Jak dlouho léčíte pacienty?
Šedesát dva roků.
Jste v tomhle unikát? Znáte někoho, kdo by vaši profesi vykonával takhle dlouho?
Znám, není jich pochopitelně mnoho, ale pár jich je – například psychiatr profesor Radkin Honzák, endokrinoložka docentka Zdena Límanová a patolog profesor Josef Marek. Všichni jsou moji spolužáci z ročníku, s profesorem Markem jsme vedle sebe stávali v řadě na vojenských cvičeních.
Jak se během vaší dlouhé kariéry proměnil vztah pacientů k lékařům?
Na začátku mé praxe nám lidé absolutně věřili. Pacientům nezbylo nic jiného než aby lékaři, kterého si vybrali a měli rádi, naprosto důvěřovali. Dále museli jen doufat, aby měl vždy pravdu. Teď je to jiné, všichni máme přístup k obrovskému množství informací, což je skvělé, jen se v té záplavě musíte vyznat. Ne všichni to pochopitelně dokážou, myslí si, že pravdu mají oni a občas se chovají zbytečně agresivně.
Mrzí mě, že mám na pacienty méně času
I k vám?
Ke mně tedy výjimečně. Ale bohužel pozoruji, že řada lidí nedokáže ocenit obrovskou kvalitu české medicíny. To, co je u nás možné, není často možné ani ve vyspělejších zemích. Například úroveň onkologické péče je u nás na špičkové úrovni. Víte, kritizovat je snadné, ale je naprosto jisté, že medicína udělala obrovský skok kupředu. Jediné, co mě ve srovnání s dobou minulou mrzí, je fakt, že mám na pacienty méně času. Dřív jsem si s nimi povídal tváří v tvář, pak jsem to uzavřel a napsal recept na léky. Dneska si lidé oprávněně stěžují: pan doktor se celou dobu díval do počítače, ani si mě nevšiml a pak mi vytiskl dvoustránkovou zprávu. Tento trend není opravdu moc šťastný i mě to velmi mrzí. Administrativou se mi výrazně zkrátil čas na samotného pacienta a budování vztahu s ním. Opravdu divně působí, když sedím bokem a moji pozornost si bere monitor, nikoli člověk, kterého mám léčit.
Poslední dobou se mi zdá, že je kolem nás nějak moc špatných zpráv. Můžete mi vy ze své ohromné životní i profesní zkušenosti dát nějakou dobrou?
Za dvaašedesát let udělala medicína obrovský pokrok a díky tomu bylo zachráněno spoustu lidských životů. Během své lékařské praxe jsem se nejvíc zabýval chorobami jater a v dobách, kdy nebyla k dispozici transplantace, lidé s nemocnými játry velmi rychle umírali. Po transplantaci žijí roky, spíš desítky let. Kdysi byly pohromou virové hepatitidy. Na žloutenku typu B se našla vakcína, populace je proočkovaná a situace se v tomto ohledu velmi zlepšila. Škoda, že někteří pacienti očkování podceňují. U žloutenky typu C je pokrok ještě výraznější, dnes umíme tuhle nemoc za tři měsíce úplně zlikvidovat, to bylo dřív naprosto nemyslitelné. To jsou, věřím, samé dobré zprávy, jen je lidé už ani nevnímají, berou to jako samozřejmost.
Prof. MUDr. Zdeněk Mareček, DrSc.
|
Máte pocit, že se změnil přístup lidí v péči o vlastní zdraví, pozorujete nějaký rozdíl?
Vidíte, to je další dobrá zpráva, lidé se dnes o své zdraví daleko víc zajímají. Jistě, stále se najdou tací, kteří nic neřeší a k lékaři jdou poprvé až v sedmdesáti. Je ale velká většina těch, kteří své zdraví nepodceňují, zajímají se o diety, o svou váhu, hledají si informace o zdravém životním stylu, vybírají si své lékaře. Množství informací mají jediný zádrhel: pacient si otevře internet, jenže tam je toho tolik a informace jsou občas tak protichůdné, že vybrat tu správnou je obtížné i pro profesionála. Proto bude vždy potřeba, nabyté informace z internetu konzultovat s odborníkem.
