Co si vaše děti myslí o tom, že se živíte prodejem hraček?
Starší, devítiletý syn nikdy na hračky nebyl. Je spíš na stolní hry, knížky, samozřejmě nyní na iPad. A mladší syn je těžce tělesně postižený, takže ten úplně nevnímá, kde pracuji. Jinak jsem ale velmi oblíbená tetička.
Sedíme v místnosti obklopené panenkami, autíčky a skládačkami. Zdá se mi, že děláte dětskou práci snů. Jak moc je tato představa vzdálená od reality?
Spousta lidí si myslí, že v práci oblékám panenky a závodím si s autíčky. To by bylo sice krásné, ale není to pravda. Pro dospělého je to práce jako každá jiná.
Jak vzpomínáte na vaše pracovní začátky?
Studovala jsem v Brně Ekonomicko-správní fakultu finančního podnikání, a hned po škole jsem nastoupila do KPMG (celosvětová síť poradenských společností, jedna z největších auditorských firem světa, pozn. red.). Během měsíce v auditorské společnosti jsem věděla, že tam jsem špatně. Jenže jsem neměla představu, co chci dělat, a tak jsem zkusila reklamní agenturu a odešla jsem z Brna do Prahy. A v Praze jsem začala jako taková holka pro všechno.
Co si pod tím mám představit?
Firma sídlila na Vinohradech a já jezdila tramvají domů dolů směrem k Václavskému náměstí. Běžně se stávalo, že jsem jela z práce a oni mi po cestě zavolali s tím, že ještě něco potřebují. Tak jsem přesedla na tramvaj do opačného směru a vrátila se zase zpět do práce. To mi bylo tak 23 let, a když mě nic nehnalo domů, tak jsem tam klidně do toho pozdního večera byla. S dětmi se to ale změnilo.
Z vašeho vyprávění mám dojem, že jste byla od začátku velmi ambiciózní. Co jste musela dělat pro to, abyste se vypracovala?
Dnes se hodně hovoří o rovnováze pracovního a osobního života. V době, kdy jsem začínala pracovat, to nikoho nezajímalo. Prostě jsem seděla v práci, dokud nebylo hotovo, a to třeba i v deset hodin večer. Moje práce mě vždycky bavila, nikdy jsem ale neměla cíle být vyšším a vyšším manažerem. Spíš jsem chtěla mít hezký, spokojený život, a všechno tak plynulo. Když se narodil mladší syn Max a zjistili jsme, že je fyzicky postižený, všechno se změnilo. Taková událost vám dá lehkost bytí, najednou máte úplně jiné problémy, které musíte řešit. Já si například nemůžu dovolit mít krizi středního věku nebo vyhoření. Vím, že potřebuji stát pevně na nohou a být oporou pro ty, kteří jsou na mně závislí.
Máte postižené dítě, copak to nevíte?
Zmínila jste postižení vašeho syna. Kdy jste zjistili, že není zdravý?
Zjistili jsme to, když mu bylo půl roku. Mé mamince tehdy přišlo, že se nevyvíjí, jak by měl. Začali jsme chodit po doktorech a všichni mi tvrdili, že je naprosto zdravý. Dva pediatři i ortoped mi řekli, že je v pořádku. Poté jsme navštívili dětskou nemocnici a dostali jsme se k prohlídce od primáře neurologie. Při prvním pohledu na chodbě mi řekl: „Vy máte těžce postižené dítě, copak to nevíte?“
Lenka Koenigsmark 
|
Co se dělo dál?
Rozjel se kolotoč vyšetření. Pořád jsem doufala, že někdo přijde, něco udělá, a všechno bude v pořádku. Ale ono to tak nebylo, a my vlastně dodnes nemáme diagnózu. Nikdo neví, kdy nebo kde se stala chyba. To v sobě ale zároveň skrývá určitou naději. Mít konkrétní diagnózu je totiž více svazující než to, že my ji nemáme.
