Mohou to být požitkářské nároky, pocit hladu (kručí nám v břiše), ekonomické podmínky (chřest je zrovna v akci), kulturní vlivy (housky s kávou ke snídani), tradiční vlivy (bramborový salát na Štědrý večer), emoce (žal a čokoláda), sociální důvody (najíst se s přáteli je příjemné), fitnes a touha po kráse (štíhlé linii), zvědavost, vlivy chorob (intolerance vůči laktóze, vyškrtnutí mléčných produktů), magická přikázání a pseudovědecké teorie (dělená strava na zhubnutí), vyjmenovává německý výživový specialista Christian Strempel.
Proč ženy ve stresu pádí do cukrárny?
Možná ještě zajímavější než pohnutky, velící nám pozřít to či ono, je vzájemný vliv jídla a emocí.
Emoce mění naše stravovací zvyklosti a naopak. I potraviny v nás vyvolávají emoce. Tak například po hádce s partnerem, čili ve stresu, sáhneme po čokoládě, sníme celou tabulku a pak zjistíme, že se nám ulevilo, cítíme se o něco lépe díky senzoricko-afektivnímu účinku.
To se může jevit jako paradox, neboť během stresu prý nemáme takový apetit (což bylo také zjištěno), ale není tomu tak. Stres má totiž dvě tváře. Někdo se při něm může cpát sladkostmi a tučnýmí jídly, jiného chuť na jídlo přejde.
Iva (37) je toho živým důkazem. Jde si „osladit život“ do cukrárny pokaždé, když ji naštve šéf nebo se nový přítel. „Dřív jsem vždycky doma trpěla, donekonečna si přehrávala v hlavě, co mě tak vytočilo, ale pak mi kolegyně poradila tenhle zaručeně fungující recept,“ říká. „Kdyby mě nějaká katastrofa postihla každý týden, asi bych se dneska už ani neunesla, ale jednou za čas to jde. Stejně to pak vyběhám na bruslích!“
Proč ke kompenzování stresu sladkostmi inklinují hlavně ženy? Pramení to z dob dětství, kdy děvčátka byla sladkostmi, například bonbóny, utěšována, když si během hraní způsobila bolest. Chlapcům se naopak říká, že „indiáni žádnou bolest neznají“. Tahle zkušenost z dětství, tedy že na bolest pomůže něco sladkého, u někoho přetrvá do dospělosti a stane se vzorcem chování, tvrdí odborníci v článku v německém časopise Die Welt.
Při výběru jídla nás může ovlivnit i asociativní efekt. Znamená to, že už pouhé vyslovení určitého produktu v nás vyvolá nějaké pocity. Podobně jako vůně. Ucítíme-li například skořici, vyvolá to v nás asociaci Vánoc...
Manipulace limbickým systémem mozku
Jídlo máme spojeno s tak intenzivními pocity, protože se jím odměňujeme.
„Co se jídla týče, nejsme tak úplně svéprávní, neboť nejsme řízeni rozumem, ale limbickým systémem mozku, v němž vznikají přání, pudy, pocity. Asi z osmdesáti procent jsou naše stravovací zvyklosti řízeny touto mozkovou a na nevědomé úrovni fungující oblastí. Nikoli rozumem. Jídlo představuje nekomplikovaný způsob odměňování,“ tvrdí profesor Christoph Klotter, odborník na zdravotní psychologii a psychologii výživy Vysoké školy v německé Fuldě.
„Mohli bychom se sice odměnit i jinak, návštěvou divadla, rozhovorem s přáteli nebo sexem s partnerem. Ale jídlo se sežene jednodušeji. S klobásou nemusím diskutovat. S lednicí nejsou žádné konflikty. Jídlo je, na rozdíl od některých osob, k dispozici stále,“ tvrdí tento odborník.
Manipulativní systém odměňování je ale u každého jiný. Někdo nemůže minout stánek s klobásami, aniž by se do jedné zakousl, jiného voňavé uzeniny nechávají v klidu nebo k nim má dokonce odpor. Čím to je? Podle profesora Klottera se to, jaké potraviny preferujeme, odvíjí od toho, co jsme se naučili v rodině nebo v kultuře, v níž jsme vyrůstali.
