Do roku 2015 jste působila v advokacii. Nyní pracujete v neziskové organizaci proFem, která se zabývá pomocí obětem domácího a sexuálního násilí, a jste ředitelka Pro bono aliance. Jak jste se od takové práce dostala k neziskovému sektoru?
Až do roku 2015, kdy jsem se rozvedla, jsem se nikdy nevěnovala lidskoprávním tématům, maximálně jsem zastupovala klienty poškozené majetkovou trestnou činností. Bylo to dané klientelou, kterou jsem zastupovala. Po rozvodu jsem si obrátila život a udělala zkrátka restart, a to včetně právní oblasti, které jsem se věnovala.
Dostala jsem i novou chuť k právu. Dřív jsem měla pocit, že mě to neuspokojuje. Teď mám pocit satisfakce, baví mě psát rozhodnutí, baví mě podílet se na změně legislativy ve prospěch obětí.
Angažujete se ještě někde?
Na hlavní úvazek pracuji na soudě, dělám asistentku soudců odvolacího senátu. V proFemu jsem vedoucí právního oddělení, kde dělám dozorovou činnost – pomáhám kolegyním, kontroluji po nich věci, lektoruji kurzy, píšu články, návrhy legislativních změn a publikace. ProBono aliance je právní projekt, spíše taková dobrovolničina, ale je to oblast, kterou nechci opustit. Spolupracujeme i s právnickými fakultami nebo kanceláří veřejného ochránce práv.
Jak se to dá zvládat? Máte vůbec čas někdy úplně vypnout?
Myslím, že už jsem se to naučila. I když to ze začátku nevypadalo, s bývalým manželem se střídáme v péči o dceru, takže mám čas pro sebe i pro ni. Žádného speciálního koníčka nemám, jen hodně chodím se psem. To mě uklidňuje asi nejvíc.
Dá se říct, že práce je váš koníček?
Určitě.
Čím konkrétně se v Pro bono alianci zabýváte?
Pomáháme neziskovým organizacím a jejich klientům najít pro bono advokáta (advokáta bez nároku na honorář, pozn. red.), který jim pomůže s jejich právními problémy. U klientů neziskovek jde hodně o lidi v krizových situacích, zdravotně postižené, oběti některých trestných činů, kteří nedosáhnou na bezplatnou pomoc advokáta prostřednictvím přidělení ze strany soudu.
Také řešíme specifické diskriminační kauzy ve spolupráci s kanceláří veřejného ochránce práv. Klientely máme dost, spíš aktuálně bojujeme s nedostatkem advokátů, kteří by chtěli dělat zadarmo.
Ve spolupráci s brněnskou právnickou fakultou organizujeme týdenní program s názvem Lidská práva na živo, který se zabývá lidskoprávními tématy. Řešíme v něm domácí a sexuální násilí, práva obětí, diskriminační témata spolu s kanceláří veřejného ochránce práv, navštěvujeme Ústavní soud nebo představujeme různé neziskové organizace a jejich práci (Liga lidských práv, Frank Bold a další). Také pořádáme Školu lidských práv pro studenty ze všech právnických fakult České republiky.
Plus s fakultami spolupracujeme na tématu profesní etiky. Snažíme se dostat toto téma mezi studenty, aby nebylo úplně zapomenuto. Právnická etika se nyní dost zhoršuje.
Pro bono aliance
|
Je mezi studenty zájem o neziskový sektor?
Určitě je to pro ně otevření nějaké části práva, kterou nemají osahanou. Jsou překvapení, co všechno lidskoprávní témata zahrnují a v čem všem se dá realizovat. Zjistí, že můžou dělat víc věcí – nejen třeba obchodní právo, ale pracovat i přímo v nezisku, nebo i „jen“ podporovat organizace a podobně.
Jaká je pro vás práce v proFemu?
Znamená pro mě strašně moc. Je to úžasný tým lidí, obzvlášť ředitelka Jitka Poláková. Má skvělý cit pro právní projekty a možnosti, jak zlepšit pomoc obětem. Vždycky něco vymyslí a my to realizujeme, prostě souhra. Myslím si, že od roku 2015, kdy tam pracuji, se sestavil tým, který skvěle funguje. Je to pro mě srdeční záležitost.