Jak jste se s celou situací vyrovnala?
Smíření mi trvalo asi rok dva. Prvních pár měsíců jsem vůbec nevěděla, co se se mnou děje. Samozřejmě jsem brečela. Stávalo se mi, že jsem uviděla zdravé dítě v kočárku a úplně mě to odrovnalo. V té době navíc manžel ukončil činnost své firmy. Já jsem se vrátila brzy do práce, k tomu jsem měla ještě jedno starší dítě, takže jsem se musela rychle dát dohromady. Povinnosti mi pomohly, nemohla jsem si dovolit se zhroutit a litovat se. Zkrátka jsem začala dělat maximum pro to, aby to bylo dobré. Lítostivé myšlenky si nepřipouštím.
Nechtěla jsem s vozíkem mezi lidi
Lidé mnohdy nevědí, jak na postižené lidi reagovat a jak s nimi jednat. Jaká je v tomto smyslu vaše zkušenost s veřejností?
Na začátku jsem nechtěla s vozíkem vůbec chodit na ulici, protože lidi na vás koukají. Nejprve jsem chodila s kočárkem, protože to nevypadá tak zvláštně. Bydlíme v Praze na Letné, a asi není více otevřená a vstřícná čtvrť. Přesto se občas necítím komfortně. Šli jsme nedávno okolo Sparty, kde se zrovna scházeli fotbaloví fanoušci. A bylo vidět, že jim je vyloženě nepříjemné se na nás koukat. Opačnou zkušenost mám z ciziny. Každý rok jezdíme na měsíc do Řecka, a tam na nás nikdo nekouká, jsou tam na to zvyklí. Obecně jsou v tomhle skvělé děti, protože třeba chválí kola, ptají se mě, proč je Max na vozíku.
Na Instagramu chci ukázat, že mít postižené dítě není stigma. Neznamená to, že se vám v ten moment zhroutí svět. Handicap nemá se štěstím nic společného a já chci předávat myšlenku, že život je krásný, jaký je.
Přijal tu situaci s takovou samozřejmostí i vás starší syn?
Na postižení Maxe jsme přišli, když staršímu Benovi byly čtyři pět let. Snažili jsme se mu to vysvětlit. Tehdy to asi tolik nechápal, ale teď mluví o tom, že má postiženého bráchu, a že se o něj staráme. Bere to tak, jak to leží a běží. Jednou se ale stalo, že se Maxovi někdo posmíval, a Ben ho velmi zostra bránil.
Vašemu mladšímu synovi vedete instagramový účet. Děláte to právě proto, abyste bourala předsudky vůči handicapovaným?
Na Instagramu chci ukázat, že mít postižené dítě není stigma. Neznamená to, že se vám v ten moment zhroutí svět. Handicap nemá se štěstím nic společného a já chci předávat myšlenku, že život je krásný, jaký je. Mnohdy tam přidávám opravdu blbiny, jak lezeme po zemi, hrajeme pexeso. Ale pro něj to jsou obrovské milníky. Když nám před lety doktoři řekli, že bude jenom ležet a koukat, a o pár let později tu se mnou hraje pexeso, tak to asi něco znamená. Já úplně nejsem proti sociálním sítím, protože si myslím, že tam je spousta dobrého, co se dá udělat.
Nejsem typ na pískoviště
Mluvila jste o tom, že jste kvůli postižení Maxe musela začít brzy pracovat. Šla byste tak brzy do práce i za jiných okolností?
Myslím si, že ano. Po prvním porodu jsem byla doma rok a půl, a už jsem se těšila do práce. Nejsem moc typ na pískoviště, spíš si teď užívám, že se starším Benem můžeme hrát ruletu a povídat si o filmech. Ale tím, že máte postižené dítě, máte vlastně miminko doma pořád. Po druhém porodu jsem se chtěla vrátit dřív, takže jsem půl roku byla doma a po tom půl roce jsem začala chodit do práce na jeden nebo dva dny v týdnu. Poté jsme ale zjistili, že je Max postižený, a bylo jasné, že se budu muset vrátit hned a naplno.
