Když už to tolikrát neklaplo, má vůbec smysl zkoušet to znovu? Dost často mívám nad svou neschopností dodržet vlastní předsevzetí pocit beznaděje. Nebylo by lepší se na to úplně vykašlat a netrápit se tak aspoň výčitkami? Neboli: když si nebudu klást marné cíle, budu úplně stejně neschopná, ale aspoň se mi ta neschopnost nebude tak často připomínat! Na tyto pocity zmaru funguje výborně stará jogínská moudrost, ke které se často vracím: „Není problém, že stokrát selžete. Jen je potřeba po sto prvé začít znovu.“
Má to háček
Jsou věci, u nichž si je prostě potřeba přiznat, že na ně nemám. Co je vaší Achillovou patou? Pro mě je to třeba běhání. Běžecké boty mám už léta připravené v botníku a čas od času mě chytne rapl a vyběhnu. Považuji to totiž za efektivní způsob, jak se před letní sezonou zbavit zimních kil a stát se pružnou sportovkyní…
Pokaždé to poctivě zkouším několik dní. Dávám si pozor, abych začínala pomalu a opatrně, a stejně se necítím příjemně. Při každém výběhu potkám nějakého známého, který má chuť si povídat. Jenže já jsem rozcuchaná, rozmazaná, zpocená a nesmím ztratit tempo, takže ho odbudu, stejně je mi pak trapně. Bolí mě nohy, mravenčí mi tělo a vůbec… Vždycky jsem ráda, když to celé zase pustím z hlavy a vrátím se k osvědčeným procházkám.
Každá z nás má podobného kostlivce ve skříni. Něco, co by možná bylo správné, ale vlastně jí to nějak nesedí. Moje známá Andrea léta touží naskočit na přerušovaný půst. Snaží se dát si poslední jídlo v pět večer (tento systém vyčetla u jednoho známého kuchaře a připadá jí optimální). No jo, jenže v jedenáct večer už je zoufalá, depresivní a nervózní. A spraví to leda řádka čokolády nebo půlka hermelínu. Pak si to vyčítá, je naštvaná sama na sebe, čímž si stres jen zvýší, a o půlnoci si nalije sklenku portského na uklidnění. Poté propadne zoufalství, že je naprosto neschopná, nemožná a nepoužitelná. Takhle už přerušovaný půst sto padesátkrát přerušila a pak znovu začala. Není ani moc divu. Andrea je sova, chodí spát v jednu po půlnoci. Skončit s jídlem v pět večer je tak pro ni naprosto nepřirozené. Měla by si spíš dát půlnoční zdravou svačinku a druhý den začít až obědem.
Základní otázka tedy zní: Pokud se vám něco dlouhodobě nedaří, je to pro vás to pravé? Nebo jste si jen zadala nesmyslný cíl, odporující vaší přirozenosti? Pokud střízlivě (bez portského) zvážíte, že jste zvolila dobře, čtěte dál.
Motivace je prokletí dneška
Všímáte si, že dost často věci prostě neděláme, protože k nim v tu chvíli necítíme dostatečnou motivaci? „Jojo, ráda bych cvičila tai-či, ale ještě jsem nenašla tu správnou knížku, která by mi strhujícím způsobem objasnila celé kouzlo, smysl a hloubku tohoto duchovně-tělesného systému.“
Taky máte plnou knihovničku motivačních knih? O různých systémech péče o tělo, o duši, speciální devadesátidenní programy pro dokonalou pleť, příručky, jak se starat o dům v souladu s přírodou, jak vyrábět domácí fermentované pochoutky, jak správně dýchat, komunikovat s dětmi… (doplňte si sama).
A kolik z těch věcí pravidelně děláte? Kamarád kdysi v pokusu o vtip urazil svou ženu, když jí vyčetl, že už má doma asi čtyřicet knih o výrobě proutěných košů, svíček ze včelího vosku a keramiky, ale ještě doma neviděl ani jeden koš, svíčku nebo misku její výroby. My všechny holky, co jsme seděly kolem stolu, jsme po něm hodily stejně zděšený pohled. Chudák o tom neměl tušení, ale jeho výtka se týkala nás všech.
Nedávno jsem na toto téma slyšela povídání psychologa Dalibora Špoka. Vysvětloval, „není reálné pořád čekat na tu správnou motivaci, chuť, náladu, na nějaké zvláštní osvícení, které nás přiměje k akci.V reálném životě je to přesně naopak. Pocit, na který čekáme, se ve skutečnosti dostavuje až ,v akci‘ a po ní. V okamžiku, kdy se potřebujeme zvednout z pohovky a jít na volejbal, na lekci italštiny nebo se vrhnout na mytí oken, nemůžeme čekat žádné speciální nadšení. To přijde až později. Ale o to cennější bude.“
Takže pokud máte jistotu, že je váš plán správný, nepřemýšlejte nad svou neschopností najít pokaždé – denně – to správné nadšení. Nebudete ho mít nikdy. Člověk je někdy unavený, někdy se špatně vyspal, někdy ho vytočila šéfka v práci a jindy rozhodil telefonát s tátou, který mu zdlouhavě líčil nesmysly z nějakého pofidérního serveru. Nemusíte mít vždycky dokonalé vnitřní nastavení. Tak se na sebe nezlobte, ale nezavírejte si cestu. Někdy se zkrátka nedonutíte udělat to, co jste měla původně v plánu, a místo toho se natáhnete po ovladači a pustíte si první přitroublý seriál. Je zbytečné si v takovou chvíli ještě nadávat, že jste k ničemu. Když se někdy neodhodláte k akci, nevyčítejte si to a ani neberte jedno selhání jako důkaz vlastní neschopnosti. Zítra je další den, kdy můžete zvednout hozenou rukavici. A pozítří, za týden, za půl roku znovu.
