Jiřina Prekopová v pěti číslech1929 Rok, kdy se 14. října narodila v Prostějově. |
Ve svých kurzech jste zmiňovala, že my ženy neumíme partnery omaminkovávat. Můžete vysvětlit, co si pod tím pozoruhodným výrazem představit?
Tak já vám to ukážu. Pojďte ke mně. Stoupněte si tady po mém boku. Tak, teď budete dělat chlapa. Já se k vám jen otočím a takhle jemně, láskyplně vás pohladím po tváři. Nic víc, jen se vás lehce dotknu. Tak jsem vás právě omaminkovala. Když muž nechce udělat to, co po něm chcete, a je vzpurný, pohlaďte ho. Uvidíte, co to s ním udělá.
Neslyšíte na to od žen námitky typu: Co bych se lísala, co mu budu podlézat?
Jistě, přesně to slyším. Ženy říkají, že je to podlézavé, potupné.
A není?
Není. Je to vrchol projevu lásky, mateřství. Těžko se to popisuje, prostě to zkuste. V poslední době často přemýšlím nad tím, co řekl papež František. Mluvil o tom, že muž je pevný bod a žena, cituju ho, žena má tajemnou sílu, kterou muže ovládá. Moc se mi líbí ten jeho výraz tajemná síla. Má totiž absolutní pravdu. To je ta síla, kterou používáte, když maminkujete. Jenže mnohé ženy ji nepoužívají.
Proč tomu tak podle vás je?
Nároky žen na muže se zvyšují. Nejsou schopné dělat kompromisy. Hromadí se mi případy, kdy se rozpadají vztahy vzdělaných, velmi inteligentních a empatických lidí. Oni jsou empatičtí, ale bohužel jen sami k sobě. Každý prosazuje to svoje. A ženy, místo aby toho svého dosahovaly tajemnou silou, hudrují, chovají se jako muži. Nikdy dřív nebylo tolik žen, které se chovají jako muži.
ŽENSKÁ KECÁ A KECÁ
Na tom ale není nic k údivu, když ze všech stran slyšíme, že máme v práci dosahovat stejného kariérního postupu jako muži, že dokážeme to, co oni, že rovnoprávnost musí být ve všem...
Každá doba je jiná. Nemůžeme tu dnešní srovnávat s tou, když žena byla jen u sporáku. Vrátit se ke sporákům a nechtít se realizovat není řešení. Žena opravdu potřebuje možnost emancipace, co se týká povolání, možností uplatnit své schopnosti. Ale i když je významná vědkyně, lékařka či novinářka, nemělo by to být poznat doma, ve vztahu.
Tam by měla být puťka?
Ne. Neměla by ale kvůli své práci ztrácet doma ženskost. Důležité je, aby doma zůstala ženou a muž mužem. Ono, řekněme si to na rovinu, v tom, jak se žena chová k muži, povolání nehraje až tak velkou roli. Jistě, jsou ženy, které dosáhly vysokých pozic a mají náročná zaměstnání. Ale spousta z nich jsou prodavačky, kadeřnice, učitelky, úřednice, zdravotnice. A všechny se tváří, že jsou v práci nesmírně důležité, a dávají to doma manželovi výrazně najevo. Pokud ale žena bude ctít muže doma jako muže, on ji bude ctít jako ženu.
Víte o tom, že jazykovědci vyhledávají v učebnicích a knihách pro děti situace, které podle nich stavějí ženy do podřízené pozice? Za závadnou označili například pohádku o Sněhurce.
Ne. Proč?
Protože si nechává pomoct od trpaslíků. Genderově správně by to bylo, kdyby si pomohla sama.
Já bych na to řekla snad jen to, že trochu blbneme. Víc se k tomu asi říct nedá.
Tak kde je hranice emancipace?
Hranice? Mezi pohlavím přece. Mužský je odjakživa silnější. Od muže se očekává, že když hoří, zasáhne a pomůže. Že nějak vyřeší problém. Muž uvažuje jinak, jinak mu funguje mozek. To nejsou nějaké filozofické úvahy, to je prostě fyziologicky dáno. Muži mají jiné myšlení. Ne nadarmo se říká, co muž, to slovo. Zatímco žena je slovník. Když muž chce něco říct, řekne to jednoduše. Žena složitě. Ženská kecá a kecá, zatímco mužskému by stačilo jedno slovo. Když už to muž nemůže snést, tak, pokud je správný džentlmen, prostě jde a uzavře rty své ženy dlouhým polibkem. A ona už nekecá. Tak to prostě příroda udělala, aby byli každý jiný a přitom se doplňovali.