Pohostit v našich poměrech někoho restovanými šváby by asi zrovna nebylo to pravé ořechové, zatímco v Asii je to zcela běžné. Naše chutě jsou spojeny i s určitými situacemi. Na stadionu by nikoho nenapadlo dát si víno, tam se pije pivo. K romantické večeři při svíčkách zase patří láhev vína. Kino máme spojeno s konzumací popcornu, pracovní přestávku s kávou, Vánoce s vánočkou... „Příslušná sezóna a s ní spojené zvyklosti hrají podstatnou roli. Kdo by za horkého letního dne na koupališti pojídal vánočku, byl by nejspíš považován za duševně chorého,“ píše Klotter.
Řekni mi, co jíš, a já ti řeknu, jaký jsi?
Dá se z toho, co kdo rád jí, usuzovat na jeho povahu? Petr (42) je přesvědčen, že ano. Za svůj život poznal několik vegetariánek a všechny prý měly společný jmenovatel: rády se lišily. Barvily si vlasy, například na růžovo, nosily tetováž a piercing, chodily v rozevlátých šatech do literárních kaváren a přátelily se se stejně zvláštními lidmi.
„Měla jsem pár schůzek s abstinenty, ale připadali mi nudní, tvrdí Alice (56), vdova po lékaři, která se již pět let seznamuje s muži a chodí s nimi na koncerty i večeře. „Ne že bych propagovala pití, to vůbec ne. Ale dvojka červeného nebo vychlazená plznička k dobré večeři přece patří. Nesnáším muže - sobce, kteří sice třeba umějí vařit a všude se tím chlubí, ale neberou ohled na partnerku. Měla jsem ctitele, co mě pořád zval na oběd k sobě domů, ale vždycky to bylo tak ostré, že se to nedalo jíst. Chilli papričky nejsou moje gusto, což sice věděl, ale odmítal vzít na vědomí. Můj muž taky miloval pikantní jídla, ale nevnucoval mi je.“ Alice žádnou souvislost mezi chutěmi a povahou nevidí.
„Byl úžasný,“ vupomíná Eva (36) na pohledného Francouze, který za ní jezdil do Prahy. „Všechno, co dělal, uměl pojmout jako nevšední rituál. Tak třeba koupel. Nikdy nechyběla sklenka suchého sektu s jahodou. Jahody mi taky servíroval na břicho a odtud je pomalu jedl. Bylo to tak vzrušující! Náš vztah sice moc dlouho netrval, ale nastavil ve mně určitou laťku. Od té doby dávám šanci jen pozorným, kreativním mužům, a to nejen ve vaně.“
Ostatně sex s kulinářskými požitky velmi úzce souvisí. Ne nadarmo se potravinářský slovník prolíná s tím erotickým. Muži často „hodnotí“ pěknou, sexy ženu, komentářem „To je ale parádní roštěnka.“ Ženy se zase nad novým objevem rozplývají, že je „tak sladký“...
O tom, že Salvador Dalí posvačil na břiše plavovlasé dívky, se nezpívá jen v písničce Jiřího Suchého. Hostiny tohoto typu, zvané Body Sushi, patří k poněkud výstředním, exkluzívním kulinářským zážitkům a mondénního světa.
„Zatímco u zvířete si vystačíme s konstatováním, že jeho stravovací chování je vedeno pudem a instinktem,“ tvrdí bonnský sociolog, profesor Thomas Kutsch v již citovaném článku z časopisu Die Welt, „u člověka je jeho stravovací chování formováno kulturně- sociálním kontextem. Samozřejmě s ohledem na to, že hlad musí být také zahnán.“
Prvním typem je podle Kutsche Stresový jedlík. Sem by patřila výše zmíněná Iva, která se po každém stresu vrhá na sladkosti. Dalším je Hledač senzací. Profesorka Gisela Gniechová z Univerzity v Brémách ho líčí jako někoho, kdo potřebuje neustále nové podněty a dobrodružství. Miluje silná auta a riskantní obchody, v kulinářské oblasti volí pikantní, ostrá, slaná jídla. „Byla u něj zjištěna tendence k nezdravému stravování,“ konstatuje Gniechová.
