Tyto mýty zapadají do takzvaného obrazu „ideálního znásilnění“, který čin konstruuje jako útok neznámého člověka ve venkovním prostředí, během něhož pachatel používá násilí nebo pohrůžku násilí a oběť se aktivně fyzicky brání.
Pokud tedy oběti zažily znásilnění jinak, což bývá mnohem obvyklejší vzhledem k tomu, že pachatelem je častěji někdo, koho oběť zná, bývají nařčeny ze spoluzavinění, považovány za nezodpovědné nebo nespolehlivé. K tomu se vážou nejčastější mýty a stereotypy.
Sexuální zneužívání se vlastně vyplatí, říká v dokumentu jedna z obětí |
Z výzkumu organizace proFem vyplývá, že zkušenost s nějakou formou sexuálního násilí či obtěžování má každá druhá žena starší osmnácti let. Z toho téměř každá desátá pak byla znásilněna. Verbální sexuální obtěžování, osahávání a doteky proti vůli oběti jsou pak tou nejčastější formou, kterou za život zažila až třetina žen.
Podle statistik je pak v Česku ročně znásilněno 12 tisíc lidí, z nichž 90 procent tvoří ženy, nahlášeno je ale jen zhruba 600 případů. Průměrně tak dochází k 34 znásilněním denně, přičemž policii je ohlášeno jen jedno či dvě z nich. Velkou roli hraje strach, že obětem nikdo neuvěří. Na vině jsou právě mýty a stereotypy, které popisuje tento článek.
Kam se obrátit pro pomoc?
|
Násilník je často zaměňován s exhibicionistou.
Útočník není cizí muž v temném parku
Útočník je často zobrazován jako chlapík v punčoše s nožem v ruce, který stojí v nějakém tmavém podchodu. „Když se na to podíváte, moc to neodpovídá vaší zkušenosti. Nikdo asi nemá koníček chodit za tmy temnými podchody,“ popisuje právník a instruktor sebeobrany Pavel Houdek.
Jak se ubránit sexuálnímu nátlaku? Pomůže demytizace i nouzové věty |
Tato představa ale vede k tomu, že většina lidí vnímá znásilnění jako něco, co se jich netýká. Něco, co se týká pouze těch, kteří se chovají nějakým způsobem rizikově.
Dvě třetiny znásilnění se však odehrají doma a pachatelem bývá partner nebo někdo jiný z blízkého okolí oběti. Potvrdil to mimo jiné výzkum agentury Focus pro neziskovou organizaci Persefona. „Názor, že znásilnění v manželství neexistuje, je mylný. Takové ataky však oběti většinou nenahlásí, zůstávají skryty. Samozřejmě je to trochu jiné, než když je pachatelem cizí člověk, ale v obou případech jsou důsledky velmi zraňující,“ říká ředitelka Persefony Jitka Čechová.
Kristýna Ciprová v publikaci Pod hladinou upozorňuje, že pachatel není patologický jedinec. Naopak, je to partner, kolega, kamarád či příbuzný oběti. „Předpoklad, že slušní a zdraví jedinci neznásilňují, odvádí podle odborníků pozornost od kulturního kontextu a mocenských vztahů, v nichž ke znásilnění dochází,“ uvedla.
„Je bohužel prokázáno, že čím bližší je vztah mezi obětí a pachatelem, tím menší je pravděpodobnost, že se s deliktem oběť svěří. Nejčastěji mají ženy obavy, že partnera ztratí, nebo z něj naopak mají strach. Další se stydí a bojí se, že je okolí odsoudí,“ říká také sexuolog Petr Weiss.