Není pro vás práce s oběťmi domácího a sexuálního násilí psychicky náročná?
Náročné to je, ale tahle oblast práva mě nestresuje. Myslím, že je dobře pro klientky, že nepodléhám situaci, které řeší. Čekají ode mě právní radu, ne že s nimi budu někde plakat. Je to smutné, drsné, ale jsme tady od toho, abychom jim pomohli, podpořili je a udělali svou práci co nejlépe.
Veronika Ježková
 |
Jsme společnost, která trpí neskutečnými předsudky
Berete si nějaké případy osobně?
Je to asi divné, ale více mě stresovalo pracovat na nějakých finančních transakcích. Takže jsem asi pro tuhle práci ideální člověk.
Každý ale nejsme z kamene a od toho máme supervize, v rámci kterých můžeme s psychologem řešit, když se nás něco víc dotkne. Nesmí to zůstat v nás. Jinak naše práce nemůže pokračovat dál, je tu nebezpečí syndromu vyhoření a podobně.
proFem
|
Je podle vás pomoc obětem domácího a sexuálního násilí v Česku dostatečná? Pokud ne, co by se mělo změnit?
Co se týče právního prostředí, udělal se obrovský kus práce. Právní podhoubí je, máme v základu docela dobré zákony. Co je třeba změnit, je nastavení lidí. Jsme společnost, která trpí neskutečnými předsudky. A není to jen o tom, že jimi trpí policisté, ale i státní zástupci či soudci. To je potřeba změnit, dát jasný signál, že kolem sexuálního násilí je plno mýtů, které se musí vysvětlit; pořád upozorňovat, že když má někdo krátkou sukni, tak si o to neříká, a tak dále. Takže je to o nastavení společnosti, ne nastavení zákonů. I když samozřejmě drobnosti ke změně by se ještě našly…
Nová generace je úplně jiná
Necítíte kvůli tomu bezmoc?
Bezmoc ne, spíš mě to vždycky překvapí. Zvlášť když tímhle předsudečným postojem trpí někdo, o kom jsem si myslela, že ví, že je to hloupost. Zvlášť když soudci mají představy, ze kterých nechtějí ustoupit. Při práci, kterou dělá proFem, je to vidět asi nejvíc.
Čím je to podle vás dané?
Nevím, je to možná i problém starší generace.
Je to u studentů, se kterými pracujete, lepší?
Určitě. Jsou úplně jiní. Je to vždycky vidět na studentech na školách lidských práv. Vrací se otevření, je vidět posun, že jim to něco dává a nejsou to jen kredity za ten předmět. Jsou sami překvapení, že je to táhne.
Je nějaký případ, který se vás dotkl, na který doteď myslíte?
Je to případ, který často uvádím, když přednáším. Byla to slečna deset let znásilňovaná ze strany otčíma. Sebepoškozovala se, k nám se dostala přes Psychiatrickou nemocnici v Bohnicích. Doprovázela jsem ji na výslech při hlavním líčení, měla zmocněnce, já jsem šla jako důvěrník.
Proč jsme to nenahlásili?Organizace proFem zaštiťuje také projekt s názvem Proč jsme to nenahlásili, který dává hlas obětem znásilnění. Svůj příběh zasílají oběti, které znásilnění neoznámily na policii, ale i ty, které to udělaly. |
Její výslech trval asi pět hodin, ona už byla hrozně vyřízená. Obhájce obviněného ji hrozně tepal. Druhý den se pořezala a zase skončila v Bohnicích. Takže až tam může někdy neopatrný a necitelný přístup obhájců dohnat, někdy viktimizovat oběť hůř než ten samotný čin.
Jak často se s takovýmto přístupem ze strany obhájců setkáváte?
Poslední dobou agresivita obhájců vzrostla. Kdybyste oslovila třeba i nějakého znalce, tak vám řekne, že už pomalu nechtějí chodit k soudu k výslechu, protože se do nich obhájci opírají úplně šíleně.