Málokoho asi překvapí, že tuto skupinu reprezentuje více mužů. Ti také více holdují alkoholu. Hledač senzací však sám o sobě nemusí být nijak originální a vzrušující. Jak zjistil psycholog profesor Alfred Gebert: „pivaři inklinují k chytračení, pohodlnosti a egoismu – i v posteli“.
Dalším typem jedlíka je fanatik zdravé výživy. Považuje se za něco lepšího a rád o svém požehnaném životním stylu rád přesvědčuje ostatní. Není bez zajímavosti, že tato skupina je zastoupena hlavně muži. Přesvědčování je totiž doménou silného pohlaví.
Podobnou stravovací filozofii zastává i méně „militantní“ a nadřazený typ – Zdravý strávník. Holandští vědci ho charakterizují jako otevřeného, schopného kompromisu. Vedoucí studijní skupiny Gert-Jan de Bruin z Univerzity Maastricht je přirovnává k banánu, který prý tato skupina ráda jí. I zdravý strávník prý své nitro schovává pod slupkou.
Jinou variantou dvou předešlých typů je Bio-jedlík, jiná varianta Zdravého strávníka, je považován za asociála. Typický je pro něj pocit elitářské výjimečnosti. Tým psychologů z Toronta nechal skupinu respondentů nakupovat konvenční nebo bio potraviny a poté je pověřil úkolem vyžadujícím etické chování. Výsledek byl překvapivý: bio konzumenti si během jeho plnění počínali jako asociálové. Podle vedoucí studie Niny Mazar je to asi tím, že tyto osoby konzumací bio potravin považují svůj příspěvek k životnímu prostředí za dostačující. V dalších oblastech už můžou být klidně egoisti.
Za typický odraz naší uspěchané doby lze považovat Hltače. Jídlu obětuje maximálně pět minut, čili se spokojí s tím, že do sebe někde na stojáka hodí klobásu.
Požitkář je model, patříci minulosti, jelikož podle profesora Iwera Diedrichsena z německé Univerzity Hohenheim „požitky chtějí prostor“. Odnoží tohoto typu je i poněkud důležitý Gourmet. Číšníky luxusních restaurantů rád nervuje záludnými otázkami nebo tím, že čichá k vinným špuntům. Víc než o požitky mu jde o chlubení.
Galerii uzavírá Účelový jedlík. Jak název napovídá, kvalita pokrmů mu nic moc neříká, jí jen proto, aby načerpal živiny. I takových je bezpočet....
Kdyby předci žili „zdravě“, dávno jsme vyhynuli
Navzdory módnímu vegetariánství se maso stále těší a zřejmě vždycky bude těšit oblibě. Třeba grilované, které podle Klottera znamená oslavu vynálezu ohně a má kromě přípravy jídla i další význam: Symbolizuje, že homo sapiens přestal být kořistí a pozvedl se na vládce světa. Grilované maso tedy vyjadřuje vítězství člověka nad zvířetem. Dle Christopha Klottera totiž nejíme pouze živiny, nýbrž i symboly. Maso rovná se blahobyt, přežití, moc, úspěch, mužství, potence.Proto ho také milují hlavně muži. |
Kulinářství je nejen čím dál tím víc „v kurzu“, ale svádí se v něm taky čím dál tím víc bojů. O tom, jak bychom se měli nejlépe stravovat, se píší dlouhé elaboráty, celebrity se předhánějí, aby fanouškům předhodily něco ze svých zaručených receptů. Ke klasice takových sporů patří ten mezi těmi, kteří maso milují a těmi, které ho nenávidí. Ano, je sice prima dodávat tělu vitamíny, ale kde bychom byli bez bílkovin? Kde by vůbec bylo celé lidstvo, kdyby se pračlověk místo na mamuta vrhal na listí stromů?
Podle výživového experta profesora Christopha Klottera posiluje skupina vegetariánská a veganská ruku v ruce s civilizačním procesem. „Agrese a násilí se schovává za kulisy. Popírá se zabíjení, ačkoli k němu dochází milionkrát za den. Nikdo se nechce cítit vinen,“ tvrdí.
