Tyto mýty zapadají do takzvaného obrazu „ideálního znásilnění“, který čin konstruuje jako útok neznámého člověka ve venkovním prostředí, během něhož pachatel používá násilí nebo pohrůžku násilí a oběť se aktivně fyzicky brání.
Pokud tedy oběti zažily znásilnění jinak, což bývá mnohem obvyklejší vzhledem k tomu, že pachatelem je častěji někdo, koho oběť zná, bývají nařčeny ze spoluzavinění, považovány za nezodpovědné nebo nespolehlivé. K tomu se vážou nejčastější mýty a stereotypy.
Sexuální zneužívání se vlastně vyplatí, říká v dokumentu jedna z obětí |
Z výzkumu organizace proFem vyplývá, že zkušenost s nějakou formou sexuálního násilí či obtěžování má každá druhá žena starší osmnácti let. Z toho téměř každá desátá pak byla znásilněna. Verbální sexuální obtěžování, osahávání a doteky proti vůli oběti jsou pak tou nejčastější formou, kterou za život zažila až třetina žen.
Podle statistik je pak v Česku ročně znásilněno 12 tisíc lidí, z nichž 90 procent tvoří ženy, nahlášeno je ale jen zhruba 600 případů. Průměrně tak dochází k 34 znásilněním denně, přičemž policii je ohlášeno jen jedno či dvě z nich. Velkou roli hraje strach, že obětem nikdo neuvěří. Na vině jsou právě mýty a stereotypy, které popisuje tento článek.
Kam se obrátit pro pomoc?
|