Necítíte se pod tlakem kvůli tomu, že na vás závisí příjem vaší rodiny?Samozřejmě cítím tlak, protože vím, že to na mně záleží. Ale vzhledem k tomu, že mám odmalička nastavenou zodpovědnost, tak o tom tolik nepřemýšlím. Když se vám stane něco takhle zásadního, posunete se na jiné hodnoty. Potřebujeme, aby Max byl ideálně zdravý, naučil se chodit, mluvit, aby z Bena vyrostl čestný člověk, který se o něj případně postará. A myšlenka na to, jestli bych teď chtěla skončit s prací v korporaci a věnovat se seberozvoji v deštném pralese, je pro mě absolutně mimo.
Vaše rodina je trochu netradiční i tím, že vy pracujete a váš muž je doma. Bylo toto nastavení domácnosti vždy bezproblémové?
Ta situace prostě přišla a museli jsme to nějak přijmout. Jasně, je to složitá situace a oba dva se hodně snažíme. On se vzhledem k té situaci rozhodl, že se stane řidičem záchranné služby, takže teď dělá kurz na záchranku. Snad od ledna začne jezdit, moc mu to přeji. Myslím si, že po těch čtyřech a půl letech potřebuje nutně něco jiného, nějaké vyžití. Je vášnivý kite surfer, takže se mu snažím péči o děti a domácnost vykompenzovat tím, že na víkendy jezdí vyčistit si hlavu. Je to hrdina, neznám moc lidí, kteří by se dokázali k životu postavit čelem tak, jako on. Já jsem ten, kdo slízne smetanu. Ale tu nejtěžší a nejcennější práci, péči o našeho syna, obstarává vlastně on.
V jiném rozhovoru jste zmínila, že poté, co jste zjistili postižení syna, jste přišla o kamarády…
Každý není nastavený na to, že váš život s dítětem je najednou jiný. Nejste pořád k dispozici, nemůžete dojet kamkoliv a kdykoliv. Měla jsem skupinu přátel už od gymnázia a myslela jsem si, že když budu v nouzi, tak mi pomohou. Ale moje očekávání se nepotkala s realitou. Postupně jsem začala zjišťovat, že si domlouvají akce beze mě, a cítila jsem se z toho špatně. Jednou jsem byla sama doma s dětmi, bylo mi hrozně a psala jsem jim, jestli by za mnou mohli přijet. Oni byli kousek ode mě, bez dětí, ale psali mi, že by to bylo komplikované a posílali mi místo toho fotky, jak někde sedí a pijí. A v ten moment jsem si řekla, že toto nepotřebuji. Zase mi to ale přineslo i něco pozitivního. Měla jsem kamarádky, se kterými jsem se znala jenom z různých akcí. A nakonec se z nich vyklubaly ty, které to se mnou celé absolvovaly, vždy se mi přizpůsobily, nikdy neřekly, že by pro ně bylo něco limitující. Ukázalo se mi klišé, že opravdu v nouzi poznáš přítele.
Stát pro postižené nefunguje
Zachoval se v nouzi jako přítel i stát?
Stát v tomto vůbec nefunguje, mám pocit, že se nám to naopak snaží co nejvíce zkomplikovat. Tři a půl roku, kdy byl můj muž doma, jsme dostávali státní podporu tři tisíce korun. To nestačí ani na pleny. Navíc je tu koloběh papírů, které neustále musíte dodávat. Každý rok musíte žádat o kartičku a dokazovat, že vaše těžce postižené dítě je stále postižené. Musíte obeslat čtyřicet papírů, musíte k doktorovi. Stát je apriori nastavený tak, že ten, kdo žádá o dávky, je vlastně lenoch.
Prezidentská volba pro mě je téma. Vnitřně cítím, že civilizace je natolik silná, jak se dovede postarat o ty nejslabší. A věřím, že ženy chybí jak v politice, tak ve vysokých funkcích. Bylo by skvělé, kdyby byla další prezidentkou žena.