To, že jste padesátkrát selhala, ještě neznamená, že po jednapadesáté už to nemá cenu. Má to cenu, jen se nevzdat… Dejme ještě jednou slovo panu Špokovi: „Jediné, co nám pomůže zažít dobrý pocit (ze sebe, z práce, z vlastní situace) hluboce, opakovaně a dlouhodobě, je vlastní opakované a dlouhodobé konání. Ve svém začarovaném kruhu prostě začněte, ať se cítíte jakkoli.“
Toto téma se dá snadno aplikovat i opačně
Důležité není jen to, co chcete dělat, ale i co nechcete! Typickým příkladem je odvykání všemožným zlozvykům. Zkoušela jste už stokrát omezit sladkosti, pít jen deci vína denně k večeři, nebrouzdat celé sobotní odpoledne na mobilu nebo přestat ztrácet čas bulvárními zprávami?
Pokud se vám to stokrát nepovedlo, máte dost možná chuť to vzdát, protože na to nemáte. Ale není to pravda. To, že se něco opakovaně nepovedlo, ještě vůbec nic neznamená. Věřte mi, já osobně mám jeden takový pěkný zářez. Coby mladá slečna jsem si oblíbila tenoučká, elegantní cigárka, a ta mi tak nějak vrostla do stylu. Šatičky, slunce, mentolová slimka v ruce. Cítila jsem se výborně a tahala z krabičky jednu za druhou. Jenže to bylo v době, kdy se kouřilo ve vlaku, v kanceláři, dokonce i na nemocničních chodbách. Ale časy se změnily a kuřáci se stali minoritou. Čím dál víc jsem se cítila jako smrdící vyvrhel, kterého navíc věčně škrábe v krku, nemluvě o kašli. Tak jsem začala přestávat.
Znáte ten vtip: „Přestat kouřit je snadné, já sám jsem to zvládl už osmasedmdesátkrát.“ To byl přesně můj případ. Vždycky jsem to po týdnu vzdala, ač jsem si předem napsala pět motivačních dopisů a stáhla ty nejvíce odstrašující odkazy z internetu. Myslela jsem, že budu poslední kuřák na planetě Zemi. Potom jednoho dne mému muži, téměř nekuřákovi, doktor zakázal jeho vzácná tři cigárka týdně. A já si nedokázala představit, že bych si před ním zvesela zapalovala, když on nesmí. Připadala bych si jako husa. Skončila jsem jednou provždy, a najednou to šlo lehce.
Někdy prostě musí přijít chvíle, kdy vaše rozhodnutí dozraje
Stokrát to nejde, tisíckrát to vzdáte a najednou se to zlomí. Tak nějak samo, lehce, bez krve. Anebo ne, a vy se přesto nevzdáte, protože víte, že začínat pořád znovu je pro vás dobré. A že každý nový začátek se počítá, pokud váš život posune zase o pár „cenťáků“ dobrým směrem.
Nový rok, nový začátek?
Patříte k těm, cosi dávají předsevzetí každoročně? Nebo jste to zkusili pouze jednou a stačilo? Možná vám pomůže stručný manuál k dosažení cílů. A klidně můžete začít kdykoli.
Zhubnout, sportovat, zdravě jíst, přestat kouřit, vyhýbat se alkoholu, naučit se jazyk, najít si novou práci, víc cestovat, dělat si čas na rodinu, neutrácet… To jsou jedna z nejběžnějších novoročních předsevzetí.
„Začátek ledna bývá dějištěm velikých změn a bojů proti zlozvykům. První týden v lednu není v ulicích venku nebo na cyklostezkách v podstatě kam šlápnout, protože je zaplnili běžci, kteří si dají předsevzetí, že začnou dělat něco pro své tělo,“ píše ve své knize Karanténa s moderním fotrem Dominik Landsman.
„Na druhou stranu se dal na cyklostezkách podél řeky čekat ještě větší nával, ale dost lidí místo běhání začalo s otužováním. Pravděpodobně i jako prevence proti covidu začali lidé hromadně lézt v té kose do vody. Novoroční tradice, že druhý týden v lednu odpadne až osmdesát procent běžců, nekuřáků a abstinentů, sice proběhla, ale byla to jedna z mála věcí, které proběhly normálně,“ břitce zhodnotil loňské trendy.
Překvapivě nejde o žádnou literární fikci. Podle agentury Médea Research své novoroční předsevzetí nikdy nevzdá 22 procent lidí. Jak být mezi nimi?
