Kultura je bezpochyby jedno z odvětví, kterého se covid velmi dotkl. Váží si nyní lidé kultury více?
No, možná. Já mám pocit, že divadla nyní uvádí věci, kterými se chtějí zavděčit divákům, nebo je přitáhnout, aby přišli. Takže uvádí zaručené trháky, komedie, a věci s důležitými tématy zůstávají na okraji. Z toho mám osobně největší strach – že se začnou na jevištích hrát blbosti a lidi je dokonce budou vyhledávat. Přijde mi to jako strašná škoda, protože místo toho, aby se společnost zvedla a vychovávala další generace, tak uděláme krok zpět. Ale doufám, že se pletu.
Jaké byly pro vás osobně poslední dva roky?
Děti si uvědomily, že mají maminku. (smích) Myslím si, že jsme si užili opravdu krásných pár měsíců, i když děti se pak ke konci ptaly, kdy už divadla otevřou, protože já jsem furt vařila, nějak se angažovala a ony na to nebyly zvyklé. Pro mě to v tomto směru bylo strašně hezké a pozitivní. Prvním lockdownem jsem se posunula dál, druhý už byl horší.
Myslíte třeba na psychiku?
To ne. Já jsem se na všechno vykašlala. Užívala jsem si osm měsíců volna a potom jsem měla hned v Chrudimi koncert. Stoupla jsem si ke klavíru a nebyla schopná zpívat. Takže jsem musela začít cvičit hlas a pracovat na sobě. Jak jsem měla pocit, že mi ta dlouhá pauza pomůže a že si hlas odpočine, tak to se vůbec nestalo. Hlas zrezavěl a já jsem se s ním musela znovu naučit pracovat, abych mohla vůbec na jeviště.
Takže jste měla hodiny zpěvu?
Ano. Hodiny zpěvu musíte mít po celou dobu kariéry, vždy vás někdo musí hlídat, protože člověk sám sebe slyší úplně jinak. Osobně obdivuju všechny učitele, co učí zpívat. Jako učitel musíte umět popsat pocity, to bych já nedokázala.
Zatuchlý český rybníček
Na konci loňského roku jste měla premiéru operní jednoaktovky Kurta Weilla a Bertolda Brechta ve Státní opeře. Jak na to vzpomínáte?
Intenzivně jsme pracovali na tom, aby to bylo dobré, abychom autorům nezůstali nic dlužni a myslím, že jsme si opravdu mákli. Ale ocenění místní kritikou dopadlo velmi špatně, naopak mezinárodní naši práci hodnotila dobře. Takže se mi opět potvrdilo, že kdybych tady zůstala a neodešla za hranice, tak bych nikdy v Česku takovou kariéru neudělala. My tu zkrátka máme takový zatuchlý český rybníček a nikoho si sem nechceme pustit. Zejména ne někoho, kdo by nám ten rybník ohrozil, a to je strašné.
Dagmar Pecková
|
Češi a čeští kritici podle vás nedokážou ocenit umění?
Mám pocit, že to, co jiné země v divadlech zažívaly před 30 lety, to se až nyní dostává sem. A naši kritici jsou z toho udivení. Vezměte si, jak jsem před několika lety přišel Per Boye Hansen (norský divadelní režisér, od sezony 2019/20 je uměleckým ředitelem Opery Národního divadla a Státní opery v Praze, pozn. red.) a některým lidem to až způsobilo pupínky. Měli zkrátka pocit, že české divadlo patří Čechům. Ale to už se neděje. Všude v Evropě se střídají různé národnosti operních šéfů a směřuje se k jakési internacionalitě. A u nás mi přijde, že něco takového tady nechceme. Češi se před cca 20 lety v podstatě vymezili úplně stejným způsobem vůči německému šéfdirigentovi České filharmonie Gertu Albrechtovi.
Jinými slovy si tedy nechceme vzít to naše čecháčství?