Když zjistíte, že je vaše dítě postižené, jste zlomení. A stát vám vůbec nepomůže se v té situaci zorientovat. Dva roky jsme žádali o židličku. Do té doby, kdykoliv jsem šla na toaletu, jsem Maxe musela pokládat na zem. Z gauče by spadl. Po dvou letech žádání dostanete židličku, jenže on z ní za půl roku vyroste. Takže žádáte o vozíček, a takhle je to celé dokola. Mám zkrátka pocit, že stát se tady stará jenom o ty silné. Přijde mi nefér, že celý život pracuji, platím daně, a pak, když potřebuji pomoc, ten stát tu není. Ale kdybych jednou nezaplatila daně, tak tady budou hned.
A to vy máte to štěstí, že peníze vyděláte a na příspěvcích nejste závislí...
Je to tak. Ale určovat, jestli má vaše dítě šanci na lepší život podle toho, jestli jste schopní vydělat peníze, mi nepřijde v pořádku. Stát v Česku nefunguje pro všechny. Čtyři roky s tím bojujeme, a právě skrze tyto denní boje mě to vede k zamyšlení, jestli bych třeba neměla dělat něco jiného. A má vize se postupně stává jasnější, především v souvislosti s prezidentskou volbou, která je pro mě tématem. Protože vnitřně cítím, že civilizace je natolik silná, jak se dovede postarat o ty nejslabší. A věřím, že ženy chybí jak v politice, tak ve vysokých funkcích. Bylo by skvělé, kdyby byla další prezidentkou žena.
Vy ovšem ženou ve vysoké funkci jste. Jak se v ní cítíte?
Měla jsem štěstí, že jsem si záhy po reklamní agentuře našla práci v Legu, což je skandinávská firma. Jsou neuvěřitelně rovnoprávná společnost. I Mattel je velmi korektní, dává si velký pozor. Nikdy se mi nestalo, že bych brala méně peněz protože jsem holka, nebo že by si na mě někdo dovoloval. Tím ale nechci říct, že tento problém neexistuje. Vnímám to ze všech stran.
Máme Barbie na vozíčku i bez vlasů
Když jsem byla malá, panenka Barbie na sobě měla vždy honosné plesové šaty a všechny panenky měly jeden typ postavy, který neměl s reálným tělem nic společného. To se poslední roky mění. Jsou už zákazníci unavení z vyhublé Barbie?
Jak se svět vyvíjí, tak začala i Barbie reflektovat ten tlak, že tyto typy postav už nejsou realitou. Sen každé holčičky není být princeznou, někdo chce být fotbalistkou, vědkyní, kosmonautkou. Teď budeme například vydávat panenku podle Jane Goodalové (vědkyně a ochránkyně goril, pozn. red.). Barbie by měla podporovat holčičky v jejich snech, a ten není jenom jeden, je jich spousta.
Hodně se řeší i tvary těla, máme Barbie menší, štíhlejší, s křivkami, máme různé barvy pleti i Barbie na vozíčku. Na trhu jsou také panenky s protetickou nohou nebo s vadami kůže. Samozřejmě to nejsou ty nejprodávanější kousky. Ale když dětem ukážete, jaký svět je, tak se pak nebudou bát, když někoho takového potkají na ulici.
Jak se dnes prodávají hračky dětem?
Reklama se od našich mladých let velmi změnila. Televize je hodně drahá, je vyprodaná a dětských pořadů tam moc není, není tam tak velký zásah. Používáme především online svět, sociální sítě, influencery, události, na kterých si děti mohou hračky osahat. Na sociálních sítích je ale důležité, že tam cílíme pouze na rodiče. Děti do třinácti let věku by se na sítích pohybovat neměly. Jiné to je na Youtube, kde už máme i reklamu zaměřenou na děti. V žádném případě nepoužíváme TikTok, protože si jako firma myslíme, že to je škodlivá platforma bez možnosti kontroly.