Příběh čtenářky JanyJe 13. března 2000. Den, kdy se má celý můj život změnit. Jenže já stále nic netuším. Přijela jsem včera. Honza mi nabídl, že mu budu moct jít pomáhat do obchodu. S manželkou vlastní obchod s potravinami. Přišel mě vzbudit v půl osmé. Stál ve dveřích pouze v tričku (neměl spodní prádlo) a volal mě. Říkala jsem si, že už je asi čas jít do práce. Možná byl, ale není práce jako práce. Ve chvíli, kdy jsem zavřela dveře od pokojíku, kde spal jeho syn, se naprosto změnil. Jeho pohled jako by ztvrdnul, začal zrychleně dýchat a viděla jsem, jak se mu vydouvá boule pod tričkem. Být v jiné situaci, tak by mě to potěšilo, ale teď? Začala jsem být nervózní a snažila jsem se dát na ústup. Honza jako by to vycítil, chytl mě za ruku a táhl mě ke gauči. To už jsem začala prosit, ať mě pustí. Nemohla jsem tomu uvěřit, zavřela jsem oči a čekala, že když je za chvíli otevřu, tak on bude naprosto normální a řekne, že to tak nemyslel. Nedočkala jsem se. Dostalo se mi jen příkazu: „Lehni si!“ To už jsem věděla, že jde do tuhého, a opravdu jsem prosila: „Nedělej to, někdo tě uvidí,“ ale on na mé prosby nedal. Vedle v místnosti spal jeho syn, ale on asi černé svědomí neměl. |
Co jste měla ten den na sobě? To je jedna z otázek, které se na oběti znásilnění valí ze všech stran a naznačují jejich podíl na vině.
Oběť si za to mohla sama
Tento fenomén patří pod zastřešující termín „victim blaming“, tedy obviňování oběti. Smyslem je dospět k závěru, že si oběť může za způsobenou újmu sama. Je založen na různých postupech a technikách, které využívají chování, zevnějšek, minulost či životní styl oběti. V českém prostředí se problematice věnovala například policejní psycholožka Ludmila Čírtková.
Svou roli hraje například oblečení, které na sobě dotyčná v době znásilnění měla. Může být označováno jako vyzývavé či nápadné. A to ačkoli se může jednat o jakýkoli kus oděvu, od těsných džínů po punčochy a sukni.
Že na oblečení vůbec nezáleží, protože motivem je nejčastěji pachatelova touha po nadvládě a ublížení, dokazovala například belgická výstava s názvem Co jste měla ten den na sobě? Její exponáty tvořilo reálné oblečení, které na sobě měli přeživší znásilnění v době, kdy se stalo. Kromě běžných denních kousků jako šaty, sukně, džíny i tepláky byla k vidění i pyžama, dětské oblečení nebo policejní uniforma.
V neprospěch oběti hraje i požití alkoholu či návykových látek. Vedoucí sociálních služeb proFemu Dana Pokorná vysvětluje, že nejhoršími reakcemi, se kterými se oběti mohou setkat, jsou právě ty, které z činu obviňují je samotné a přisuzují jim spoluvinu na tom, co se jim stalo.
Říkala si o to, byla opilá. Kampaň Věříme obětem vyvrací mýty o znásilnění |
„Jsou to rychlé, neuvážené a zraňující reakce typu: Proč jsi tam chodila? Co sis myslela, že se stane, když u něj přespíš? Nebo: Cos čekala, když s ním flirtuješ? To je normální, děláš sestřičku (asistentku, modelku…), s tím musíš počítat!“ nastiňuje některé z nich.
K dalším častým reakcím pak patří takové, které zpochybňují oběť, její prožívání nebo vnímání situace. Jak Pokorná uvádí, často se objevují například věty typu: „Pamatuješ si to dobře? To nemohlo být tak hrozné. Jsi si jistá, že to byl on, je to takovej slušnej kluk, ani se mi tomu nechce věřit. Bylas opilá, nemohlo to být celé jinak? Asi jste se špatně pochopili…“
Jak píše Helen Benedict v publikaci Není to vaše vina!, tento mýtus je pro oběti destruktivní i proto, že pak připisují vinu samy sobě. „Začnou se nenávidět za to, jak vypadají, jak se pohybují, jak se oblékají a chovají – zkrátka za to, že jsou ženy,“ uvádí s tím, že pachatel také může tvrdit, že ho oběť svedla, aby se zbavil odpovědnosti. Jak připomíná, objevují se i absurdní případy, při nichž pachatel u soudu vypovídal, že ho svedlo šestileté dítě předčasnou vyspělostí.
