechno je to o konkrétním zvířátku. Máme kocourka, který je zubožený a má útvar v břiše. Kdyby se chtěli podívat, co tam je, tak to doktoři nebudou dělat tady, ale vezmou si ho na kliniku, aby u toho byl anesteziolog a nejlepší doktoři. Ale dá se tu opravit třeba polámaná nožička. Dá se tu také velmi dobře poskytnout první pomoc poraněnému zvířátku.
Kristýna Kacálková
|
Jak probíhá vaše spolupráce s doktory, kteří do vrbičanského útulku pravidelně jezdí?
Když vystudovala naše doktorka Maruška veterinu, dělala nějaký čas na Kladně. Už tehdy bylo vidět, že bude moc šikovná doktorka, protože se vrhala do operací ortopedie, což většinou nedělají ženy, ale muži. Nakonec skončila v Praze a já jsem jí „obtěžovala”, protože už byla náš ortoped. Ale dospělo to do takového bodu, že nejdřív k nám jezdila jen ona, pak se přidal doktor Jirka Boštička a postupně ještě tři další doktorky po škole.
Ale všechno to jsou doktoři, co k nám jezdí smluvně, my je proplácíme. A to není sranda, jedna návštěva doktora stojí 3 600 korun, jezdí dvakrát týdně, a v tom nejsou započítané operace. To se ale pořád velmi vyplatí, protože tolik peněz by mi na veterině stály třeba jen dvě kastrace. Léky, operace, materiál a veterina celkově pak vyjdou na 200–300 tisíc měsíčně.
Jak vypadá takový běžný den v útulku?
Blázinec. Volá milion lidí, lítám kolem koček. Když je veterina, tak jeden pacient zabere třeba půl hodiny až hodinu, takže opravdu od rána do večera mám co dělat. Ve čtyři hodiny ráno vstanu, začnu uklízet karantény a výběhy. Do toho přijde paní na úklid, pak obíhám karantény, stresuju. Když není doktor, tak se mnohdy řeší například výjezd na veterinu a tak dále. Pořád je co dělat.
Pro mě je vlastně sobota, kdy máme na dvoře bazárek, kde si lidé mohou koupit různé věci z druhé ruky, odreagovávám se, protože si tam třeba povídám s kamarádkami. No a hodně času taky strávím u počítače, ale pro mě to je příjemné, neberu to jako práci.
Průměrně tady máte kolik koček?
Je to tak 70 koček ve Vrbičanech a 30 v depozitu v Novém Strašecí, které pod nás spadá. My se však snažíme takto vysoká čísla stlačovat a věnovat se například i kastračnímu programu v obcích, který je důležitý.
Na plný úvazek tedy útulek máte vy a manžel Michal. Kolik potřebujete dobrovolníků, abyste byli schopní fungovat?
Já myslím, že tak 10–15 dobrovolníků, z toho je 10 stěžejních. Bez dobrovolníků se to opravdu nedá, nebyly by bazárky. Ve všední den tu máme dvě tety na důchodě, které se střídají na úklid.
Jak vás napadlo pořádat bazárky, kde prodáváte oblečení, knihy nebo nádobí z druhé ruky, ale i vlastní výrobky?
To nás tehdy napadlo s Mirkou, jednou z nejdéle sloužících dobrovolnic. Tenkrát jsme začaly jezdit na bleší trh na Kolbenovu do Prahy, a pak jsme se rozhodly pořádat bazárky u nás ve Vrbičanech. Pak se to nějak rozjelo, teď se snažíme pořádat je každý týden. Jenže v tuto chvíli, kdy je válka na Ukrajině, tak je to špatné, protože se pomoc útulku začala minimalizovat. Tím ten problém rozhodně nechci bagatelizovat, oni pomoc potřebují, ale nesmíme zapomínat na vlastní. Nicméně po většinu času to jsou neskutečné pálky, co lidi vyrobí do krámečku a co nakoupí.
My se však musíme sakra otáčet, abychom si vydělali na věci, které potřebují splatit, například sono, rentgen, auta. Vše vznikalo postupně, nejde si najednou představit vybavený útulek.
