Příběh Romany Projedla jsem se k zoufalství
Ten zvyk dát si něco na zub, když člověku není nejlíp, jsem znala od mé mámy. Vždycky když jsem si rozbila koleno nebo musela jít na očkování, vzala mě do cukrárny na něco na nervy.
Jíst sladké mi přišlo zcela normální až do puberty, kdy jsem začala řešit svou hmotnost. Z mámina vlivu jsem se vymanila až odchodem na internát, kde jsem úspěšně zhubla.
Co umí cukr?Odborníci se shodují na tom, že cukr je jako droga, po jeho konzumaci tělo produkuje dopamin, hormon štěstí. Je to příjemný stav, logicky tak chceme cukru přijímat víc a víc. Podobně jako u dalších závislostí je ale těžké přestat s konzumací sladkostí ze dne na den. Jen málokdo to zvládne, také by to mohlo způsobit tendenci k záchvatovitému přejídání. Nejvíc nebezpečné je dopřávat si cukr v noci. Sice to zažene ospalost, ale jen na krátký čas. Pak se dostaví ještě větší únava, jenže člověk již má problém s kvalitním spánkem. Následuje ten stav, kdy sice spíte osm hodin, ale probouzíte se jako přejetí parním válcem. |
Jako štíhlá a půvabná laň jsem potkala i svého budoucího manžela. Potom ale přišla těhotenství, porody a pozvolné vystřízlivění z té velké lásky. S manželem to přestalo být jednoduché, mateřská nebyla o nic méně náročná.
Neměli jsme moc peněz, proto jsme museli bydlet v domě manželových rodičů, kde jsem kromě dětí zaopatřovala i jeho nemohoucí maminku, a hlavně ten šílený kotel na tuhá paliva. Všechno bylo jen na mně, on si coural někde s kamarády a já se mohla zbláznit.
Těžko by se někdo divil, že jsem si každý večer, když děti konečně usnuly, dala kousek čokolády. No, on to nebyl kousek, tabulka čokolády ve mně během večera zmizela.
Později už jsem to s dětmi cestou z hřiště brala přes cukrárnu, kde jsem si toho kupovala víc. Nejdřív s tím, že mi to vystačí na několik dnů, obvykle ale byla má soukromá zásoba zákusků rychle pryč.
Takhle jsem fungovala pár let a slušně se to na mně podepsalo. Já to ale moc nevnímala, řešila jsem jen únavu a problémy doma, a protože jsem chodila jen v legínách a triku, točila se kolem kotle, plotny a dětí a občas taky vypomáhala v kuchyni v místní hospodě, ani jsem si nevšimla, že jsem docela přibrala.
Asi jsem se o sebe měla víc zajímat, teď už to vím, jenže kde bych na to vzala čas? Nebo jsem se spíš neměla utěšovat cukrem. V každém případě se manžel jednoho dne vrátil z tahu a v návalu upřímnosti mi sdělil, že vypadám strašně a ať se nezlobím, kdyby náhodou neodolal a „zavadil“ o nějakou mladou a štíhlou slečnu.
Žena zhubla přes sto kilo, pomohlo jí vyřadit z jídelníčku sladké |
První varování z jeho strany mě vnitřně zlomilo tak, že jsem ještě navýšila denní dávku sladkostí. Bohužel. Druhé varování už nebylo jen varování, stalo se to. Je to měsíc zpátky, co si manžel přivedl jinou.
Ocitla jsem se v šílené situaci. Nemám pořádnou práci, nemám kde bydlet a vypadám tak, že je mi ze sebe zle. Vím, že kdyby mě měl můj muž doopravdy rád, neodejde ode mě ani teď, když už nejsem tak hezká. Taky si říkám, že by měl pochopit, že jsem se tak vykrmila částečně jeho vinou.
Kdyby se choval jinak, necpala bych se od rána do večera sladkostmi. Ale na výčitky je už stejně pozdě. Kéž bych dokázala aspoň něco shodit, aby se mi trochu vrátilo sebevědomí. Zatím se mi to ale nedaří, pořád potřebuju dost sladkého na nervy…
Romana (42)
Co by měla Romana dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