Na mě to ten dojem dělá, ale třeba to tak není. Já se třeba toho Hansena nechci zastávat, převzít takový kolos se stálými smlouvami umělců, které nemůže obsadit ani propustit, mu ale nezávidím. Je to skanzen, tohle nikde jinde neexistuje. Lidé dostávají smlouvy na určito a potom musí jít jinam. Nikdo si dnes nedrží umělce až do důchodu. Já vím, že to je hrozné, ale musíte jít do této práce s tím, že jednou skončí.
Nemáte označení operní pěvkyně, nebo diva. Dříve jste to dávala do souvislosti s tím, že...
... jsou operní divy blbý. (smích)
Spíš, že například v Česku je divou každý druhý.
Já jsem tohle označení neměla ráda nikdy, protože přesně vím, co si pod ním lidi představí – aroganci, nabubřelost, chvástání se o tom, jak mám dokonalý hlas, a ženu s nižší inteligencí.
O sobě si sice taky myslím, že jsem arogantní, ale já jsem něco víc než operní diva. Zároveň si myslím, že jsem nikdy na odiv nedávala ani svůj hlas nebo vzhled, že jsem se naopak snažila na jevišti působit jako médium – prostředek mezi divákem a skladatelem. Vždy jsem se snažila respektovat autora jako někoho, komu musíme sloužit.
Co vám vadí u operní pěvkyně?
Jde o takové to české škatulkování. Strčit někoho do šuplíku – jsem operní pěvkyně, a tak nemám zakládat festivaly, to už jsem si taky vyslechla. Prostě ‚Paní Pecková, proč to děláte? Vy si nikde jinde nezazpíváte, že musíte dělat svůj festival?‘ Takhle tupě se tady uvažuje. Kolikrát vám něco takového řekne i člověk, o kterým si myslíte, že je vzdělaný a že o tom i něco ví. To mě na tom taky udivuje. Takže já mám být operní pěvkyní a nemám zakládat festivaly, nemám být činoherečkou a vlastně bych měla ke všemu dalšímu mlčet a raději se vůbec nevyjadřovat. Na názor k politice mají právo jen dědkové v hospodách.
O kariéře na Západě a nocích na hotelech
Loni jste oslavila čtyřicet let na scéně. Na co z vašeho profesního působení vzpomínáte nejraději?
Nejraději vzpomínám na to, jak jsem přišla ke své agentuře v Curychu. S ní se totiž rozjela má kariéra na Západě, dostala jsem se do Berlína, Paříže, Londýna, Říma. To, že se naše cesty střetly, předurčilo mou budoucnost.
Tehdy jsem byla ještě v operním studiu v Drážďanech, když se konal koncert k výročí Verdiho. Samotná opera, zrekonstruovaná po vybombardování, stála teprve tři roky. A proto se v roce 1988 sjely do Drážďan hvězdy z celého světa, aby se přišly podívat i na samotnou staronovou operu. Celé to vysílala Eurovize, takže to byla obrovská událost. Dva dny předtím nicméně nepřijela zpěvačka. Takže se mě zeptali, zda umím Eboli (postava z pětiaktové opery Don Carlos Giusepper Verdiho, pozn. red.). Uměla jsem, takže jsem se nakonec na jevišti objevila já.
No a v Curychu se na televizi koukal jeden architekt, který obdivoval právě onu operu. Vůbec jej nezajímali zpěváci. Ale shodou okolností jeho manželka pracovala v agentuře. Když jsem se objevila na jevišti já, šel ji vzbudit. Prý na mě koukali s otevřenou pusou. My dvě jsme se nakonec našly v Itálii, kam za mnou přijela na koncert. Říkala mi: ‚Když tady (ve stálém angažmá v Berlíně) zůstaneš, budeš dělat druhý třetí obor, ale my jsme schopni z tebe udělat víc‘. Takže jsem podala výpověď, ředitel opery na mě koukal jak na blázna. Říkal: ‚Paní Pecková, vy jdete do totální nejistoty‘. Ale já to chtěla zkusit a právě to mě odrazilo na světová prkna.