„Kdybyste si poslechla výpovědi všech pachatelů, zjistila byste, že nemůžete být ani mladá, ani stará, ani hezká, ani ošklivá, ani muž, ani žena, ani štíhlá, ani tlustá, ani malá, ani velká, ani běloška, ani černoška, ani v kalhotách, ani v sukni, ani nalíčená, ani nenalíčená, ani vlídná, ani odmítavá, ani vyděšená, ani sebejistá, abych uvedla aspoň některé argumenty,“ přibližuje absurditu Benedict. Pachatel bude totiž v každém případě tvrdit, že si o to oběť „řekla“.
Oběť je atraktivní žena a pachatel muž
Jedná se o falešnou představu, že atraktivní ženy se stávají častěji oběťmi znásilnění, protože v pachateli vybudí sexuální touhu. Sexualizované násilí se však může týkat kohokoli, včetně starších, hendikepovaných, homosexuálních… Helen Benedict uvádí příklady z newyorské nemocnice, kde nejmladší oběti byly dva měsíce a nejstarší sedmadevadesát.
Starší ženy v důsledku mýtů pak častěji znásilnění nenahlašují. „Mají větší problémy s věrohodností: ‚tu by přece nikdo neznásilnil, ta si to musela vymyslet, ta by mohla být ráda, kdyby se jí to přihodilo…‘“ uvedla Čírtková.
S tímto mýtem se také pojí mýtus o nulové újmě, podle kterého sexuální pracovnice nemůže být znásilněna, protože vynuceným sexem u ní nedochází k žádné újmě. Tento mýtus je neméně škodlivý. Zároveň také stigmatizuje ženy, které měly víc sexuálních partnerů nebo zkušeností.
Jana byla rozvedená, děti měla dávno dospělé, doma ji nikdo nečekal, a tak zůstávala v práci déle. Malá firmička byla teď smyslem jejího života. Když vypnula počítač a pozhasínala, všimla si, že na ulici u jejího auta stojí nějaký muž. Vypadal podezřele, a tak rychle zavřela kancelář a vyběhla na ulici, aby zamezila případné krádeži. Muž tam stál pořád. Nedaleko byla autobusová zastávka, a tak si Jana pomyslela, že asi jen čeká na spoj. Když došla ke svému autu, zeptal se, kolik je hodin. Hodinky nenosila, proto začala v kabelce hledat mobil, aby mu odpověděla. Muž byl najednou nepříjemně blízko. Chtěla couvnout, ale už nemohla. Chytil ji za loket a zasyčel: „Nekřič, nebo tě zabiju!“ Revolver viděla Jana poprvé v životě a ten dotyk chladné zbraně na spáncích pak vzadu v křoví byl to nejhorší, co kdy zažila. Zdroj: Bílý kruh bezpečí |
Ženy pak mohou znásilňovat také, se stejnými motivy jako muži. „Znásilňují děti, ženy i muže. Pokud si vyberou fyzicky silnější oběť, mohou jednoduše použít zbraň či početní převahu,“ uvádí Ciprová. Vzpomínku z ženské věznice zaznamenala v knize Byly jsme tam taky politická vězeňkyně Dagmar Šimková, která byla zavřená téměř patnáct let. Podle nejrůznějších výzkumů jsou však tyto případy krajně ojedinělé.
Případnému napadení můžeme předejít, budeme-li obezřetní přiměřeně situaci. Sluchátka v uších a mobil v ruce dávají útočníkovi větší šanci.
