Anny bylo 46 let a rozcházela se právě se svým druhým manželem. „Zašla jsem si tam na kafe a seznámila se s paní, která říkala, že si na ulici přivydělává. Ptala se, jestli tam nechci zůstat s ní, a tak jsem tam začala chodit,“ přiznala otevřeně do kamery v roce 1996.
Přes den byla toaletářkou v podchodu u metra. „Neštítím se žádné práce, ani té s koštětem, a neomlouvám nikoho, kdo říká, že žádnou nemůže najít,“ poznává divák její názory i to, že do Perlovky už chodí čím dále méně často. „Někdy tam člověk prostojí celou noc a nejdete ani na jeden kšeft, a ještě kafe a limonádu platíte ze svého,“ posteskla si.
V té době potkala Anny v Perlovce Hanku ze společnosti Rozkoš bez rizika, která se stará o bezpečný sex holek, co chodí za peníze. „Dávala děvčatům zdarma ochranné pomůcky. Dostala jsem od ní vizitku, a když společnost založila divadlo, přemluvila mě, abych s nimi začala hrát.“
Raději berou starší
Ačkoliv se v ulicích nabízela spolu s o dost mladšími dívkami, kunšafti si občas raději vybrali ji. „Stály tam se mnou mladý holky, jemu bylo osmadvacet a já se pak ptala, proč si mě vybral, když mohl mít mladou. Říkal, že už se mu několikrát stalo, že mladá od něj vezme peníze a neudělá ani tu službu nebo ji odflákne, okrade ho a on, když už se rozhodne a jde za námi, tak si raději vybere starší.“
Bezelstně Anny vypráví i o své bolavé ruce. „Mám ji už nějakou dobu bolavou a kamarádka nezapomněla podotknout, jestli to není nemoc z povolání, tak jsem jí odpověděla, že určitě ne, protože erotickou masáž dělám pravou rukou a ne levou,“ směje se.
O rok později na nějaký čas vyměnila toalety za vagóny, ale nejstarší řemeslo neopustila. „Měla jsem štěstí, chytla jsem jednoho německého zákazníka. Spala jsem s ním v hotelu Jalta, to bylo dobrý. Pak jsem u Mánesu sehnala kšeft za tisíc korun, ne úplně kompletní služby. Prakticky za deset minut práce,“ pochvalovala si a dodala, že kolegyně děvčata hodně bědují, že kšefty jsou čím dál horší. „Zákazník by chtěl za pět set všechno, ale jak se z toho má zaplatit ten byt?“
S novým režimem po sametové revoluci prostitutka Anny nesouhlasila. „My blbci budeme muset dělat pořád a ten, kdo okrádal za komunistů, bude okrádat dál a bude se mít furt dobře. Nahoře si to stejně udělají tak, jak budou chtít,“ svěřila se a pokračovala: „Za komunistů jsem dostala byt, ve kterém bydlím. Tehdy musel dělat každý a když nedělal, byl trestaný za příživnictví, paragraf 203,“ upřesnila s tím, že otec jejích dětí nedělal a byl za to zavřený. „I já, když jsem ve dvaceti utekla z domova a nechala matce svou nejstarší dceru, kterou jsem měla za svobodna, jsem dostala šest měsíců za příživu a odpykala si trest ve Všehrdech. Spočetli mi, že jsem opustila dítě a řádně nepracovala. Dneska je to jedno, jestli člověk dělá nebo nedělá.“
Anny si diváka dokumentu čím dál víc získává svou bezprostředností, otevřeností a dobrým srdcem. „Vnuk má cukrovku, nesmíme mu dát nějak najevo, že by byl nemocnej. Musí dodržovat dietu, ale je mi ho líto, když vidí, že ostatní děti můžou všechno, a on ne,“ tekly jí slzy a na oplátku možná i divákům, když přiznává, že šlapat chodí proto, aby mohla přilepšit svým dětem a vnoučatům. „Když něco koupím vnoučatům, oni naštěstí neví, z jakých je to peněz, hodně bych se před nimi styděla. Nejvíc bych si přála, aby se náš malej dostal z té cukrovky, ale to se asi nepodaří. Je to smutné, když vidím, že jsou ženské, které se o děti nestarají a mají zdravé děti, zatímco když dceru podporuji, má malej dobré bytové i finanční podmínky, ale musí být takhle nemocnej.“
Bulharky kazí kšefty
Někdy jdou se zákazníkem ve dvou a dělí se jak o služby, tak i o peníze, říká Anny. „Jedna dělá ruční masáž a druhá to dokončí nebo naopak. Zákazník si sáhne jedné i druhé na prsa a my jsme i raději, nemusíme mít strach, že by se něco stalo,“ popsala a přála si, aby z Perlové ulice vymizely Bulharky. „Kazí děvčatům kšefty. Aby nám zkrátka zákazník nemohl říct, že si může jít o kousek výš a tam dostane všechno za pět set.“
„Andula“, jak Anny občas sama sebe oslovuje, nejraději nosívá mini. „V tom se cítím docela dobře, i to dobře vypadá, když mužskej vidí trošku víc. Minisukni a k tomu něco sexy,“ líčí svůj módní styl a u stánku s prohrabuje šaty a halenami. „Ale ta cena... to by musela být jedna služba, ale taková menší. Myslím, že bych se zas mohla vypravit něco klofnout, abych si mohla pořídit něco nového na jaro,“ usmívala se.