Proč se tedy nedovedeme doplňovat, čím dál víc vztahů končí rozvody a čím dál víc lidí žije single?
Je to nevědomost z blbosti. Lidé zapomněli, že muž a žena jsou jiní a mají ve společném životě procházet protivenstvími a překážkami.
Jsou dnešní třicátnice a čtyřicátnice jiné, než v tom věku bývala vaše generace?
Podívejte, jestli máte na mysli emancipaci, tak já byla emancipovaná vždy, aniž bych tak byla vychovávána. Silná ženská přece emancipaci nepotřebuje.
Bude mít náš současný zmatek ve vztazích vliv na generaci dnešních dětí, které v něm vyrůstají?
No to je jasné. Dnešní děti si myslí, že je normální se při prvním konfliktu či nedorozumění rozejít, rozvést. Když jsem napsala v Německu knihu Malý tyran, brala jsem ji i jako varování pro Čechy. Protože v Německu je už v tomto směru dekadence opravdu pokročilá. Generace dětí, která si v dětství mohla dělat, co chce, a neviděla v rodinách vzory, se stala generací egoistů. Ta generace už má děti. Dnes jim kolabují manželství, takže jejich děti opět nevidí vzory. A je tu další generace egoistů. Dnešní děti jsou chudáci.
Jak to? Vždyť nikdy nebyly děti tak rozmazlené, rodiny se nikdy dřív tolik neřídily jejich názory.
To je právě ten problém. Když si představíme obrázek rodiny, měl by to být muž, žena a vedle nich dítě. Nyní je to ale muž, žena a dítě uprostřed, mezi nimi. Když se dítě narodí, žena mu začne dávat přednost před mužem. Muž se ocitá na vedlejší koleji. Ať se snaží, jak se snaží, všechno špatně, všechno málo. Pár by tady měl být především jeden pro druhého a společně fungovat pro dítě. Ne tak, aby dítě bylo v rodině hlavní osobou a vše se podřizovalo jemu. Ne nadarmo bylo dřív běžné, že když rodina usedla ke společnému stolu, vždy dostal jídlo jako první otec, hlava rodiny.
Co ještě by dítě v rodině mělo vidět?
To, že rodiče jsou schopni společně dojít ke smíru. Dítě může vidět výměnu názorů, konflikt, ale podstatné je, aby se partneři usmířili před soumrakem, než se odeberou do postele. Aby se po konfliktu dokázali pohladit, obejmout. To je potvrzení smíru a to by dítě mělo vidět.
STŘÍDAVÁ PÉČE?
Bude generace dnešních dětí považovat za normální, že vztah nemůže vydržet na celý život?
Vždyť to už je běžné nyní. Stačí se podívat do škol. Tři čtvrtiny dětí ve třídách jsou v Německu z rozvedených rodin a mají střídavou péči. Útěk před náročnými situacemi a konflikty se stává metodou, a to po celé generace. Ve velkých německých městech, například v Mnichově, je už nyní většina obyvatel single. Z různých průzkumů tam jasně vyplývá, že generace za generací klesá ochota uzavírat sňatky. Zatímco mezi šedesátníky považuje 66 procent lidí za důležité, aby partneři zůstali v manželském svazku, u lidí mezi třiceti až čtyřiačtyřiceti lety je to 42 procent. Podobný výsledek je i ohledně plánování dětí.
Jaký?
Jen devatenáct procent lidí mezi šestnácti a čtyřiačtyřiceti lety si přeje vícečetné rodiny. Krize se bude přiostřovat. Když jsem žila v Německu, psala jsem o tom, že tureckých obyvatel bude přibývat, zatímco Němci budou degenerovat. Už je to vidět. Především na severu Německa už jsou třídy, ve kterých není jediný německý žák, ale Turci, Vietnamci a další národnosti. Tady to bude trošku jiné, ale společnost k tomu také směřuje.
Míša Maurerová: střídavá péče nedá dětem domov Michaela Maurerová |
Zmínila jste střídavou péči. Jaký na ni máte názor?
To je hrozná věc. Dovedete si představit, že každý týden či dva bydlíte jinde? Nebo že stále čekáte, kdy a zda přijde táta? To je naprosté popření pocitu jistoty, důvěry, bezpečnosti. Popření přesně toho, co děti od rodičů potřebují. Chudáci ti, kteří to musí vydržet.
