Budeme se bavit o práci s ženami bez domova. Začal bych ovšem tím, co vám přináší naopak pozitivního?
Naplňuje mě samotná možnost dělat se zajímavými lidmi práci, která má smysl. Jsou to i maličkosti, například pocit z naší komunitní zahrady, o kterou se celý tým stará a ve které mohou ženy bez domova trávit čas a cítit se příjemně.
Nedávno k nám do komunity přišla paní, která byla dlouhou dobu hodně nepřístupná a nepříjemná. Věnovali jsme ji čas a postupně začala pro ostatní pro zábavu vařit. Nyní uvažujeme o tom, že bychom ji naplno zaměstnali. Z takových věcí mám opravdu radost.
Rozhodně mě ale nemotivuje vděk. Člověk, který ho očekává, by podobnou práci dělat neměl. Setkávám se s velice pozitivními, ale i velice negativními reakcemi. Ani jedno si nesmíte brát osobně.
Jak se vyrovnáváte s tím, když se ženy vrací na ulici?
Takové chvíle přináší samozřejmě velký smutek, často slzy. I s tím je třeba pracovat. Pomáhá si říct, že organizace jako jsme my, zde pro tyto ženy jsou a v rámci svých možností dělají, co mohou.
Organizace Jako doma
|
Říkám si, že musíte mít zároveň velkou míru empatie a zároveň si vše nepřipouštět úplně k tělu. Jak pracujete s emocemi?
Téma vyhoření, péče o sebe, ale i o tým jsou pro mě zásadní. Jeden extrém je, že všechno negativní nasáváte a vyhoříte velmi rychle. Druhá krajní možnost je totální zatvrzelost. Potom se z vás stane skála, která si k sobě nic nepustí. Za osm let práce v Jako doma se snažím neustále mezi těmito dvěma extrémy balancovat. To vyžaduje hodně práce, vzdělávání, sebereflexe a týmových podpůrných debat.
Emoce do mé práce patří. Zároveň vás nemohou přehltit, jinak nepomůžete nikomu. Pracujeme s bezmocí. Musíme přijmout to, že v určitých chvílích člověku nemůžeme ani pomoct a jediné, co můžeme udělat, je s ním být.
Setkáváte se s vyhořením v organizaci často?
Bohužel, až moc často. A to i přesto, že máme různé nástroje proti vyhoření. Musí se snažit organizace, jednotlivec, zásadní je ale systémové nastavení pro sociální práci. To u nás není úplně dobré. Jedním z problémů je například finanční ohodnocení pečovatelské práce. V době covidu i nyní při uprchlické krizi se přitom ukazuje, že pomáhající profese jsou naprosto stěžejní.
Pečovatelská práce se stále nebere vážně. Panuje představa, že pomáhat chodí srdcaři, kteří to dělají ze svého vnitřního přesvědčení, proto si nemají na co stěžovat. Přesčasy, žádná dovolená, malé ohodnocení a podobně se berou jako samozřejmost. To opravdu není správně a jsem ráda, že nastupující generace to vidí jinak.
Od pečení k řízení organizace
Pojďme se vrátit na začátek. Co vás přivedlo do organizace Jako doma?
Vzhledem k tomu, že jsem studovala genderová studia, tak mě zajímala různá feministická hnutí. Znala jsem tedy i organizaci Jako doma. Tou dobou začínal projekt Kuchařky bez domova, já jsem ráda pekla, a tak jsem nabídla, že půjdu s ženami péct jako dobrovolnice. Následně jsem začala moderovat některé akce a Jako doma mi nabídli práci. V organizaci jsem od té doby prošla téměř všemi pozicemi.
Jaké byly první kontakty s klientkami?
Nepřijde mi, že by se setkání s ženami bez domova jakkoli lišila od toho, když se běžně seznamujete. Hodně jsme si povídaly, začaly se svěřovat a postupně jsme si povídaly i o tom, co zažily.
Otevření jídelny Kuchařek bez domova v roce 2017.
Jaká je vaše role nyní?
V současnou chvíli koordinuji různé projekty, například naše ubytovací zařízení v hotelu. S klientkami se setkávám stále hodně, pomáhám jim při prvních stycích s organizací nebo se s nimi vidím na společenských akcích, které pořádáme, při festivalech nebo třeba při smutečních obřadech, když některá z klientek zemře.
To se stává často?