Dobrovolnice LenkaVybrala jsem si Srdíčkový útulek proto, že jsou nejlepší. Udělala jsem si takový průzkum útulků, často jsou kočičky v klecích, ale tady jsou kočky svobodné. V podstatě kočky v klecích jsou pro mě kočky nemocné, které se léčí. Ale jinde jsou tam zavřené do té doby, dokud si je někdo nevezme. Tady se dá jíst pomalu z podlahy, nejsou tu chlupy, je to tu skvělé a pomáhat kočkám můj život naplňuje. |
Co pro vás znamená mít kočičí útulek, je to takové životní poslání?
Hlavním smyslem útulku je hlavně nepřehánět a nenabízet pomoc, když na to není kapacita a finance. Jakmile není prostor a člověk začne kočky mezi sebou míchat nebo je špatně zařazovat, že se mezi sebou perou, přehání, protože chce pomoc… tak se často nadělá více škody než užitku. Je důležité znát míru, co lze zvládnout. Protože když člověk přestane tu situaci zvládat, tak je to snad ještě horší, než kdyby kočka byla na ulici. To není pomoc, to je mučení.
Takže často i kočky odmítáte?
Velice často. Je potřeba lidi nasměrovat a pomoc jim. Třeba zrovna nedávno mi psal pán, že se musí stěhovat a kočku si nemůže nechat. Tak jsem mu dala odkazy na útulky v Česku a slíbila jsem mu, že mu zveřejním inzerát, ale že mi všechny informace musí předem poslat. Touto cestou se opravdu podařilo najít už spoustu domovů.
Stává se často, že vám lidé nechávají kočky třeba v krabici za vraty?
Minulý rok to bylo několikrát, asi třikrát. Stává se to. Nejhorší to bylo s kočkou Helenkou, někdo nám ji nechal za vraty v tašce s osmi koťaty. Jenže ty kočičky za dveřmi v té tašce ani nepíply, neslyšela jsem jediný zvuk. Já bych se normálně do takové tašky hned asi nepodívala, ale moje kamarádka Monika ano a naštěstí je našla.
Pokud je kočka nemocná nebo stará, její odchod se dá snášet dobře
V kontextu s tím, že vlastně máte kočky po celém domě, nemáte žádný prostor přímo pro sebe. Nevadí vám to?
Vůbec, přijde mi to normální. Sžila jsem se s tím a naopak mi přijdou nenormální ostatní. Ale za ta léta jsem se naučila nasměrovat návštěvy na sobotní bazárek, abychom tu v týdnu měli klid. Pořád mi volají kurýři, máme výjezdy na veterinu, je to stále něco. Takže když mi vyloženě někdo nezavolá, že si jede pro kočičku, tak už návštěvy v týdnu nepřijímám.
Jak poznáte, že si kočky budou rozumět, tedy jak je rozřazujete do pokojů?
To je nejtěžší věc, některá kočka třeba obletí tři skupiny, než si někde zvykne, ale teď tu máme kočičku Kometku, a ta si například zvykla hned, to se nám dlouho nestalo. Hned se vyrovnala s novým prostředím, poradila si s otravnějšími kocoury.
Máte tu i starší kočky, které u vás dožijí. Je to pro vás psychicky náročné?
Je to normální. Občas tu máme případ, který nepochopím, že se kočka zlomí a najednou je ze dne na den všechno úplně jinak. Je to hlavně z pohledu, jaká ta smrt je. Pokud s tím počítám a vím, že tu mám kočičku na dožití, že jí selhávají ledviny, játra nebo má nádor a dříve či později na ni přijde nějaké oslabení, tak to nesu normálně, je to přirozené.
Pak jsou ale zvířata, která mi utkví v paměti, která mě nepouštějí ani po měsíci nebo po letech, když si na to vzpomenu. Vzpomínám například na kočičku Mandragorku, která byla úplně v pořádku a najednou zlom. Dostala zácpu, která jí zasáhla putovní nerv a bylo to natolik kruté, že jí to úplně podlomilo zdraví. A já ji do dneška vidím na tom stole, jak plakala. Pak byla dva dny na klinice a nakonec ji museli uspat, protože už to opravdu dál nešlo. To jsou pro mě hrůzy. Naopak, když o tom vím, že je kočička nemocná, tak jsou to pro mě klidné odchody. U některých se to však bohužel nedá předpokládat.