Při dalším natáčení ji kamera zachytila na veřejných toaletách, jak se líčí před zrcadlem. „Navázala jsem novou známost až z Německa. Musím se trochu zušlechtit. Jestli se ten mladý muž dostaví a půjdeme na kávu, tak abych trošku vypadala a nedělala českým holkám ostudu.“
Když Anny slavila v komunitě lidí z Rozkoše bez rizika padesátiny, dostala kromě alkoholu samozřejmě také kondomy a nechala je přítomným poplivat pro štěstí. „Už je tu padesátka a furt se na to necítím, připadám si pořád takový blázen jako dřív. A pohlavní svěžest mi nepopřejete?“ smála se a dodala, že až s oslavou skončí, vyrazí do ulice. „Budou Vánoce a je třeba každá koruna.“
„Jednou mi zastavil stálej známej, že uděláme službu v autě,“ zaznamenala režisérka další z příhod své hrdinky, kterou vyprávěla kamarádkám z branže. „Dali jsme se do konání povinností pracovních a najednou ve zpětném zrcátku vidím dálková světla a on říká: to jsou příslušníci. Ale byli solidní. Počkali až se...“ A její kolegyně dopověděla: „udělá.“
„Ustrojil,“ zjemnila Anny situaci. „Vylezl ven a stálo ho to o pět set navíc. Musel zaplatit pokutu. My si totiž ani nevšimli, že jsme vjeli do zákazu vjezdu,“ smála se.
Třetí svatba
Po pěti letech natáčení už je Anny 51 let a z Perlové ulice se přesunula do Myslíkovy. „Tam jsem přestala chodit, protože pasáci se tam k holkám chovají čím dál hůř. Holka si třeba stovku nebo dvě uleje a oni ji ještě třeba zmlátí. A dávat peníze pasákovi? V žádném případě,“ svěřila se a dodala, že za služby do auta si nemůže říct vyšší cenu, jako kdyby to bylo na privát, ale zase se to alespoň rychle odbude. „Zákazník nás zase doveze zpátky na místo a člověk se s ním nemusí otravovat hodinu.“
V 58 letech si hrdinka dokumentu zažádala o předčasný starobní důchod, ale cítila se stále na pětadvacet. Důchod však má, jak tvrdí, tak mizerný, že by ji neuživil, a tak jí nezbývá, než pracovat dál. „Člověk celej život makal a musí makat i teď, protože by z důchodu chcípnul, uvidíme, jestli mi ještě někdo zastaví a bude něco chtít.“
Problémy má také její nejstarší dcera a vnučka. Ta dvakrát vyskočila ze čtvrtého patra. „Z toho samého okna paneláku. Zaplaťpánbůh ji vždycky dali dohromady. Chodí, mluví, je v pořádku, ale poznamenalo ji to na nervech, občas na ni přijdou deprese, zrovna teď je v psychiatrické léčebně. Asi měla s mámou nějaké nedorozumění,“ svěřila se Anny a povzdechla si, jestli by i ona neměla lepší život, kdyby skončila v blázinci. „Aspoň bych měla klid.“
Jak hlavní hrdinka stárne, kšeftů z ulice má čím dál méně. Ještě v osmapadesáti však na zákazníky občas čekává, a to přesto, že aktuálně má přítele. „On o tom neví, že tam chodím kvůli penězům, styděla bych se před ním. Co jsem se s ním seznámila, musím říct, že mě to i přestalo bavit,“ uvedla a upřesnila, že je rozvedený a má práci. „Rozumíme si povahově i po sexuální stránce. Kdyby to vydrželo, byla bych ráda.“
Při dalším setkání už Anny na kameru ukázala svatební šaty a představila svého nastávajícího Bilgi Uziho, který je cizinec. „Třetí svatba, do třetice všeho dobrého a zlého. Myslím, že mi tohle už do smrti vydrží, ale nesmím umřít moc brzo, abych si aspoň něco užila. Už nebudu na všechno sama, už budu mít manžela. Je to takové usazení ke stáří,“ libovala si, ale nakonec to chtěl osud jinak.
