Napadené ženy se často bojí znásilnění nahlásit, protože i ony samy mohou podlehnout mýtům o ideálním znásilnění nebo ideální oběti. Tyto mýty konstruují znásilnění jako „spáchané v parku neznámým pachatelem na atraktivní ženě, která se aktivně brání“. Podle statistik však většina těchto trestných činů právě takto neprobíhá – pachatelem je nejčastěji partner nebo někdo, koho dotyčná zná.
Blízcí by oběť měli vyslechnout, povzbudit a podpořit. Vyvarovat by se měli zpochybňování jejích slov a bagatelizaci toho, co říká.
V každém případě je dobré nahlášení na policii i další postup zvážit. Můžete se obrátit na neziskové organizace a specializovaná pracoviště, která vám bezplatně nabízejí širokou škálu pomoci, a to od právních přes sociální a psychologické služby.
Kde hledat pomoc?
|
Také je důležité traumatizující zážitek nepodceňovat. Až 90 procent obětí si nese dlouhotrvající následky. Mezi nejčastější patří posttraumatická stresová porucha, která se podle výzkumů projeví do šesti měsíců od znásilnění a postihuje 30 až 50 procent obětí. Takové trauma nelze řešit běžným způsobem. Je tedy nutné říci si o odbornou pomoc, a to ideálně od terapeutů, kteří absolvovali příslušné kurzy.
Ze všeho nejdůležitější je neobviňovat se a nepřičítat si vinu, kterou nese pouze agresor. Jak uvádí projekt Stop znásilnění, oběti znásilnění, které jsou na sebe hrdé, že útok přežily, se lépe zotavují a vyjdou z něj silnější.
Co dělat bezprostředně po útoku?
Jak vysvětluje Dana Pokorná, vedoucí terapeutických služeb organizace proFem, která pomáhá obětem sexuálního a domácího násilí, může pro vás být bezprostředně po činu těžké uvažovat o tom, jak dál se situací naložit.
„(Oběť) většinou prožívá šok, přicházejí pocity bezmoci, strachu, studu, viny, často potřebuje jen vyslechnout, mít možnost se svěřit bez toho, aby ji někdo soudil nebo dával okamžité rady,“ popisuje s tím, že zejména blízké okolí, pokud se mu rozhodnete svěřit, by mělo být velmi vnímavé, zaujmout nehodnotící a podporující postoj s úplným respektem k vašim potřebám.
Lékařská pomoc
Pokud jste zletilá, lékaři jsou vázáni lékařským tajemstvím, tudíž bez souhlasu oběti nemohou nikomu sdělit informace o útoku. V případě, že je vám méně než 18 let, musí informovat policii. Lékařka odebere vzorky, může také nafotit vaše zranění a sepíše zprávu. Vyšetření má být přítomna ještě zdravotní sestra či bratr a může se ho účastnit i důvěrník či důvěrnice.
Některá zařízení v současné době však provádějí odběr vzorků pouze za doprovodu policie. V zahraničí je praxe jiná, v některých centrech pro přeživší sexuálního napadení lze vzorky uchovat po dobu tří měsíců, aby se dotyční mohli rozhodnout, zda případ nahlásí. V Česku takovou praxi chce zavést organizace proFem, která chystá otevření podobně koncipovaného centra v Praze na přelomu října a listopadu 2022.
Během vyšetření můžete podstoupit také vyšetření na sexuálně přenosné choroby. V případě strachu z početí je vám nabídnuta postkoitální kontracepce, takzvaná „pilulka po“. O tu může požádat žena starší 16 let v lékárně sama – není vázaná na lékařský předpis, pouze na předložení občanského průkazu. Podat by se měla do 72 hodin od nechráněného styku.
Doporučení před nahlášením
|
Podání trestního oznámení
Trestní oznámení můžete podat několika způsoby: osobně na stanici policie, telefonicky na lince 158 nebo písemně. Oznámení musí přijmout na kterékoli stanici v republice, přičemž policisté pak informace předají příslušnému oddělení. Písemně lze podat oznámení na příslušném státním zastupitelství.
