Mary Allen Rennová je zkušená americká psycholožka, která ve své poslední knize 10 kroků ke skoro perfektnímu rodičovství popisuje nejběžnější chyby, kterých se podle jejích bohatých zkušeností rodiče nejčastěji dopouštějí při výchově. Vybíráme tři z nich, které přímo souvisí s budoucí samostatností, odolností vůči stresu a tím pádem i schopností uspět.
Méně = více. Jednoduché rodičovství je trendy ilustrační snímek |
Právě tyto vlastnosti mohou být pro nadcházející generace klíčové, jak ukazuje třeba i současný trend tzv. bumerangových dětí. Jedná se o mladé dospělé, kteří se po ukončení studia nebo neúspěchu v práci vrací zpět do svého dětského pokoje v domě či bytě rodičů. Tento trend částečně souvisí i se zhoršenými ekonomickými podmínkami mladých lidí (v porovnání s předchozími generacemi) a nemusí nutně znamenat, že rodiče ve své výchově selhali. Důležité je, aby se dítě i po nezdaru znovu pokusilo uspět. A to tolikrát, dokud to nevyjde.
1. Neříkejte jim dokola, že jsou výjimečné
V některých věcech své rodiče kopírujeme, v něčem se naopak snažíme zuby nehty jejich chování neopakovat. Pro mnohé současné matky a otce vyrůstající v socialistické průměrnosti je tedy přirozené, že se snaží u svých dětí ocenit výjimečnost a originalitu. Neměli bychom to však přehánět.
Pro každého rodiče je jeho dítě v podstatě zázrak, který ho svou krásou a dokonalostí překvapuje každý den. To je zejména dílem rodičovské lásky. Neznamená to nutně, že je dítě opravdu speciální, talentované nebo nadané. Mnozí rodiče se ale používáním podobných výrazů snaží své děti chválit a motivovat, i když je jejich okolí vidí jako průměrné, byť roztomilé. Jenže se ukazuje, že neustálá chvála nevede k lepšímu sebevědomí ani výsledkům.
Ani přehnaně, ani vyčítavě. Jak chválit děti |
„Jestliže děti neustále chválíte a vzbuzujete v nich pocit vyvolenosti, vede to k tomu, že získávají nepatřičný pocit vlastní důležitosti. Mají větší problémy s navazováním vztahů. A jeden po druhém navazuje kaskáda dalších důsledků, na jejímž konci je nejistota a ustrašenost,“ vysvětluje Rennová ve své knize.
Dětská psycholožka dále popisuje rozčarování dětí, které jsou několik let ujišťovány o své výjimečnosti, a najednou mezi vrstevníky zjistí, že jsou průměrné. „Tyto konfliktní skutečnosti jsou zdrojem nejistoty, strachu a studu. Takové dítě se bude vyhýbat výzvám, protože se bude bát selhání. Musí přece být nejlepší, protože maminka a tatínek mu to vždycky říkali, a to znamená, že musí pokaždé vyhrát. To ale není za všech okolností možné. Takže prozíravé dítě si bude vybírat jen takové výzvy, kdy je úspěch zaručen, aby si pojistilo, že realita „já jsem nejlepší“ potrvá dál. Bude se vyhýbat všemu, co by se mohlo ukázat jako překážka, a přijde o mnoho příležitostí, kde by mohlo dosáhnout ještě většího úspěchu,“ popisuje dětská psycholožka.
2. Přestaňte za ně všechno řešit
Spoustu věcí vyřídí rodič rychleji, elegantněji a praktičtěji než jeho dítě. Jenže u některých z nich touha kontrolovat převáží a stanou se z nich mikromanažeři, kteří potřebují mít vše do posledního detailu ve svých rukách. Nebo také vrtulníkoví rodiče - kdykoliv připraveni zasáhnout a zachránit situaci. Ovšem přílišná angažovanost dítěti štěstí a úspěch do života nepřinesou, právě naopak.
„Příliš zasahující rodič riskuje, že si dítě nevytvoří silný pocit vlastní identity. Víra v to, že to samo dokáže, se u takového dítěte nemusí vůbec vyvinout. Místo toho je mu vštěpováno chování, které pobízí k bezmocnosti. Ta zas může vést k pocitům úzkosti - a míra úzkosti, jakou tato generace dětí zakouší, se nezdá být nebývale vysoká,“ píše psycholožka, která provozuje svou praxi již třicet let.
Úspěch není o iQ, ale vytrvalosti |
Podle Rennové je příčin úzkostných poruch více, mezi nimi i genetické predispozice. Úzkost je u dětí potřeba rozpoznat co nejdříve a zahájit léčbu, v opačném případě hrozí dítěti užívání omamných a psychotropních látek, zhoršení prospěchu ve škole a dokonce i rozvoje deprese.