Pánbíčkovi jsem nic neslíbila
S šedesátkou se u silné kuřačky Anny objevily první zdravotní problémy. Plíce vypovídají službu, měla by přestat kouřit, ale nedokáže to. Několikrát se ocitla v nemocnici.
„Vynechaly mi plíce, moc si z toho nepamatuju, ale seskočila jsem hrobníkovi z lopaty. Je to hroznej pocit, když si člověk uvědomí, že už mu nezbývá tolik času. Jsem ráda, že jsem tady, že jsem to přežila,“ řekla a rozpovídala se o světlu na konci tunelu. „Když jsem ho viděla, prosila jsem pánbíčka, aby mě zachránil, že ještě nechci umřít,“ plakala a posteskla si i na manžela, který za ní do nemocnice ani nepřišel. „Vím, že bez práce nemůže být, ale radši bych, kdybychom si někam šli sednout, vyjeli autem, ale to je čím dál slabší,“ popsala rozpad jejich vztahu.
„Dneska člověk neví dne ani hodiny, kdy mu svíčka dohoří. Myslím, že mi snad ještě chvilku bude hořet. Pánbíčkovi jsem neslíbila nic, ale slíbila jsem, že když se z toho dostanu, že bych do nemocnice dala nějaký menší finanční dar,“ neopouštěl ji optimismus a chuť do života. „Pojďte se bavit o něčem jiným, já už nechci brečet.“
Starosti má Anny i s psychicky nemocnou dcerou a vnučkou. „Vnučka se rozešla s klukem a spadla do špatné party, dcera je taky na psychiatrii, začala mluvit nesmysly. Život je pes, někdo se má dobře, někdo hůř, já patřím mezi tu druhou sortu. Ale moc dobře bych se zas mít nechtěla. Všeho s mírou,“ řekla.
O několik měsíců později už je hlavní hrdinka rozvedená, její exmanžel se vrátil ke své první manželce. „Hodně to rozebírám v své makovici a divím se, že mi z toho necvakne, je toho na mě naloženo dost.“
Nikdy neříkej nikdy
Šest měsíců poté je Anny zklamaná láskou a chce se znovu vrátit ke svému pouličnímu řemeslu. „Láska už mě pustila, jak jsem se zklamala. Budu se zase muset zkusit procházet po ulici, abych přezkoumala, jak se věci mají. Uvidím, jestli budou nějaké nabídky a někdo zastaví a bude něco chtít.“
Ve třiašedesáti letech fungují Anny plíce už jen na 60 procent, ale jí to připadá jako dostatečně dobrý. Její vnuk s cukrovkou dokončil školu a chce se vyučit kuchařem. „S chlastem a sexem už jsem vyrazila dveře,“ přiznala už životem zdevastovaná žena, ale nezapomněla dodat: „I když nikdy neříkej nikdy. Ale zatím se takovej nenašel, pro kterého bych byla schopna do toho dát poslední zbytek síly.“
O rok později v roce 2014 dokument Heleny Třeštíkové končí. Anny zemřela ve věku 64 let.
