Byla opilá, šla sama parkem. Oběti znásilnění stále čelí devastujícím mýtům

Násilník je často zaměňován s exhibicionistou.

Útočník není cizí muž v temném parku

Útočník je často zobrazován jako chlapík v punčoše s nožem v ruce, který stojí v nějakém tmavém podchodu. „Když se na to podíváte, moc to neodpovídá vaší zkušenosti. Nikdo asi nemá koníček chodit za tmy temnými podchody,“ popisuje právník a instruktor sebeobrany Pavel Houdek.

Jak se ubránit sexuálnímu nátlaku? Pomůže demytizace i nouzové věty

Tato představa ale vede k tomu, že většina lidí vnímá znásilnění jako něco, co se jich netýká. Něco, co se týká pouze těch, kteří se chovají nějakým způsobem rizikově.

Dvě třetiny znásilnění se však odehrají doma a pachatelem bývá partner nebo někdo jiný z blízkého okolí oběti. Potvrdil to mimo jiné výzkum agentury Focus pro neziskovou organizaci Persefona. „Názor, že znásilnění v manželství neexistuje, je mylný. Takové ataky však oběti většinou nenahlásí, zůstávají skryty. Samozřejmě je to trochu jiné, než když je pachatelem cizí člověk, ale v obou případech jsou důsledky velmi zraňující,“ říká ředitelka Persefony Jitka Čechová.

Kristýna Ciprová v publikaci Pod hladinou upozorňuje, že pachatel není patologický jedinec. Naopak, je to partner, kolega, kamarád či příbuzný oběti. „Předpoklad, že slušní a zdraví jedinci neznásilňují, odvádí podle odborníků pozornost od kulturního kontextu a mocenských vztahů, v nichž ke znásilnění dochází,“ uvedla. 

„Je bohužel prokázáno, že čím bližší je vztah mezi obětí a pachatelem, tím menší je pravděpodobnost, že se s deliktem oběť svěří. Nejčastěji mají ženy obavy, že partnera ztratí, nebo z něj naopak mají strach. Další se stydí a bojí se, že je okolí odsoudí,“ říká také sexuolog Petr Weiss.

Příběh čtenářky Jany

Je 13. března 2000. Den, kdy se má celý můj život změnit. Jenže já stále nic netuším. Přijela jsem včera. Honza mi nabídl, že mu budu moct jít pomáhat do obchodu. S manželkou vlastní obchod s potravinami. Přišel mě vzbudit v půl osmé. Stál ve dveřích pouze v tričku (neměl spodní prádlo) a volal mě. Říkala jsem si, že už je asi čas jít do práce. Možná byl, ale není práce jako práce. 

Ve chvíli, kdy jsem zavřela dveře od pokojíku, kde spal jeho syn, se naprosto změnil. Jeho pohled jako by ztvrdnul, začal zrychleně dýchat a viděla jsem, jak se mu vydouvá boule pod tričkem. Být v jiné situaci, tak by mě to potěšilo, ale teď? Začala jsem být nervózní a snažila jsem se dát na ústup. Honza jako by to vycítil, chytl mě za ruku a táhl mě ke gauči. To už jsem začala prosit, ať mě pustí.

Nemohla jsem tomu uvěřit, zavřela jsem oči a čekala, že když je za chvíli otevřu, tak on bude naprosto normální a řekne, že to tak nemyslel. Nedočkala jsem se. Dostalo se mi jen příkazu: „Lehni si!“ To už jsem věděla, že jde do tuhého, a opravdu jsem prosila: „Nedělej to, někdo tě uvidí,“ ale on na mé prosby nedal. Vedle v místnosti spal jeho syn, ale on asi černé svědomí neměl.