Mám pocit, jako by to bylo včera, co jsem nechala svou krosnu žuchnout na zem a znovu uviděla ceduli Letiště Václava Havla. Tak jsem zpátky. Po půl roce ve Střední Americe. Navzdory očekávání rodiny a přátel jsem cestu přežila, a jako by to nestačilo, dokonce jsem si ji i náramně užila. Ale co teď?
Co se všemi těm i zážitky, novým i přátelstvími, životními zkušenostmi? Budu snad moci v Praze zúročit, že jsem se na Kostarice naučila otevírat kokos holýma rukama? Nebudou mě tady naše krásně upravené parky k smrti nudit, když jsem se dokázala ztratit a zase najít v panamské džungli? K čemu mi bude, že jsem se v Nikaragui přestala tolik bát vln a dokázala si jich pár sjet? Zamiluju se ještě někdy tak silně jako v Guatemale? A kdy se zas podívám do svého milovaného Mexika?
