S nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu slýchám, že jedna z věcí, za kterou se Česko stydět nemusí, je zdravotnictví. Jak hodnotíte jeho úroveň a vývoj za posledních 30 let?
Především je třeba si být vědom, že zdravotnictví je patrně nejkomplikovanější rezort. Mnohasetmiliardový rozpočet, řada společností, komunit a skupin s protichůdnými zájmy.
Žádný jiný rezort tak nerezonuje ve společnosti a nebudí setrvale takové emoce, protože se ve svých důsledcích dotýká každého a jednotlivé problémy se veřejnosti jeví jako snadno srozumitelné.
S určitou nadsázkou říkám, že v rezortu zdravotnictví je na prvním místě politika, dále byznys a pak to zdraví. Pokud jde o politiku – představme si menší město a komunální volby. Jedna strana přijde s tím, že zajistí koupi magnetické rezonance, druhá s tím, že nemocnici zruší, protože nefunguje.
Kdo zvítězí, je jasné a nikoho nezajímá, že nebude odborník, který by magnetickou rezonanci uměl hodnotit, natož tým, který by na základě výsledků dokázal zajistit adekvátní léčbu. Ve velké politice budiž příkladem, jaké vášně vzbudily před lety poplatky, které zcela převrátily volební preference.
Julius ŠpičákProf. MUDr. Julius Špičák (70) je známý český gastroenterolog. Od roku 1995 je přednostou Kliniky hepatogastroenterologie transplantcentra pražského IKEM. Klinika pokrývá veškerou problematiku chorob orgánů včetně transplantace jater na světové úrovni. Profesorem vnitřního lékařství se stal v roce 2007. Je členem mnoha mezinárodních odborných společností. Od října 2017 je poslancem a členem hnutí ANO 2011. |
Není vítězem farmaceutický byznys? S tím se totiž musí nakonec domluvit všichni.
Ano. Trhu vládnou farmaceutické a technologické firmy s gigantickými rozpočty. Jejich zisky mimochodem nesmírně nabobtnaly v důsledku covidové pandemie. Jejich přirozeným zájmem je zisk, tedy prodej. Prodávat více a více léků a přístrojů a přímo či nepřímo tlačit na jejich spotřebu, což je z jiných úhlů pohledu kontraproduktivní.
Společnost by měla být optimálně zdravá v důsledku zdravého životního stylu a prevence a až sekundárně v důsledku užívání léků – často právě v důsledku špatného životního stylu.
V oblasti přístrojů se objevují až kuriozity – například v mém oboru endoskopy na jedno použití. Cena takového vyšetření je grandiózní, argumentuje se snížením rizika infekce, ale to je hypotéza bez důkazu.
Před dvaceti lety byli výrobci endoskopů čtyři, dnes jich jsou desítky a všichni chtějí vydělat. Ve Švédsku se doporučuje vakcinace proti covidu dvakrát ročně a senioři běžně absolvovali i více než šest etap, přitom se zdá, že prospěch už převažují komplikace. Paradoxně přes obří zisky firem podpora výzkumu nevzrůstá.
Vraťme se k původní otázce – jaká je úroveň českého zdravotnictví?
Společnost si žádá slyšet, že výborná, podobně je to se školstvím. Jaké jsou ovšem relevantní parametry? Průměrný věk? Počet lůžek? Výskyt závažných chorob? Počet lékařů a sester? Čekací doby? Průměrný věk je nižší než v zemích na západ od nás, počet nemocnic vysoký a otázka je jejich využití.
Zajímavé je mezinárodní srovnání průměrných dob hospitalizace a návštěv zdravotnických zařízení. Tato čísla jsou vysoká – překvapivě v Japonsku a Koreji, v našem regionu u nás a podobně na Slovensku, ale i v Německu. Návštěvnost zařízení je daleko nižší například ve Švédsku a vlastně v celé Skandinávii, ale třeba i v Řecku.
Výskyt vážných chorob je vysoký, abych se držel své odbornosti, sice klesá výskyt rakoviny tlustého střeva, ale u rakoviny žaludku je to naopak – a neví se přesně proč. Také masivně stoupá výskyt rakoviny jícnu a pankreatu. Ovšem vliv nezdravého životního stylu – obezity, konzumace alkoholu a kouření je nesporný.
Jsem proti dvojím standardům. Škrty ve zdravotnictví nás nespasí, říká Špičák |
Jak systém zefektivnit?
Jisté je, že svět se rychle mění a zdravotnictví by mělo promyšleně reagovat. Jednat by se mělo na základě relevantních parametrů, jako je obložnost lůžkových zařízení (procentuální využití lůžka za rok, pozn. red.), vytíženost jednotlivých pracovišť a dostupnost jednotlivých metod.
Údaje by měly být veřejně dostupné. Vycházet by se mělo z kontrol kvality, což se dnes neděje ani náznakem snad s výjimkou kardiologie, transplantologie a pediatrie. Každá odborná společnost by měla jasně stanovit klíčové parametry kvality a z těchto údajů by se mělo vycházet. Například komplikace operací.