Agresora žene sexuální touha
Nejrůznější studie ukazují, že při znásilnění jde o moc, nikoli o sex. Sexuální násilí je zbraní, která má oběť pokořit, způsobit jí bolest. I proto se v poslední době ustupuje od termínů „sexuální“ násilí, ale nahrazuje se slovem „sexualizované“.
Zásadní motivy pro znásilnění jsou vztek, sadismus, siláctví. „Argumentace, že jde ve znásilnění primárně o sex, má za účel podpořit další mýty a stereotypy, které znevažují postavení osoby, která si znásilněním prošla,“ uvádí Ciprová s tím, že většina znásilnění bývá také předem promyšlena a nejedná se tedy o spontánní projev vášně, jak se často předpokládá.
Někteří sexuologové nebo odborníci stále tvrdí, že agrese je přirozená součást párové interakce. Jak zdůrazňuje Ciprová, podobná tvrzení jsou obvykle podpořena biologickými argumenty a odkazy do říše zvířat.
Tento názor šířil například sexuolog Radim Uzel. „Muž je od přírody zvíře,“ řekl Uzel v rozhovoru pro DVTV a dodal, že ženy by podle něj měly počítat s tím, že muži jsou od přírody agresivnější, a podle toho se zařídit. Opakoval tak názor, který v minulosti prezentoval již několikrát. Například v knize Sexuální mýty a pověry psal následující: „Ale nakonec přece ještě ruku na srdce: nezaviní si to (sexuální útok – pozn. red.) opravdu někdy žena tak trochu sama svou lehkomyslností?“
„Když pomineme, že výroky pracují s absurdními paralelami, je nutné si uvědomit, že spoustu biologických projevů jsme schopni a také musíme na veřejnosti ovládat,“ dodává Ciprová.
Instruktoři sebeobrany Jasmína a Pavel Houdkovi
Oběť by se neměla bránit
Jedním z přetrvávajících mýtů také zůstává, že obrana vše zhorší a žena by se proto neměla bránit. To je však nesmysl a ve skutečnosti je to naopak. „Studie ukazuje, že když se žena brání, má šestkrát menší šanci vážného zranění, než když se ze strachu rozhodne podvolit,“ uvádí instruktor sebeobrany Pavel Houdek s tím, že vážné zranění si z pokusu o znásilnění odnese 27 procent žen, které se nebrání, ale jen čtyři procenta těch, které se brání.
Je to podle Houdka proti intuici, ale pokud člověk dané téma zkoumá, je to logické. „Víme, že sexuální násilí je o moci. Když se oběť pachateli nebrání, tak může cokoli. A když může, tak proč by ji ještě neuhodil?“
Obrana pepřovým sprejem je účinná, pokud oběť využije momentu překvapení.
Oběť se musí bránit, jinak to chce
Tento mýtus jde v protikladu k předchozímu, avšak nic to nemění na tom, že je stále mezi veřejností živý. Popsala ho mimo jiné policejní psycholožka Čírtková. Jedná se o představu, že když žena nechce, nemůže ke znásilnění vůbec dojít. Vlastně se stačí jen správně bránit.
Na tom je ostatně založen také zákon, který znásilnění definuje mimo jiné pohrůžkou násilí. Z výzkumů však vyplývá, že zhruba sedmdesát procent lidí trpí při násilném útoku zamrznutím nebo paralýzou.
Pavel Houdek nastínil, že oběti to popisují, jako by jim najednou ztěžkly ruce a nohy, jako by byly v medu, je pro ně těžké se hýbat, jsou zpomalené, špatně jim to myslí. „Takže i jen slovně se ohradit je náročný výkon. Zhruba polovina obětí pak trpí extrémní paralýzou, kdy se vůbec nemůžou pohnout,“ dodal.
Když ženino NE nestačí. Bez násilí není znásilnění, říká české právo |
V situaci, která se naprosto vymyká normálu a kdy nastupuje strach o život, je pro mozek normální, že zvolí zamrznutí, když nemůže využít obranné reakce útěku nebo útoku (anglicky fight or flight).