Ale samozřejmě, když už na těch světových prknech jste, tak musíte obstát. To neznamená, že jednou něco uděláte a pak už to jde samo. Je za tím spousta večerů, kdy jsem nemohla být s rodinou, protože jsme měli zkouškové období, byli jsme na hotelu nebo pronajatém bytě a byla jsem tam sama. To jsou všechno věci, které s kariérou souvisí – strašná spousta odříkání, samoty, odloučení od milovaných lidí. Nejen světla ramp, vystoupení, šaty a potlesky.
Měla jste někdy pocit, že si musíte vybrat mezi kariérou a rodinou?
Skloubit se to vždycky dá, ale za cenu obrovských obětí. Třeba když jsem byla doma a uspávala dceru, mnohdy jsem usnula dřív než ona, protože jsem byla vyřízená. Můj manžel vykonal hrdinský čin, že to všechno zvládl. Je fakt, že on naši rodinu držel pohromadě. Měli jsme chůvy, ale on byl to rameno, o které jsme se mohli všichni opřít. Takže zvládnout se to dá, ale není to jednoduché. Na druhou stranu – o čem je život? Já rozhodně nejsem jediná, kdo má děti a zároveň dělal kariéru.
Kdyby s vámi nebyl manžel, tak by byla výchova těžší?
Určitě by nebylo druhé dítě.
Vyčítali vám někteří známí, že jste třeba nebyla často doma, že jste nebyla onou matkou v domácnosti?
Já jsem s nimi byla, pokud jsem mohla. Ale něco takového mi nikdo do očí neřekl. Jen jednou nějaký novinář napsal kravinu, že nějaká politička si pořídila rodinu a odešla z politického života, což paní Pecková nikdy nedokáže, ta zpívá a má rodinu dohromady. Ale to je taky člověk, co tohle nikdy nezažil, takže nemůže vědět. Nemůže tušit, čeho je ženská schopná.
Kdyby moje děti skončily na drogách, kdyby nedodělaly školy, tak by někdo mohl říct, že jsem nebyla dobrou matkou. Ale tohle se neděje. Vyrostli z nich fantastičtí lidé, kteří mají svůj život, svůj svět a jsou v životě spokojení.
Snažila jste se jim v dětství přiblížit svůj svět umění?
Nikdy jsem je nenutila, aby dělaly něco proti své vůli. Možná pro mé přání hrály na hudební nástroje, ale jakmile jim bylo osmnáct, tak přestaly s tím, že na to už nesáhnou. Jsou matky, které sedí u toho malého čelisty a ťukají jim rytmus a ‚Takhle budeš cvičit‘ a ‚Já to z tebe vytluču‘. To já jsem nikdy nedělala.
Stejně jako moje máma mi dopřála rozhodnout se pro to, co jsem chtěla dělat, tak jsem svým dětem dopřála, aby se rozhodly. To, co jsem dokázala, byla kombinace talentu, štěstí a toho, že když se pro něco rozhodnu, tak to udělám. Své děti jsem nemohla nutit k mému způsobu života, to bych byla hodně sobecká. Takže jsem jim dala volnost.
Co je muzika? To je krásno
Velmi otevřeně mluvíte zpětně i o vašem období vyhoření a depresí. Jak se s odstupem času díváte na tuto část vašeho života? Mohla jste tehdy udělat něco jinak?
Já si myslím, že lidé mají tendence být depresivní. Když si někdo prochází veselou myslí celý život, tak je úplně blbej.
Nevím, jestli jsem mohla s mou povahou něčemu předejít. Dravost a pracovitost je ve mně. Máma na nás byla sama, táta se na nás vykašlal, takže jsem to viděla již na ní. Přestože máma ráda zpívala, nebyla umělec. Měla dvě holky, pracovala v kanceláři a musela se o nás starat. Když jako samoživitelka skončila v kanceláři, tak přes zkrvavené ruce zničené ekzémem natáhla gumové rukavice a tam, kde předtím pracovala, uklízela. O víkendu pracovala v cukrárnách. Z toho já čerpám, tohle jsem doma zažila. Máma nás dokázala uživit. Sice nebyla doma, na krku nás měla babička, ale starala se o nás. A tenhle vzor jsem si odnesla.