Náročné výkony by se měly soustředit do center – například operace slinivky břišní. U nás jsou pracoviště, která operují dvakrát ročně, v Holandsku je podmínka 25 ročně a operujících center je ve srovnání s námi polovina. Péče o onemocnění slinivky břišní je v tam dokonale propracovaná a není problém si z ní vzít příklad.
I pojišťovny více hovoří o prevenci. Stárnutí populace je drahé a to samé úkony. Z toho je jasné, že životospráva je klíč.
Máte pravdu. Maximální důraz by se měl klást na prevenci a propagaci zdravého životního stylu. Dostupnost alkoholu je zcela bezbariérová na rozdíl opět od Skandinávie. Měli bychom propagovat sport, jehož dostupnost, tedy dostupnost kvalitních sportovních center, je zase například ve Španělsku na daleko vyšší úrovni než u nás.
Problematika zdravotnictví je opravdu bezbřehá a nehodlám se na tomto místě vyjadřovat například ke vzdělávání, přesčasům nebo digitalizaci. Ale opět inspirace ze zahraničí – v Holandsku slouží prezenčně jen minimum mladých lékařů a ostatní odborníci jsou na telefonu. Pochopitelně lékař-specialista neslouží na kožním nebo například na plicním oddělení. Pracovní týden mladých lékařů je ovšem čtyřdenní. Více a více se prosazuje telemedicína.
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvPoučili jsme se z covidové pandemie?
Spíše se obávám, že jsme nepoučitelní. Pandemie plně odhalila křehkost a zranitelnost moderní civilizace. Nejdříve emotivní záběry ze severní Itálie a amerických nemocnic. Na jedné straně emoce oprávněně vystrašených, na druhé straně emoce zpochybňovačů.
Nechybí ani názor, že pandemie byla vyvolána promyšleně záměrně. Nejobsáhlejší informatika byla dostupná v materiálech některých univerzit, na prvním místě snad Johns Hopkins University. Mýlili se i renomovaní infektologové a epidemiologové. Je pozoruhodné, že přes předpokládaný vědecký přístup založený na vědeckých důkazech přistoupily jednotlivé země k epidemii velmi různě.
Nakonec nejvíce relevantním parametrem je nadúmrť nad desetiletým průměrem bez ohledu na bezprostřední příčinu, která je často diskutabilní. Právě nadúmrť jasně narýsovala v Evropě čáru odpovídající historické železné oponě. Nejmenší, zanedbatelná, byla na severu Evropy, vyšší ve středu západní Evropy a na jihu, a podstatně a poměrně homogenně nejvyšší ve státech Evropy východní.
Na druhé straně se vzhledem k absenci restriktivních opatření a úrovni medicíny předpokládalo, že Ukrajina, Rusko a Afrika s nadsázkou vymřou a ono se to nestalo… Důsledky pandemie si ale poneseme po desetiletí, například jako obezitu a psychické problémy mladých.
Narůstají informace o nedostupnosti péče zejména v oblasti psychiatrie, alergologie, stomatologie a dalších. Co s tím?
Hlavním problémem je, že nedostatek může vzniknout poměrně rychle, ale náprava je obtížná a dlouhodobá. Počet lékařů a sester nelze zvýšit z roku na rok i při zvýšení kapacity vzdělávacích zařízení. Nelze také násilně regulovat směřování lékařů do jednotlivých odborností, stejně jako jejich směřování do oblastí s nižší kvalitou života.
Umístěnky jsme znali v době minulé, sám jsem začínal v Ústeckém kraji. Paradoxně byly tehdy rozdíly v kvalitě života i lékařské péče dané geograficky menší než nyní. S tímto problémem se potýkají i jiné země – Itálie, Francie…Což ovšem nemůže být záminkou k rezignaci. Strategie řešení ovšem musí být komplexní.
Co říkáte situaci, kdy nemocný na ambulantní péče nedosáhne, protože kapacita v dané lokalitě prostě není?
Tento nedostatek jsou aktivně povinny řešit pojišťovny a proces je popsán na stránkách ministerstva zdravotnictví. Nicméně je komplikovaný a podle mého názoru pro průměrného seniora nesrozumitelný. Zajímalo by mě vyhodnocení dosavadního přístupu, což ovšem chybí.
Podle mého názoru by měly pojišťovny tvořit funkci průvodce celým procesem, který by byl stoprocentně dostupný.
V posledních dvou letech rezonoval společností problém nedostatku léků. Máte řešení?
Příčiny nedostatku byly opakovaně popsány. Podstatné bylo outsourcování výroby zejména do asijských zemí ze dvou důvodů – jednak cenových, a dále regulatorních. Výroba léků je totiž drahá, předevší s ohledem na ochranná opatření ve smyslu vlivu na životní prostředí. Tím jsme ovšem nad výrobou léků ztratili kontrolu.
Další příčiny jsou lokální – špatná organizace, distribuce, informatika, reexport… Řešení musí být do určité míry celoevropské a musí obsahovat návrat k definované samostatnosti dané vlastní výrobou alespoň nejjednodušších a společensky nejužívanějších farmak.
Tisíc dětí bez pediatra. Problémy příhraničí se prohlubují, varují obce |
