3. Jak postupovat, když chceme krizi zvládnout?
Pavel Rataj: „Pokud je nám dlouhodobě nepříjemně, ale ještě se dostáváme do chvilek, kdy si to oba můžeme říci, ještě o tom zkoušíme spolu mluvit a ještě hledáme, tak máme samozřejmě ohromnou výhodu. Jsme v tom dva a dokážeme udělat to nejdůležitější: nedělat, že se nic neděje.
Pokud nepopíráme, že se v našem vztahu děje něco závažného, co nás dlouhodobě uzavírá, naštvává a oddaluje, jsme blízko přiznání krize. Přiznání, že náš vztah vlastně velmi vážně onemocněl. Často si totiž partneři toto onemocnění nechtějí přiznat. Různě ho bagatelizují, popírají, či se vyživují dávnými vzpomínkami z minulosti nebo morálními imperativy a racionalizací, co by po těch letech vlastně chtěli.
Někdy se mi zdá, že je pro lidi jednodušší se dál trápit, než si krizi připustit a začít s ní něco významnějšího dělat. Každý něco zkusil, něco přečetl, s někým mluvil, ale to je na krizi málo. Zásah musí být hlubší a delší. Důležité je nerezignovat. Někdy je zapotřebí krizi ještě více vyhrotit tak, abychom jasně a významně deklarovali, že naše trápení ohrožuje náš vztah v samotných základech.
Většina vztahů zažije krizi. Není možné se jí vyhnout. Právě krize může být skvělou příležitostí, jak partnerský vztah zase oživit, zahojit, posílit, zkvalitnit, uvolnit. Krize je jak ohrožení, tak i příležitost k růstu.“