Má panenka moc ovlivnit, co si dívky myslí o jejich vlastních tělech?
Určitě, a nejen o těle. Je prokázané, že holčičky kolem pěti až sedmi let věku o sobě začínají pochybovat. Do té doby věří, že mohou být kýmkoliv, ale v tomto věku se to najednou láme. Je to hodně dané okolím, protože se obecně pořád věří, že holčička má být hezká a milá. Dívky také častěji dostávají hračky na česání a pečování, než že by dostaly třeba malého chemika. Proto Mattel dělá takové aktivity, aby holčičkám ukázal, že mohou být, čím chtějí.
Na „lidské Barbie“ jsem alergická
Existují dívky, které se snaží vypadat jako panenka Barbie, a podstupují kvůli tomu mnoho plastických operací. Jak nahlížíte na tento trend?
Na to jsem alergická. Z pohledu mé práce s tím zásadně nesouhlasím a myslím si, že tyto dívky mají spíše mentální problém. Tohle už dávno nereprezentujeme. Když vidím někde v titulcích napsáno „česká Barbie“, tak se mi všechno uvnitř svírá. Jde o slečnu, která si v osmnácti letech nechá udělat dvanáctky prsa a dává najevo, že je zajímavá pouze svým tělem. V Barbie se snažíme přesně toto poslední roky změnit a ukazujeme holčičkám, že jsme každá krásná, jiná a můžeme být dobří v tom, co děláme.
Mattel ale Barbie vytvořil, necítíte se za to spoluzodpovědní?
V době, kdy byl fenomén vyhublé Barbie na vrcholu, byla doba opravdu jiná. Vyrostla jsem ještě v době, kdy bylo důležité, aby žena vypadala dobře, usmívala se, moc nemluvila. Nebylo to samozřejmě dobře, ale měli bychom dávat vždy věci do kontextu toho, kdy vznikly.
Barbie coby vakcinoložka. Mattel vyrobil panenku podle slavné vědkyně |
Myslíte si, že děti ještě hračky potřebují?
Myslím, že ano, ale hodně to závisí i na rodičích. Pokud dáte dítěti tablet, ať máte pár hodin klid, tak se s hračkami asi nenaučí. Přitom jsou pořád hrozně důležité. Zrovna hra s panenkami je často upozaděná, přitom se při ní děti učí o emocích, komunikaci, o rolích v životě, jak reagovat v různých situacích. Od předchozích dekád se změnilo, že dříve si děti ještě běžně ve dvanácti, třinácti letech hrály s hračkami. Dnes to končí okolo osmi, devíti let. A to už je tak na hraně.
Není to škoda, že mají děti kratší dětství?
Je, veliká. Já jsem vyrůstala na ulici, hráli jsme si venku a nikdo se o nás nebál. To už já udělat nemohu, kdybych dnes vypustila děti na Letné, tak mě jednak zavřou, jednak bych se hrůzou zbláznila.
V minulosti jste hovořila o tom, že odpočíváte u lekcí klavíru. Stále se hře na klavír věnujete?
Zrovna dnes mám hodinu. Je to jedna z těch věcí, které jsou čistě moje, povznáší mě. Musela jsem si to na začátku srovnat v hlavě, aby se z toho nestala další věc na seznamu povinností. Je to pro mě za odměnu a nenechám si to zkazit. Pak ještě chodím dvakrát týdně na jógu. Jsou to pro mě výzvy, u kterých mě těší, že výsledek nepřijde snadno, musíte trénovat. Do těchto aktivit mě nikdo nenutil, a staly se naplněním mého snu.
Jaké máte další sny, kromě zlepšení v klavíru a józe?
Že si s Maxem zatančím na jeho maturitním plese. A pokud se rozhodnu udělat něco s tou politikou, tak aby to vyšlo, aby se mi podařilo něco změnit.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