Na pódiu. Během své kariéry vystoupila Dagmar Pecková na mnoha prestižních scénách.
Myslíte si, že vás tato zkušenost osobně posunula?
Určitě. Pokud se někdy dostanu do takových stavů, tak už to nebude mou vinou, ale bude to vina okolí, protože mě prostě serou. (smích) Ale osobně doufám, že se to už nestane. Ráda bych, aby z mého festivalu i přes veškeré těžkosti vznikla tradice Pardubického kraje. Až totiž odejdu z tohoto světa, tak to bude jediné, co po mně zbude. Nechci si stavět žádné pomníky, ale myslím si, že není vůbec blbé spojit mé jméno s kulturou kraje, ze kterého pocházím. A pokud tento festival pak někoho ovlivní, tak budu moc ráda. Co víc si taky člověk může přát? Vždyť co je činohra, opera, výtvarno, muzika? To je krásno.
Jsou v dnešní době vyhoření či deprese témata, pro které společnost našla pochopení? Něco, o čem se již dokážeme bavit?
Společnost se pomalu otevírá. Pamatuju si, že jednoho slavného brankáře z nějakého fotbalového mužstva v Německu našli pod vlakem, což je takový populární způsob sebevraždy v Německu. Všechny to tehdy šokovalo a překvapilo. A já si uvědomila, jak moc je tím společnost prolezlá a jak se v dnešní době neustále usmíváme a říkáme: ‚Mně je dobře‘ a přitom nás bolí duše. Doufám, že od tohoto neustálého amerického pozitivismu za každou cenu se časem ustoupí, protože je strašně nezdravý.
Když jsem přemýšlela, že vyjdu na veřejnost se svou zkušeností, spousta lidí mi říkala, ať to nedělám, že mě lidé budou mít za blázna. Ale já naopak dostala strašnou spoustu dopisů, lidé mě zastavovali na ulicích, objímali mě a říkali, že by je nikdy nenapadlo, že tak silná žena, jako jsem já, by mohla mít takové problémy. Část lidí mi říkala, že i díky mně si uvědomili, že i oni mají takový problém. Lidé si musí uvědomit, že deprese je nemoc jako každá jiná.
Často se mluví o tom, co předcházelo vašemu odchodu do Německa. Kde ale jsou počátky vaší kariéry?
Má kariéra zpěvačky vlastně začala díky mé spolužačce Stáně. Právě ta mi tehdy, v pátém ročníku, řekla: ‚Ty, Dášo, v Plzni v operetě shánějí mladou holku do amerického muzikálu, nechceš tam jet?‘. No a já tehdy nasedla na výpadovce do nějakého tyráku a stopem jsem jela do Plzně. Zazpívala jsem tam Mamzelle Nitouche a dostala hlavní roli.
Na konzervatoři jsme měli pana profesora Karpíška, který nás učil operetu. Byl to děsně prima chlap, byla s ním hrozná sranda. Když viděl, jaký jsem měla v Plzni úspěch, pozval k nám na hodinu operety pana dirigenta Homolku, šéfa karlínského divadla. Udělal to samozřejmě tak, abych nepoznala, že je to kvůli mně, takže se před ním předváděl celý ročník. Jenže Homolka furt chodil za mnou a říkal: ‚Paní Pecková, zazpívejte tohle, pojďte sem‘. Týden poté mi přišla nabídka na hlavní roli v operetě Ples v opeře. Tak jsem se to celé naučila, zatancovala, zazpívala a sklidila obrovský úspěch. A začala dostávat jednu roli za druhou. To bylo úžasné.
Nikdy předtím jste nepřemýšlela, že byste dělala něco jiného, než zpívala?
Když jsem byla menší, má sestra měla ráda historické knihy. Ty jsem pak vždycky četla po ní. A právě v takových knihách byly i historické kostýmy, které mě fascinovaly. Takže by mě bavilo být uměleckou maskérkou, i když já dřív nevěděla, že takový obor vůbec existuje.
Dlouho jste v Německu působila, máte německého manžela, nyní tam žijete. Považujete Českou republiku stále ještě za váš domov?