Dáte mi příklad protichůdné informace? Názory, které si protiřečí, najdete na internetu třeba o tom, jak se lidé můžou nakazit virovou hepatitidou. Viděl jsem tvrzení, že očkovaní lidé mohou nakazit své partnery. To je ale nesmysl, očkovaní nemůžou nakazit nikoho. Nebo další příklad – jelikož jsem odborník přes onemocnění jater a jejich poruchy jsou nejčastěji způsobeny pitím alkoholu, všímám si, jak se rozcházejí informace o takzvaně bezpečných dávkách alkoholu.
Jak to tedy ze své specializace vidíte vy? Existuje vůbec něco jako bezpečná dávka?
Existuje, ale je hrozně malá. Dvacet gramů pro muže a šestnáct gramů pro ženy denně. Těch dvacet gramů je asi jeden a půl piva, nebo dvě deci vína. A optimálně ne denně. Játra sice patří mezi orgány s dobrou regenerační schopností, ale když se jeden den napijete, aspoň dva dny byste pak měli alkohol úplně vynechat. V pátek si dát jedno dvě piva a v sobotu a neděli nepít.
Když k vám přijde úplně nový pacient, čeho si jako první všímáte?
Úplně normálních věcí, například jak chodí, jaké má držení těla, jestli je štíhlý, nebo obézní a jestli se mi dívá do očí.
Tahle okolnost je pro vás důležitá?
Je, protože mi napoví, jestli pacient dokáže upřímně mluvit, jestli není vyděšený, úzkostný. V jeho pohledu a výrazu tváře můžu vyčíst, jestli věří, že zrovna já mu pomůžu.
Důvěra v lékaře je asi klíčová, viďte?
Bez ní to nejde. Jde o něco tak cenného, jako je zdraví, vztah pacient–lékař je velmi důležitý. Novému pacientu se proto vždy představím, popíšu mu, jak dlouho medicínu dělám a na co se specializuji. Od něj pak očekávám, že mi poskytne všechny důležité informace o sobě. S čím přichází, kdo ho například za mnou poslal, jaké vyšetření už podstoupil, jak dlouho jeho obtíže trvají. První kontakt by měl být slovní, teprve pak můžeme pacienta poslat například na odběr krve, nebo na EKG. To považuji za důležité.
Lékařka: Alkohol spouští rakovinu a my si jím připíjíme na zdraví, škrtněte ho |
Máte obrovské zkušenosti a vyzařuje z vás klid. Co když je ale pacient hodně vyděšený, co podniknete, abyste bariéru prolomil?
To je přesně ten moment, kdy nám schází čas. Takového pacienta je totiž nejlepší nechat vypovídat, začít trochu zeširoka, aby se uklidnil. Klidně ho nechám povídat o rodině, o práci, o tom, kde všude cestoval a co kde zažil. Tam já se můžu chytit a říct: tam jsem byl taky, taky se vám tam líbilo? V ten moment se člověk uklidní. První návštěva je vždycky náročná, každá další bývá v tomhle ohledu většinou snazší. Bohužel, pojišťovny nám čas regulují.
Muži často žádají zázračnou tabletku
Pozorujete rozdíl ve vztahu ke zdraví u žen a mužů?
Pochopitelně, ženy jsou pečlivější a co jim doporučím, to většinou svědomitě plní. Navíc daleko lépe chápou význam prevence. Když se podíváte do čekáren, žen tam bývá víc než mužů. Muži často žádají zázračnou tabletku, která vyléčí všechny jejich neduhy. A jsou to právě ti muži, kteří problémy odsouvají a k návštěvě lékaře se odhodlají, až když už může být pozdě. Do té doby se považují za supermany, kteří nikoho nepotřebují, a návštěva lékaře je pro ně ponižující. Medicína umí mnoho, pokud se začne brzy.
Kolik pacientů vám prošlo rukama?
To asi nejsem schopen spočítat. Budou to tisícovky. Ze všeho nejdřív jsem byl tři roky na interně v Mělníku, pak třicet let na I. interní klinice v pražské Všeobecné fakultní nemocnici, osm let v Ústřední vojenské nemocnici. Dlouhou dobu jsem tedy dělal nemocniční péči, v ambulanci jsem posledních dvaadvacet let. Napřed jsem v kombinaci s prací v nemocnici ordinoval jeden den v týdnu, poslední roky se věnuji už jen ambulantní péči a docházím sem čtyřikrát týdně.