Kočky ve vašem útulku mají mnohdy legrační jména, například Paprička, Gedžitka, Kill Bill… Kdo jména vymýšlí?
To vymýšlí všichni kolem. Když je to české jméno, s největší pravděpodobností jsem ho vymyslela já, když jsou to různé skopičiny, tak to vymyslel někdo jiný, ale je to zábava.
Kolik koček průměrně ročně udáte, klapne většinou první zájemce?
Na webu máme výroční zprávy. Za rok 2021 jsme udali 125 koček. Ale rozhodně to nefunguje tak, že první člověk, co má o kočku zájem, přijde. Většinou, když si někdo zamluví kočku a je tam další časový odstup, tak 60–70 % lidí se už nikdy neozve. Pak jsou také lidé, co přijdou na bazárek a řeknou mi, že si jedou vybrat kočičku nebo si ji vezmou náhodně ke své kočičce. Většinou už kočičky proto nezamlouvám, nechávám to na iniciativě lidí.
Vy jste velmi aktivní na sociálních sítích, na Facebooku máte 26 tisíc sledujících. Pomáhá to hodně v propagaci útulku?
To pomáhá nejvíc, hlavně Facebook, a s Instagramem mi pomáhají právě dobrovolníci.
Daří se vám umístit i kočky, které mají nějaký úraz?
Lépe. Lidé chtějí handicapovaný kočičky, je to tak 50 na 50. Třeba kočky bez očí se dokážou úplně normálně orientovat v prostoru, podle sluchu, jsou úžasné.
Jak vám lidi mohou tedy na provoz útulku přispět?
Jakkoliv, nejlepší jsou samozřejmě finanční dary, protože za to si koupíme přesně to, co potřebujeme za sníženou cenu u dodavatele. Zaplatíme z toho veterinu a tak dále. Ale potřebné jsou všechny dary, lidé vlastně nemohou udělat chybu, protože potřebujeme mnoho druhů kapsiček, jelikož mi chodí kočky z venku, které jsou zvyklé na ta nejobyčejnější jídla. Hmotné dary, blbosti na bazárek, podkladové pleny a materiál.
Co se týče hmotných darů, tak jsou potřeba prášky na praní, rukavice .. těch třeba vypotřebujeme krabičku denně a ta stojí 300 korun. Je fajn, že takhle mohou přispět i lidé, kteří nám třeba zrovna nemohou dát peníze, ale dělají čistku domácnosti, přivezou nám věci a my si je pak prodáme, prodá se opravdu všechno. A to, co se neprodá, se dál recykluje, například oblečení do Klokánku a tak dále.
Jaké jsou vaše měsíční náklady na provoz, stát nebo kraj vám tedy nijak nepomáhá?
Náklady na útulek s krmením jsou desítky tisíc za měsíc, ale mimo dárců nám nikdo nepomáhá. Kraj může čas od času přispět, asi před sedmi lety nám dal Středočeský kraj přibližně 30 tisíc. My si jako útulek můžeme zažádat o dotaci, ale s největší pravděpodobností nic nedostaneme. Ale v minulém roce, kdy jsme dělali kastrační program, se asi 20 procenty podílela obec Lidice, Páleč a přispěla nám také starostka Buštěhradu. S Vrbičany, kde sídlíme, se snažíme být za dobře. Vrbičanská starostka nám chtěla dát nějaké peníze, ale nakonec jsme je nedostali, protože to zvládli pokrýt naši krmiči. Se starostkou však vycházíme velice dobře, nebojkotují bazárky a nic, nevadí jim to.
Máte v plánu útulek do budoucna rozšiřovat?
Chtěli jsme kupovat ve Vrbičanech jeden objekt, ale to nakonec nedopadlo a je to dobře. Vše už jsme měli vymyšlené, že bychom měli i veterinu pro veřejnost, ale pak přišel covid a teď by z toho byl možná tak akorát problém. Měli jsme požádáno o hypotéku, ale majitelé si nakonec prodej rozmysleli a my koupi vlastně taky. Mělo to tak být. Po rizicích jako covid, teď válka na Ukrajině už nic neplánuji. Chci se snažit zvelebovat současný útulek a pomáhat tam, kde dokážu.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