Vedoucí právních služeb organizace proFem Veronika Ježková zdůraznila v této souvislosti potřebu redefinice znásilnění jako pohlavního styku bez souhlasu. „Pořád není řešena situace, kdy se oběť dostane do stavu zamrznutí. To totiž nelze definovat jako stav bezbrannosti,“ uvedla s tím, že pokud je trestný čin spáchán právě ve stavu bezbrannosti, je naplněna skutková podstata a mohlo by dojít k odsouzení.
Proč jste se nebránila?Takový případ ilustruje příběh klientky, která docházela pravidelně na masáže zad a šíje na fyzioterapii. Po několika terapiích místo masérky dostala maséra. Ten však během procedury bez upozornění přešel k masáži hýždí, načež jí začal masírovat i vnitřní stranu stehen a opakovaně se dotýkal jejího přirození a zasouval jí prsty do pochvy. Těsně po zkušenosti se sexuálním napadením jednala v šoku, automaticky dělala věci, které byla zvyklá po ukončení běžné masáže udělat. Oblékla se, na recepci si domluvila další termín a pak došla do práce. Jak se tam dostala, si však nepamatuje. Měla amnézii, což je v takových případech běžný jev. Vyšetřovací proces pro ni byl velmi náročný, ze strany kolegů i policejních vyšetřovatelů čelila nepříjemným otázkám: „Proč jste se nebránila? Proč jste mu rovnou něco neřekla? Jak je možné, že jste se objednala na další proceduru po takovém zážitku?“ Od kolegů zaznělo: „Já nechápu, jak je možné, že ty, která normálně hřímáš na celou soudní síň, jsi nezareagovala?“ |
První rande nemusí samozřejmě skončit znásilněním, ale v každém případě je dobré, když budete opatrná.
Většina znásilnění je vymyšlená
Stále panuje přesvědčení, že ženy si znásilnění vymýšlejí, aby zhrzené ublížily mužům. Ve skutečnosti je vymyšlených zhruba jen šest až osm procent. Na druhou stranu mnohem víc obětí znásilnění nenahlásí, protože se bojí sekundární viktimizace ze strany státních orgánů i bližší rodiny.
Podmínka za trauma je výsměch. Chápu, že oběti znásilnění nehlásí, říká právník |
Že by se počet nahlášených znásilnění zvedl v zemích, které redefinovaly zákon o znásilnění na základě absence souhlasu, nepotvrzují ani výzkumy. Vymyšlené znásilnění je naopak častým argumentem pachatelů.
Z dokumentu Znásilnění pod kůží
Znásilněním to končí
Naopak. Poté, co se čin stane, nezřídka následuje takzvaná sekundární viktimizace, tedy druhotná újma. To znamená zraňující reakci jak nejbližšího okolí, tak orgánů činných v trestním řízení.
První problémy nastávají už při ohlašování na policii. Policisté jsou však čím dál tím častěji školení a metodiky a standardy, jak se ke znásilněným ženám chovat, stále přibývají. V současnosti existují speciální výslechové místnosti i možnost výslechu policistou či policistkou, aby se sekundární viktimizace co možná minimalizovala.
Oběti však stále mohou být naprosto nevhodně vyslýchané advokáty pachatelů. „Velmi často útočí na to, jakou má žena pověst, jestli se dostatečně bránila, jak byla oblečená, kolik má sexuálních partnerů atd.,“ uvedla Poláková. Právnička Ježková k tomu v rozhovoru pro iDNES.cz uvedla, že poslední dobou agresivita obhájců vzrostla.
„Kdybyste oslovila třeba i nějakého znalce, tak vám řekne, že už pomalu nechtějí chodit k soudu k výslechu, protože se do nich obhájci opírají úplně šíleně,“ nastínila. Ptají se na sexuální preference, způsob, jakým oběti vykonávají pohlavní styk, a podobně. Opírají se také do projevů posttraumatické stresové poruchy. „Když o tom oběť příliš mluví, je to špatně, když o tom nemluví, tak se nic nestalo a je to vlastně také špatně,“ uvedla.