Policie se přeživším snaží ulehčit jak povoláním krizového interventa či interventky (tato služba funguje zejména v Praze), tak speciálními výslechovými místnostmi pro výslech zvlášť zranitelných obětí. Můžete si zároveň vybrat, zda vás bude vyslýchat policista, či policistka. Zároveň máte nárok na ustavení zmocněnce či zmocněnkyně, kterým může být jak advokát či advokátka, tak osoba blízká.
Sexuální zneužívání se vlastně vyplatí, říká v dokumentu jedna z obětí |
V některých případech je dobré ohlášení znásilnění zvážit, například pokud se vám nechce podstupovat zdlouhavé trestní řízení. Upozorňuje na to například organizace Persefona: „Při podání trestního oznámení se musíte podrobit výslechu, který může být velmi nepříjemný a zraňující. Na druhou stranu se stal trestný čin a může to být důležitý krok na cestě vyrovnání se s touto traumatizující událostí,“ uvádí.
Nahlášení zároveň může být cesta, jak zajistit, aby násilník neprovedl totéž dalším ženám, a pro některé to může být způsob satisfakce či završení a vyrovnání se s celou událostí.
Organizace Persefona v případě, že se rozhodnete čin ohlásit, doporučuje na policii předložit zprávu z lékařského vyšetření a další důkazní materiál, pokud nějaký je. Policisté budou chtít události detailně popsat, i když to pro vás může být náročné. Mezi často kladené otázky patří: kde a kdy byl čin spáchán, co a jak se stalo, zda tam byli svědkové, zda je pro oběť pachatel známý či neznámý, otázky ohledně možných důkazů...
Znásilnění je možné nahlásit i po delší době. Promlčecí lhůta je pět let, v případě nezletilé oběti se navíc počítá až po dosažení plnoletosti. Nezřídka se stává, že se oběti rozhodnou na policii či na pomáhající organizace obrátit až po delším čase. Je to tak v pořádku – nemusíte dělat nic, na co se necítíte připravená. Je třeba počítat s tím, že při dlouhé prodlevě může být obtížné sbírání důkazů, kterými budou často pouze výpovědi.
Když se nechcete s nikým potkat
V takovém případě lze využít služeb linek důvěry. Některé organizace zároveň nabízejí online poradenství, kdy je lze kontaktovat pomocí chatu nebo e-mailu.
Linky důvěry
 |
Pracovníci linek důvěry a přidružených služeb jsou odborně vyškolení v krizové intervenci a poskytnou vám bezpečný prostor pro sdílení toho, co se stalo. Linky jsou navíc zcela anonymní a hovory se nenahrávají, velká část z nich je navíc bezplatná.
Rady pro blízké
Důležité je dát si pozor na škodlivé mýty a stereotypy, které sexualizované násilí stále opřádají. Jejich opakování může mít pro oběti devastující následky. Jedním z nejrozšířenějších je například obviňování oběti, že může sama za to, co se jí stalo.
Blízcí by tak oběť měli vyslechnout, povzbudit a podpořit. Vyvarovat by se měli zpochybňování jejích slov a bagatelizaci toho, co říká, případně její újmy. Měli by si zároveň dát pozor na „fascinaci“ problémem a nevyptávat se na detaily, které mohou být pro přeživší zraňující.
Zuzana Chomová v publikaci Sexuální násilí: Proč se nikdo neptá? zároveň upozorňuje, že ani blízcí nemusí mít na vše sílu. I oni se vyrovnávají s tím, co se přeživší stalo, zpracovávají pocity bezmoci, vzteku, viny i strachu.
Dana Pokorná vysvětluje, že řada obětí svou situaci nechce řešit právní cestou, a její blízké okolí by mělo její rozhodnutí plně respektovat a přijmout je, jakkoliv to pro blízké oběti může být složité.
Jednou z nejdůležitější věcí je také ujistit napadenou, že to, co se stalo, není její vina. Za sexuální násilí může jen a pouze pachatel.