Co se týče obětí, tak když jsem zmiňovala případ té holčiny, tak jeden z projevů PTSP (posttraumatické stresové poruchy, pozn. red.) může být nadměrná sexualita. Tím si ta slečna prošla, ale je to prostě projev traumatu, které každý zpracovává jinak. A obhájce do ní začal rýt, že se chová téměř jako prostitutka, takže ten styk chtěla, a podobně.
Ptají se na sexuální preference, způsob, jakým oběti vykonávají pohlavní styk a podobně. Opírají se také právě do těch projevů PTSP. Když o tom oběť příliš mluví, je to špatně, když o tom nemluví, tak se nic nestalo a je to vlastně také špatně.
Myslíte, že je to neznalostí viktimologie, nebo tím, že chtějí za každou cenu obhájit klienta?
Oboje, hledí jen na to svoje. Mám na ně vztek. Vím, že se dá kvalitně obhájit i bez toho, aby se ponižovala poškozená. Když jsem začínala jako koncipientka a stála jsem u soudu, tohle nebývalo. I když jsem obhajovala kluka, který zmlátil do bezvědomí babičku, nikdy jsem nešla přes mrtvoly. Nějaká etika tehdy byla. Teď je to rozplizlé, všichni si dělají, co chtějí. Hlavně aby vyhráli. Je z toho strašně cítit sobeckost.
Funguje to, že oběti mohou vypovídat bez přítomnosti pachatele?
Funguje, ale před výslechem a po něm je takové vakuum, kdy se prostě mohou a většinou i setkají To je problém. Moc vám nepomůže, když přijdete k soudu a vidíte tam pachatele. Někde se snaží, aby se nepotkávali, ale často je to problém.
Myslíte, že i tady by pomohla větší osvěta?
Pomohlo by více apelovat. Chtěli bychom, aby se mírně pozměnil paragraf 17 zákona o obětech trestných činů, aby se pamatovalo na to, že ochrana oběti nesetkat se s pachatelem je zde před i po výslechu. Lobbujeme za změnu.
Pandemie nás pracovně posunula
Jak se proměnila vaše práce s pandemií? Máte více případů, je to těžší? Může pandemie přinést něco pozitivního?
Případy jsou vyhrocenější. Pandemie na všechny hrozně dopadá. Konflikty eskalují. Myslím ale, že nás to hodně posunulo pracovně, umíme řešit vyhrocenější situace. Možná i policie trochu více vnímá problémy a je nakloněna to řešit.
Co nyní v proFemu řešíte?
Případy se hodně točí i kolem dětí. Je dost kauz, kdy oběti musí řešit odchod z domova, zda vzít děti s sebou, jak to zrealizovat, aby neměly problémy, že se jedná o únos dítěte, a podobně.
Ve společnosti byl citelný odpor k neziskovkám. Setkáváte se s tím?Setkáváme, ale řekla bych, že odpor trochu klesl, neziskové organizace nejsou téma. Zjistilo se ale, že je plno neziskovek, bez kterých by stát nemohl fungovat. Odpor vidím proto, že lidé nerozumí, jak neziskový sektor funguje. Myslím, že by pomohla větší osvěta. Lidé to neumí pochopit, neví, co neziskovky dělají.
Setkala jste s tím, že by někdo měl na vaši práci v nezisku negativní reakci?
Mám štěstí, že se pohybuji v prostředí, kde to lidé neřeší. Pamatuju si, že mi jeden student na semináři řekl, že dělat právníka v neziskovce je spíš taková práce pro manželku. Takže takový ten stereotyp, že manžel bude dělat advokáta a manželka v nezisku. To mě překvapilo, ale ne všichni jsou takoví.
Co jste mu na to řekla?
Že je to práce pro manželku, pokud jí taková problematika zajímá. Každá manželka by měla mít práci. Vím ale, co tím myslel – je jasné, že za práci v nezisku nejsou obrovské peníze, ale je to vykompenzované něčím jiným, a to se prostě nedá popsat.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