Určitě, nemám ani německé občanství. Česko pro mě ale navždy zůstane místem, kde mám svůj dům, zázemí a spoustu přátel. Česká kultura ve mně nějakým způsobem zanechala následky, ale je fakt, že Němci mě přijali. Dali mi obrovské umělecké možnosti, které jsem tady prostě nikdy nedostala. Mám Německo ráda. Je tam pořádek, mají to tam srovnaný do latě, takže když se řekne, že se prostě budou nosit respirátory, tak se respirátory nosí.
Opera je koncert, kde paní zpívá vysoko
Myslíte si, že hudba může změnit svět?
Zcela jistě. Záleží ale na tom, jaká. Vezměte si třeba metal na jedné straně a na druhé straně Mozarta. Jaké emoce to ve vás vyvolá? U mě metal vyvolá agresivitu, naopak Mozart, ať je sebedramatičtější, tak ve mě vyvolá pocity blaha, krásy a chtění žít. Takže samozřejmě, hudba dokáže změnit svět, protože dokáže změnit vnímání lidí.
Co za hudbu kromě té klasické posloucháte?
Baví mě filmová hudba a swing. Když jedu autem, poslouchám Český rozhlas Plus, Vltavu nebo rádio Classic. Naopak nemůžu ani slyšet ty nanicovaté popové písničky, ty jsou strašné. Častokrát si kladu otázku, k čemu vůbec jsou.
Vnímáte, že má mladší generace ke klasické tvorbě daleko?
Můj syn, když byl ve čtvrté třídě, ve čtvrtletní práci v rámci hudební výchovy, napsal, že opera je koncert, kde nějaká paní zpívá hrozně vysoko. Takže já k tomuto tématu můžu být akorát tak zticha.Co já mohu chtít po mladé generaci, když ani mé vlastní děti s klasikou nechtějí mít nic společného? Ale možná k tomu ty generace trochu dospějí. Má dcera nedávno objevila mé nahrávky na Spotify a byla z nich unešená. Najednou tahle dvacetiletá holka objevila, co její máma udělala desítku let před jejím narozením. Možná tak klasiku objevíme vždy až v pozdějších letech, kdy chce mít naše duše klid. Kdy si potřebujeme odpočinou od přiblblých písniček z rádií.
Operní pěvkyně Dagmar Pecková
Jak jako umělkyně vnímáte módu v divadlech a třeba to, když člověk přijde v riflích?
Jak jsem si všimla, dnes jsou trendem tepláky (smích). Tak jak se vždycky říkalo, že šaty dělají člověka a ukazovalo to na určitou kulturní úroveň, zástupce jakéhosi stavu, tak to se nyní úplně smázlo. Bohatí nosí roztrhaný džíny za tisíce eur. Takže je otázkou, co vlastně dnes znamená slušně se obléct do divadla?
Já když jdu do divadla jako divák, tak si obleču šaty. A pak vám tam přijde někdo v džínách a nakonec někdo ve velké večerní třpytivé toaletě. Většinou je to paní, která je tlustá a má to na sobě narvaný tak, že vypadá jako kondom přetažený přes velrybu a ještě to mluví s ruským přízvukem. Někdo tam jde v těch riflích a má opravdu srdečný zájem o muziku a pěvecké výkony, pak tam jsou nějaké načančané ženy ve flitrových šatech, které ani vůbec neví, na co jdou.
Co vás nyní čeká?
Čeká mě dvakrát odložený koncert The Magical Gallery, což je autorské dílo Darka Krále, ve kterém se spojil můj klasický zpěv a jeho elektronická hudba. Je to procházka magickou galerií, kde jsou objevovány obrazy, ke kterým zpívám v různých jazycích.
Samozřejmě připravuji další ročník Zlatý pecky, Mozart je na letošek hotový a už se obsazuje nebo už je téměř obsazen ročník 23’, který se bude jmenovat Vídeňská krev či Cesta do Vídně, to ještě nevím. To by chtěla zasvětit Johannanesu Straussovi mladšímu a celé této krásné stříbrné éře vídeňské operety.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