Měli by tedy rodiče vydržet v manželství za každou cenu takzvaně kvůli dětem? Předstírat, že se mají rádi, i když už nemají?
Já myslím, že by měli vydržet, než jsou děti dospělé. Neodvažuji se tvrdit, že je třeba společně žít do devadesáti let. Opravdu nevím, zda se to dá vydržet. Možná jo, možná ne, nevím. Ale pro děti se to vydržet dá. Do doby, než budou natolik dospělé, že odejdou z domova a založí další rodinu.
Byli dřív lidé, kteří se nerozváděli, šťastnější, nebo nešťastnější než my, kteří neshody ve vztazích řešíme radikálně a rychle?
Já myslím, že byli šťastnější. Žili ve větší jistotě. Teď se z života jistoty a jednoznačnost vytrácejí. To byla tisíciletá zásada, že si lidé při svatbě řekli, že spolu budou až do smrti. A tak se to ctilo. Byl to jakýsi vyšší zákon, a tak lidé věděli, že se spolu musí nějak srovnat, naučit se dělat kompromisy, aby té zásadě dostáli. Oni prostě vydrželi, protože jim záleželo na tom, aby vydrželi. Dělali společně vše pro to, aby naplnili ten slib, zvyk.
Ale měl by život spočívat ve snaze naplnit nějaký prastarý zvyk? Nejsou mnozí po rozvodu spokojenější?
Nejsou. Chybí jim totiž ponaučení. Nevědí, že v životě je podstatné umět se dohodnout a problémy vyřešit. A nevědí to ani jejich děti, protože nedostaly vzor.
MUŽI JAKO BEZCENNÍ SLUHOVÉ
Před časem jste vyslovila názor, že muži degenerují. Zastavilo se to, nebo to pokračuje?
Často se mluví o hyperaktivních dětech. Rodiče s nimi chodí po lékařích, ti se u nich snaží objevit neurologické poruchy. Ale to jsou prostě děti současného životního stylu. Na osm hyperaktivních chlapců připadá jedna hyperaktivní dívka. Téměř vždy jde o případy, kdy v rodině chybí otec nebo tam nemá autoritu. Jací mají ti chlapci být jiní než zdegenerovaní, když jsou často vychováváni matkou, otce vidí jednou za čas a od matky slyší, jak je ten otec nemožný?
Spousta mladých mužů se teď zajímá o děti a chod rodiny mnohem víc, než to bylo běžné u generace jejich otců, ne?
Ano, to je ohromné, až dojemné. Oni dokonce v té spolupráci muže a ženy získávají převahu. Jenže hlavní roli v péči o dítě má mít žena. Vždyť to začíná už u kojení.
No, já myslím, že mnozí dnešní muži, kteří zásobují sociální sítě fotkami, na kterých hrdě pózují se svými potomky, by i rádi kojili, kdyby mohli.
Ano. Ale oni mají pomáhat, zajímat se o vývoj dítěte, ale pořád mají být tou hlavou rodiny. Ne bezcenní sluhové snažící se ze všech sil, aby hlavou rodiny bylo dítě.
Otec u porodu může mít různé funkce |
Patří muž k porodu?
Může tam být, pokud to vydrží. Záležet by ale mělo na ženě, jestli ho tam chce. To je podstatné. Muž by tam neměl být jen proto, že nyní je normou, že tam chodí. Ale já jsem pro. Ta zkušenost je pro ně dobrá. Oni tam vidí zázrak. Obvykle jsou z něj úplně mimo. Žena u nich stoupne, je pro ně najednou královna. A tak to má být. A jsme zase u toho. Žena má být pro muže královnou a on má být pro ni hlavou rodiny. Kterou ona nenápadně ovládá svou tajemnou silou. Víme, že? Ale nechme toho, nemusíme prozrazovat všechno.
Kam ten svět spěje, paní doktorko? Vidíte v budoucnosti něco dobrého, nebo jen vše mizerné?
To, co se dělo v Německu, došlo do Česka a právě to tady vrcholí. Tam je současná generace dětí naprosto příšerná, učitelé jsou z nich úplně vyhořelí. Oproti tomu jsou české děti ještě úžasné. Takže já bych, dokud mám ještě sílu, o tom všem chtěla mluvit. Abych přispěla k tomu, že tady taková situace nenastane. Aby si mládež uvědomila, co se děje, a stala se z ní generace, která přinese určitou obrodu. Tak buďme optimisté.