Pavel Houdek se pak oběti snaží připravit na to, co bude po nahlášení následovat: „Když to oznámíš, ten proces zkrátka bude složitý. Budeš to někomu muset říkat na policii. Musíš se připravit na to, že to budou zpochybňovat, ptát se: ‚Jste si jistá, že se to stalo? A víte, že mluvíte o poslanci, o panu řediteli? Dobře si to rozmyslete‘. A pak jednoho dne bude soud, tam to budeš muset zopakovat podruhé, budou na tebe koukat lidé. Když to bude někdo slavný, třeba budeš v novinách. Bude se probírat tvůj osobní život, přijde obhájce protistrany a bude se ptát, jestli máš ráda anální sex a v kolika letech jsi měla první pohlavní styk. A třeba tam budeš mít rodinu a přítele a budeš to muset říkat před další stovkou lidí. A na konci, když budeš mít štěstí, pachatel dostane roční podmínku,“ popsal situaci v rozhovoru pro iDNES.cz.
Třiadvacetiletá Slovenka studující v Praze večeří s přítelem a popíjí víno. Poté nasedá do taxíku. Řidič ji obtěžuje a následně znásilní. Dívka se doma několik hodin sprchuje, pak volá kamarádce… Po dvou dnech se odhodlá jít na ošetření do nemocnice. Když se mladý lékař dozví, že čin nenahlásila policii, odchází se poradit. Po víc než půl hodině oznamuje, že v této nemocnici ji nevyšetří. Psycholožka, k níž se vydá na doporučení známých, dívku nechává tři čtvrtě hodiny vyplňovat osobnostní test. Poté oznamuje výsledek: žena je emocionálně labilní a nezralá. Mezitím matka dívky bez jejího vědomí podává trestní oznámení. Policejní vyšetřovatelka při výslechu naznačuje, že „když je přemíra alkoholu, může se stát ledacos“. |
U obětí se navíc často rozvine posttraumatická stresová porucha. Ta vzniká po náhlých událostech ohrožujících život či osobní integritu, kdy selže začlenění traumatického zážitku mezi ostatní každodenní zkušenosti.
Projevuje se například poruchami spánku, soustředění či paměti nebo úlekovými reakcemi. Mezi další příznaky patří deprese, úzkostná porucha, obsedantně-kompulzivní porucha, depersonalizace nebo závislosti. Postižení poté opakovaně prožívají událost ve snech či myšlenkách a snaží se vyhnout místům a situacím, ve kterých k události došlo. V případě obětí sexualizovaného násilí se jako stresor často objevuje právě pohlavní styk, který je nezřídka limituje v sexuálním životě, a to často i trvale.
Vyrovnávání se se znásilněním je tak práce na měsíce a roky, pokud to někdy vůbec lze.
Následky na měsíce a rokyPětašedesátiletý Ladislav Heger z malé obce na Orlickoústecku stojí před soudem kvůli obžalobě ze znásilnění patnáctileté mentálně handikepované dívky ze sousedství. Muž dívku nabral před školou a cestou domů odbočil na polní cestu, kde zevnitř zamkl všechny dveře, aby dívka nemohla vystoupit. Poté ji i přes její aktivní odpor osahával a zneužil. U dívky s lehkým mentálním postižením se rozvinula posttraumatická stresová porucha. „Projevovala se opakovaným mytím se v úmyslu smýt ze sebe špínu, výskytem vtíravých myšlenek, sny s obsahem traumatické prožité situace, s osobou pachatele, flashbacky," upřesnila státní zástupkyně Lucie Žabková. U soudu dopoledne vypovídali i dívčini rodiče. „Pořád má v sobě strach. Nemohla vůbec spát, doktor jí musel předepsat uklidňující léky. Chci, aby už neubližoval dětem," řekla směrem k obžalovanému matka. |