Není úplně obvyklé ve vašem věku pracovat, navíc tak intenzivně. Jak to zvládáte fyzicky, ale i psychicky?
Jde mi to pomaleji a samozřejmě občas bývám unavený. Například ve čtvrtek ordinuji dopoledne i odpoledne a přiznám se, že když už je pět hodin, těším se, až budu mít za sebou i posledního pacienta. Ani délku praxe a zkušenosti lékaře pojišťovny neohodnotí.
Jak odpočíváte?
Vždycky jsem hodně sportoval, ale kvůli artróze v koleni jsem sport musel dost omezit. Chodím aspoň na procházky, hodně čtu a snažím se zabavit na chalupě.
Jaké sporty jste provozoval?
Když jsem byl úplně mladý, hrával jsem hokej, pak se přidal tenis. Vždycky jsem rád jezdil na kole a hodně jsem také lyžoval. Hlavně lyžování jsem opravdu miloval a lyžoval jsem do svých osmdesáti let.
Co vaše psychické zdraví? Určitě se nějak musíte odreagovat?
Je to důležité, protože v ordinaci naberu spíš negativní emoce, lidé kypící zdravím a optimismem za mnou pochopitelně moc nechodí. Je proto dobré po práci pobývat v prostředí, které je nekonfliktní a příjemné, abych se mohl uvolnit. Tím se snažím řídit.
Dříve se závažné diagnózy nesdělovaly
Velmi stresující musí být, když musíte pacientovi sdělit závažnou diagnózu. Máte na takové situace nějakou metodu?
Musím říct, že tahle věc se v průběhu času také velmi proměnila. Na začátku mé praxe se pacientům závažné diagnózy nesdělovaly, obtíže se svedly na něco banálního a celé se to nějak zahrálo do autu. Dnes se pacientům říká pravda, včetně těch nejzávažnějších diagnóz, sděluje se jim i přibližná prognóza.
To se mi zdá férovější, co myslíte?
Zcela jistě. Souhlasím, aby se sdělovala pravda, lež se stejně vždycky provalí a lékař ztrácí autoritu a hlavně důvěru. Je lepší vyložit karty, samozřejmě postupně, pomalu. Nemůžete na pacienta sdělit: zemřete do měsíce, už se s vámi nedá nic dělat. Vždycky musíme nemocnému dát nějakou naději: to se může zlepšit, medicína v tomhle může pokročit a když vám bude hodně zle, pomůžeme vám od bolesti.
Kdy se ten přístup změnil?
Je to tak dvacet let.
Takže ne hned po revoluci?
Ten proces byl postupný, vleklo se to, ale opravdu těch posledních dvacet let se to stalo pravidlem.
Je to i tím, že pokrok v medicíně je veliký, šance pro pacienty jsou objektivně větší, takže i ta pravda nemusí být až tak krutá?
Je to stoprocentně tak. Lidé mají na uzdravení nesrovnatelně větší šance. Jeden příklad za všechny – když jsem začínal, byla úmrtnost pacientů operovaných na koronární cévy padesát procent. Dnes je to půl procenta. Rozumíte, jsme v řádech jinde. Tehdy lékař váhal: mám ho poslat, nemám ho poslat… Bylo to opravdu padesát na padesát. Dneska ví, že takovou operaci může zvládnout i pacient v pokročilém stádiu a má pořád obrovskou šanci, že to dopadne dobře.
Když ale konec nastane, jak se vyrovnáte se smrtí pacienta?
Já jich mám opravdu mnoho, ale vždycky jsem z takové zprávy smutný a probírám zpětně, jestli se ještě něco nedalo udělat jinak, to víte.
Existuje pacient, který vám z nějakého důvodu utkvěl v paměti?