S těžkostmi se setkáváme téměř neustále. Je to součást naší práce. Za poslední dobu zemřelo poměrně hodně žen, se kterými organizace pracovala. Některé zemřely těsně předtím, než se měly zabydlet v sociálním bytě, který získaly od magistrátu. Opravdu mě mrzí, že systém přidělování sociálního bydlení je pomalý a zároveň počet bytů zdaleka nestačí. Ženy častou dostanou na byt nárok, až když jsou v tak špatném stavu, že dříve zemřou.
Jaké jsou nejčastější příčiny úmrtí žen na ulici?
V drtivé většině jde o dlouhodobé zdravotní problémy v kombinaci s omezeným přístupem ke zdravotní péči. Často nemají prostředky nebo ani chuť se léčit. Roli může hrát i závislost na alkoholu a drogách. K lékařům se ženy dostávají pozdě a v důsledku toho umírají.
Práce s politickým rozměrem
Zmiňujete sociální bydlení, to je velké politické téma. Vnímáte sociální práci nejen jako „pomoc lidem“, ale jako profesi, která s sebou nese určitý politický náboj?
Ano, Jako doma vznikla jako aktivistická organizace. Hlásíme se k radikální sociální práci, jejíž pointa je nejen podporovat znevýhodněné lidi, ale zároveň chceme s těmito lidmi nahlas artikulovat jejich problémy, které mají často systémové příčiny. Pokud jste sociální pracovnice a každý den vidíte překážky, které vychází ze systémového nastavení, jste jen krok od toho dát o tom vědět a chtít je změnit.
Jak se politická angažovanost projevuje?
Naše organizace je součástí Platformy pro sociální bydlení, která spolupracuje na tvorbě zákonů, například právě o sociálním bydlení. Do jednání jsme schopni přinést naši znalost a zkušenost ze sociální práce. Často podporujeme nebo organizujeme i různé výzvy a aktivistické akce.
Na webu uvádíte, že klientky neberete tak, že udělaly chybu, ale spíše se snažíte vidět chybu v systému a je naopak pojímat jako někoho, kdo zvládá tíživou situaci. Můžete tuto myšlenku blíže popsat a rozvést?
Nesnažíme se dívat jen na to, co lidé, se kterými pracujeme, nemají, co nezvládli a podobně. Naopak vnímáme, co všechno jsou schopni dokázat. To, že člověk dokáže přežít na ulici, je samo o sobě expertíza. Zároveň umí i spoustu dalších věcí, které se pod nálepkou člověka bez domova ztrácí. Pojímaní lidí v této šíři pak přináší jednodušší spolupráci i jejich začlenění.
Na lidi bez domova se nedíváme jako na odtržená individua, která si plně mohou za svůj osud. Naopak je pojímáme v širším kontextu. Například pokud jde o závislosti, není to tak, že by si ji člověk jednoduše vybral. Lidé neničí sebe a své okolí pro zábavu. Závislí jsou nejčastěji ti, kteří prošli traumatem. Drogy jsou pak vyrovnávací strategií s určitými pocity a duševními onemocněními.
Často se setkávám s názorem, že bezdomovci si mohou za svou situaci sami. Děje se to i u vás a z čeho tento názor vychází?
Ano, děje. To je totiž nejjednodušší vysvětlení. Pochopit komplexnost důvodů, proč je někdo bez domova, je poměrně složité. Zároveň to přenáší zodpovědnost na společnost. Svedení viny na jednotlivce nám umožňuje dát od problému ruce pryč. Říkáme si: naše společnost je dobře nastavená a mně se to stát nemůže. Taková představa je ale velice nebezpečná, především v době, kdy se na hranici pádu do chudoby, potažmo bezdomovectví ocitá v důsledku zdražování energií a dalším faktorům velké množství lidí.
Babička a děda z azyláku. Pětina obyvatel ubytoven jsou právě senioři |
Žena hlídá stan a muž rozhoduje. I na ulici existuje diskriminace
Pojďme se přesunout k samotnému životu žen na ulici. Jak odlišný je život pro ženu bezdomovkyni než pro muže – existují na ulici rovněž genderově podmíněné role?
Kategorie genderu je v tématu ženského bezdomovectví hodně vidět. Ženy se na ulici často setkávají se sexuálním násilím, například výměnou za ochranu nebo nocleh. Ženy zároveň často hlídají obydlí, které se nachází na okraji měst. Muži jsou pak ti, kteří chodí do služeb, shání informace, zdroje a kontakty. Zároveň často dochází k ekonomické diskriminaci v tom smyslu, že i když žena vydělává peníze, muž jí je bere a rozhoduje, jak s nimi naloží.