Pro děti a dospívající je důležité cítit podporu rodičů, ale zároveň se naučit jednat samy za sebe a bez pomoci dospělých. Rodiče s mikromanažerskými sklony se rekrutují z několika skupin osob - jde o lidi úzkostlivé, s nízkou sebeúctou, lidé snažící se v dětech realizovat své neuskutečněné sny anebo rodiče, jejichž vlastní rodiče o ně vůbec neprojevovali zájem. Uvědomění si vlastního chování a jeho zdroje je podle psycholožky prvním krokem k nápravě.
Vrtulníkoví rodiče si neuvědomují, že svým přístupem vlastně dětem sdělují, že nevěří jejich schopnostem. Zároveň je tím připravují i o další cennou životní lekci: zažití neúspěchu.
3. Nechte je zažít nezdar i odmítnutí
„Jestliže děti necháme, aby si prožily neúspěch, doslova jim tak pomáháme posilovat mozek. Mozek je jako sval - čím více jej používáme, tím víc se rozvíjí. Měli bychom své děti učit, že když se něco nepovede, není to nezdar, ale příležitost potrénovat si mozkový sval, a tím pádem posílit i ty části, které jim dopomohou k úspěchu. Mohou si tak uvědomit, že nezdar nedefinuje to, kým jsou, ale pomůže jim na cestě k tomu, kým se jednou stanou,“ myslí si Mary Allen Rennová.
Existuje nespočet příkladů úspěšných lidí, kteří zažili spoustu odmítnutí, bankrotů a dalších nezdarů: Henry Ford, Bill Gates, Walt Disney nebo J.K. Rowlingová. Podle psycholožky se jejich touha po úspěchu formovala již v dětství, když pro ně neúspěch neznamenal přestat se snažit, ale naopak motivaci snažit se o dosažení svého cíle o to víc. Emoce bývají v takovém okamžiku vysoko a to, jak se k nim dítě postaví, ho bude provázet i v budoucnu. Až se dostane do podobné situace, bude reagovat s negativními emocemi, nebo ho to nakopne k tvrdší práci? Právě tyto reakce jsou získané a děti se je naučí jedině díky opakování.
Pokud se někdo s nezdarem za celé dětství nesetká, jakýkoliv neúspěch ho velmi rozhodí a on může ztratit motivaci k dalším pokusům, protože se mu to bude zdát příliš frustrující. Rodiče by proto neměli své děti chránit před pocitem nepohodlí, které může přinést třeba prohra ve hře nebo špatná známka ve škole. Nebo švindlovat ve hře ve prospěch dítěte a když dostane špatnou známku, běžet do školy orodovat u učitele za lepší.
„To, co si z toho dítě vezme, je, že když dostatečně ječíme a dupeme, dostaneme, co chceme...Rodiče by měli především pochopit, že právě nepříjemné pocity z porážky pravděpodobně povedou dítě k tomu, že zabere a v příštím čtvrtletí dopadne lépe,“ komentuje psycholožka jev, který je podle učitelů stále častější i na českých školách.
4. Naučte se říkat ne
Pokud si přejete, aby z vašich dětí nevyrostli sebestřední jedinci, je třeba jim také občas říkat ne. Byť je to pro rodiče bolestivé a nepříjemné, když děti reagují pláčem nebo třeba hysterickým záchvatem. Snažte se myslet na jejich budoucnost - je lepší, když si záchvat vzteku z odmítnutí odbude s rodinou, nebo předvést ho před kamarády na dětském hřišti? V prvním případě to rodiče rádi časem hodí za hlavu, ovšem ve druhém případě to naruší sociální vazby dítěte a znemožní ho před ostatními.
V životě nikdo nedostane všechno, co si přeje, a bude se s tím určitě vyrovnávat lépe, když to zjistí v předškolním věku než na střední nebo dokonce vysoké škole. Celá záležitost s vykupováním rodičovské lásky dárky a neschopnosti dítěti cokoliv odmítnout má samozřejmě za následek, že jsou děti rozmazlené.
„Rozmazlené děti, které se dožadují peněz a pozornosti, si nebudou tolik vážit vztahů a je menší pravděpodobnost, že se budou snažit společnosti nějak přispět.,,Nebudou si tolik cenit vztahů, což je ale v životě to nejpodstatnější. Pro jejich pocit štěstí budou však materiální předměty důležitější než hodnotný vztah s druhým člověkem,“ dodává dětská psycholožka ve své knize.