Takových je celá řada. Hodně jsem se věnoval pacientům s Wilsonovou chorobou, což je dědičné onemocnění, při němž se v játrech hromadí měď, což způsobuje postižení mozku a jater. Jde o velmi vzácné a zároveň velmi závažné onemocnění. Začíná kolem puberty a dřív se na tu chorobu od výskytu prvních příznaků do pěti let umíralo. Dnes pacienti žijí dvacet i více let. Mám pacientku, u níž je léčba tak úspěšná, že už má dvě školou povinné děti a cítí se úžasně. Když poprvé otěhotněla, myslela si, že jí jen vynechala menstruace, nemohla tomu uvěřit. Tohle mi dělá radost, je to potvrzení, že jsem ji asi léčil dobře. Vždycky potěší, když pacient se závažnou diagnózou, a ne dobrou prognózou prožije kvalitní život. Třeba právě s Wilsonovou chorobou jsem se poprvé v praxi setkal v roce 1967, byla to moje první pacientka s touto chorobou a ta žena stále žije a má dítě. Velký průlom v interním lékařství znamenaly transplantace orgánů, tedy zákrok, který byl dříve nemyslitelný.
A dneska už je skoro běžný.
Dá se to tak říct. V IKEM udělají ročně sto dvacet transplantací jater a velkou šanci na další kvalitní život mají i pacienti s pokročilými stádii nemoci.
Vy sám trochu kazíte statistiky, ale poslední roky se stále zvyšuje průměrný věk tuzemských lékařů.
Populace stárne a lékaři také, četl jsem, že praktických lékařů starších pětašedesáti let je čtyřicet procent. To je moc vysoké číslo. Stává se, že lékař ambulanci zavře a nemá komu své pacienty předat a zbylí lékaři jsou přetížení.
Co s tím?
Přijímat víc studentů na lékařské fakulty a umožnit dělat včas atestace, aby mohli pracovat samostatně.
Je zájem o obor v první linii? Nebo se každý medik vidí se skalpelem v ruce na operačním sále?
To se trochu změnilo. Když jsem končil já, chtěli jsme jít pracovat na ARO, dělat velké operace. Dnes chtějí mít lékaři i svůj soukromý život a čas na své koníčky. My jsme sloužili spousty hodin, oni dnes bojují, aby přesčasů nebylo tolik. Posunulo se to od obětování se práci a pacientům směrem ke kvalitnímu vlastnímu životu.
Lidé si většinu nemocí způsobují sami. Jde o změnu myšlení, říká lékař |
Což je trend, který se netýká jen vašeho oboru, lidé se obecně snaží méně pracovat a víc se věnovat sobě a své rodině. Vy jste kromě práce v nemocnici učil budoucí lékaře?
Mediky jsem učil asi 40 let. Byl jsem asistent, docent a pak profesor na lékařské fakultě, učil jsem do roku 2000. Přednášel jsem pro různé obory nejvíce gastroenterologii. Byl jsem i v komisích pro atestace, ale posledních pět let jen ordinuji. Už jsem to nějak těžce nesl. Vyhodit pětatřicetiletého kolegu od zkoušky není tak lehké. Jen si to představte: lékař si chce udělat atestaci, aby mohl pracovat samostatně, což je chvályhodné. Jenže když neuspěje, po návratu na pracoviště to logicky notně sníží jeho autoritu. Je to velká zodpovědnost a je to dost konfliktní. Při zkouškách je to někdy složité, každý má právo na špatný den, něco se nepovede. Jsem ale zastáncem toho, že to špatné má svůj limit, nesmí to být tak hrozné, aby to ohrožovalo pacienty. Když jsem takový pocit měl, byl jsem u atestací dost nekompromisní. Zdraví je jen jedno a v našem oboru je potřeba se pořád vzdělávat.
Co byste poradil nám o něco mladším, abychom zůstali dlouho aktivní a v tak dobré kondici jako vy?
Důležitá je genetika.
Tu zatím ovlivnit nemůžeme. Tak co ještě?
Člověk by měl pochopit, že jeho život není jen sezení u počítače, nebo ležení u televize. Takové činnosti je potřeba kompenzovat pohybem a sportem, tělo se musí hýbat. A moc doporučuji, aby každý po pětatřicítce navštívil lékaře a nechal si zjistit, jestli nepotřebuje něco léčit. Včasná evidence onemocnění je důležitá a u většiny onemocnění lze progresi zastavit.
I když mi nic není, raději si to nechat potvrdit profesionálem.
Lékař vám udělá základní screening, aby se případně nějaký problém zachytil včas. A když to nestihnete v pětatřiceti, po čtyřicítce to udělejte určitě.