Ženy bez domova jsou rovněž často diskriminovány na trhu práce. Stává se, že se uchází o pozici, která je sice stereotypně mužská, ale mají na ní všechny předpoklady, přesto je nevezmou.
Čelí lidé bez domova diskriminaci ze strany úřadů a jak se něco takového projevuje?
V organizaci jsme řešili například kauzu, kdy ochranka hlavního nádraží fyzicky napadala lidi bez domova včetně žen. Stalo se i to, že policisté ničili ženám stanová městečka. Existují policisté, se kterými mají lidé bez domova dobré vztahy, k násilí ale dochází často.
Osobně hodně těžce nesu chování záchranné služby. Psali jsme mnoho stížností ohledně neprofesionálního až odporného chování. Zdravotníci mají nemístné až vulgární poznámky, zlehčují situaci a podobně.
Bezdomovkyně mohou získat práci přímo ve vaší organizaci a to v jídelně Kuchařky bez domova nebo jako terénní (peer) pracovnice. Jak často se něco takového podaří?
Občas ano, ale jsme velice limitovaní počtem míst. Jídelna je poměrně nízkoprahová, stačí mít potravinářský průkaz a ženy k nám mohou chodit třeba jen na brigádu. Máme interní systém, podle kterého můžete po určité době získat práci na plný úvazek. Hlavním účelem je učinit ženy samostatnější, to se myslím daří.
Peer pracovnice mají celkově větší zodpovědnost. Jsou brané jako rovné kolegyně se specifickou zkušeností, ze které celý tým čerpá. Často znají klientky, které k nim mají větší důvěru. Jsou k ženám blíže, ale zároveň mají složitější vyjednávací pozici. A to z toho důvodu, že musí vyžadovat určitá pravidla od žen, se kterými byly dříve ve stejné situaci.
A jak se daří shánění práce mimo organizaci a jaké jsou s tím největší problémy?
Lidé mohou mít předsudky nebo nereálná očekávání. Mnoho lidí bez domova chce pracovat, ale je pro ně problém chodit včas a pravidelně, a to například kvůli různým onemocněním. Často také mají psychické problémy, které mohou, i když jsou ve stabilizované formě, působit pro zaměstnavatele nepříjemně.
Snažíme se hledat takové podniky, které budou specifickou situaci žen chápat. Některé ženy jsou schopny pracovat a shánět si zaměstnání samy. Problém je, že to často bývá práce na černo. Pak onemocní, vyhodí je a ženy se opět propadají do situace bez příjmů.Mimo to otevíráme tematiku, že by lidé bez domova měli být zaměstnáváni v neziskových organizacích, kde mohou mít důležitou roli právě díky svým specifickým zkušenostem.
Prospěje nám nehierarchie
Řídíte organizaci Jako doma, jaké jsou vaše osobní ambice do budoucna?
Hrozně ráda bych svou roli ředitelky rozpustila do celé organizace. Uvědomili jsme si, že s mojí rolí se slučuje velké množství informací a znalostí, což není zdravé ani pro organizaci, ani pro mě.
V současné době diskutujeme o hierarchičnosti organizace a rozdělení odpovědnosti. Snažíme se inspirovat sebe řídícími mechanismy, které nahrazují přímé vedení a spíše směřují k rozhodování v jednotlivých týmech. Tímto směrem upravujeme i naší strukturu a na to se osobně těším.
Luxusní nezbytnosti. Pro ženy bez domova je snazší dostat jídlo než vložky |
Podobným způsobem jsou řízeny i jiné neziskové organizace. V čem spatřujete výhody?
Myslím, že takový systém je pro nás zdravější a bude lépe fungovat. Pracovnice na jedné straně nejsou frustrované z toho, že se rozhoduje bez jejich vědomí a rozhodnutí budeme moci dělat společně. Zároveň budou mít všichni větší zodpovědnost. Lidé pak mají větší prostor dělat v organizaci, co je baví, a přinášet, co umí nejlépe. Pro mě osobně je důvodem i únava a dlouhodobé přetížení.
Na závěr bych se zeptal, zda plánujete nějak pomáhat uprchlicím z Ukrajiny?
Očekáváme, že část žen z Ukrajiny, například nemocných, z chudých poměrů či drogově závislých pravděpodobně propadnou sociálním sítem a budou potřebovat pomoc. Na to se snažíme připravovat a být s ostatními službami v kontaktu.
Inspirativní ženySeriál iDNES.CZ Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
