Vyrostla jsem prakticky jen s mámou, naši se rozvedli, když mi bylo pět. Táta měl milenku, a když to na něj prasklo, tak od nás odešel. Tu ženu si pak vzal, mají spolu dvě děti. Mám nevlastní sourozence, ale nijak je neznám.
Máma dělala vše pro to, aby mě táta vídal co nejméně, až to vzdal, posílal peníze, dárky k narozeninám a Vánocům. Odcizili jsme se jeden druhému a nikdy k sobě už nenašli cestu. Možná někdy, časem, se to změní…
Jen máma a já
Moje dětství bylo takové všelijaké. Nemohu říct, že bych nezažila lásku, ale moje matka je hodně náladový člověk. U ní člověk nikdy neví. To, co jí dnes dokáže vytočit, zítra přijme s naprostým klidem a pochopením. A takhle jsem to měla pořád.
Ale starala se o mě, snažila se, abych nepocítila, že nemám tátu. Jenže kdyby nebyla tak zatvrzelá vůči němu, neházela na něj neustále špínu, tak bych tátu měla, on měl zájem mě vídat, ale matka mu dělala samé naschvály.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Finančně jsme na tom byly celkem v pohodě, táta posílal štědré alimenty a máma měla také slušný plat. Na nedostatek, jaký zažívají mnohé rodiny samoživitelek, jsme si stěžovat nemohly. Máma mi kupovala hezké oblečení, měla jsem i mobil, počítač, na to si ona potrpěla, abych měla to, co jiné děti. Mezi námi, minimálně polovina mých spolužáků měla rozvedené rodiče, takže jsem rozhodně nebyla žádnou raritou.
Žádného nového tatínka mi máma nepřivedla. Vím, že měla občas nějakou známost, ale k nám domů se žádný muž nikdy nenastěhoval. Nikdy jsme se na toto téma spolu nebavily, nikdy jsem se jí nezeptala, proč si po rozvodu nenašla trvalejší vztah. Změnilo se to, až když jsem končila střední školu.
Tehdy mi řekla, že má přítele, se kterým jí je dobře a že nejspíš budou bydlet spolu. Ovšem ne u nás, ale že se ona nastěhuje k němu. Já pochopitelně můžu zůstat doma, ale budu se už muset starat sama o sebe. Máma počkala do mé maturity a pak se odstěhovala. Dál studovat jsem už nechtěla, našla jsem si práci a starala se sama o sebe.
S mámou jsem byla v kontaktu, ale ne moc častém. Ona všechen svůj čas věnovala svému příteli, občas zavolala, jak se mám, nebo jsme se sešly ve městě, šly spolu na oběd, ale to bylo tak všechno. Mně to naštěstí nijak nevadilo, měla jsem kolem sebe spoustu přátel, navíc jsem žila sama, mohla jsem si žít po svém.
Po nějaké době jsem poznala i svého budoucího muže. Bydleli jsme spolu u mě a po dvouleté známosti jsme se vzali, byla jsem velmi krátce těhotná, i když svatbu jsme si domluvili ještě před mým otěhotněním.
Vnučku viděla až po měsíci
Na svatbě jsem mámě řekla, že bude brzy babičkou. Myslela jsem, že bude šťastná, ale ona mi řekla, že nechápe, kam pospícháme, že toho budu brzy litovat, až zjistím, jak nemám na nic čas. Že ona moc dobře ví, o čem mluví. Bylo mi pochopitelně od začátku jasné, že se můj život otočí o 180 stupňů, ale já se na to těšila a můj muž také.
Matka mi však ještě řekla, že nemám počítat s tím, že ona mi bude nějak pomáhat, že by nám snad hlídala, tak to ani náhodou, na to máme rovnou zapomenout. Nevěřila jsem jí to, byla jsem přesvědčená, že až uvidí své první vnouče, tak názor změní. Nezměnila, dokonce se na naši dceru přišla poprvé podívat, až když jí byl pomalu měsíc. Neměla prý čas, s přítelem měli program a návštěva u nás se jí do toho nevešla.
Příběh Berty: Matka nám dala na výběr, buď ona, nebo náš táta |
Své malé vnučce dala dárek, pár tisícovek, a tím to pro ni skončilo. Popřála nám hodně štěstí a zdraví a že mám pamatovat na její slova, která mi řekla na svatbě. Samozřejmě to neznamená, že by se s vnučkou nevídala, máme přijít kdykoliv na návštěvu, nebo ona s přítelem přijdou k nám, ale hlídat nám nebude.
Tak jsem to vzala, jak to je. Naštěstí manželovi rodiče jsou pravým opakem mé matky, kvůli dětem (už máme dvě, dva roky po dceři se nám narodil syn) by se přetrhli. Milují je a děti milují své prarodiče. Naše děti už chodí na první stupeň základní školy a moje matka je pro ně pomalu cizí člověk. Vídaly ji skutečně jen sporadicky.
Bohužel došlo k nejhoršímu a mámin přítel před půl rokem zemřel na infarkt. Byt, ve kterém spolu žili, zdědil jeho syn a máma se vrátila do svého. My ho už před pár lety opustili, pořídili jsme si malý domek na kraji města.
Zůstala sama a najednou zjistila, že o nás moc stojí. Chtěla by se vídat s dětmi, ale ty nemají zájem, řekly mi, že s babičkou být nechtějí, že ji neznají. Máma to nechápe a dává mně za vinu, že je proti ní navádím. Přitom já sama dětem říkám, že je babička má ráda a chtěla by s nimi také trávit čas.
Adéla
Názor psycholožky čtěte na další straně.
