Nejčastěji jde o nemoci srdce a oběhové soustavy, potíže s trávením a spánkem. Ženy trpívají také gynekologickými nemocemi, obě pohlaví ztrácejí zájem o sex.
Pokud člověk vyhoří úplně, může svou situaci vnímat jako natolik bezvýchodnou, že si sáhne na život. Ale to už je poslední fáze syndromu.
Přichází nenápadně
První fáze bývá nebezpečně nenápadná, respektive málokoho napadne, kam až může vést. Vyhořením jsou totiž nejvíce ohroženi lidé, kteří se do všeho pouští s nadšením a velkými ideály, obvykle předpokládají, že vlastními silami mohou hodně změnit. Do práce (případně vztahů) investují obrovské množství energie, většinou na úkor všeho ostatního.
Fáze syndromu vyhoření1. Nadšení |
A výsledek? Bohužel neuspokojivý, realita se od ideálů příliš liší: mladá ekonomka pracuje se starším kolegou, který si všechny její nápady přivlastňuje a neposkytuje jí informace, které ona potřebuje, i když by správně měl. Nebo začínající doktorka se snaží pacientům s plicním onemocněním trpělivě vysvětlovat, že když má mít jejich léčba smysl, měli by se vyvarovat cigaret. Marně. Co se stane? Když se úspěchy delší dobu nedostavují, nastává stagnace.
Změn si dřív všimne okolí
Není to pravidlem, ale syndrom vyhoření je častý u těch, kteří pracují s dalšími lidmi a musí se do nich vcítit. Kvůli nastupujícímu vyhoření schopnost empatie slábne: učitelka například těžce snáší některé projevy svých žáků, zdravotní sestra se chová k pacientům neurvale. Postupně začínají zaměstnání vnímat jako nepřátelské území, kde je jejich jediným posláním přežít. Přestávají být kreativní, nemají nápady.
"Syndromem vyhoření si podle literatury během kariéry projde zhruba čtvrtina pracujících," říká psycholožka Hana Slánská. Zatímco dříve byl doménou pomáhajících profesí, podle průzkumu společnosti Commservis.com jej za uplynulé dva roky prožila víc než polovina českých manažerů. Dolehla na ně tíže finanční krize.
"Není se čemu divit: i manažeři jsou lidé, kteří musí komunikovat s ostatními. Při ekonomických problémech cítí, že mají omezený manévrovací prostor," vysvětluje psycholožka.
Nejohroženější povolání- zdravotní sestry, ošetřovatelé, lékaři |
Právě pocit bezmoci k syndromu vyhoření hodně přispívá. Když se doplní s další typickou charakteristikou postižených vyhořením, tedy touhou po dokonalosti ve všech činnostech, může jít o nebezpečnou kombinaci.
Vyhoření si málokdy všimne samotný postižený, problémy jako první zaznamená jeho okolí. Signálem může být třeba výrazná změna ve způsobu, jak partner či partnerka mluví o svém zaměstnání. Pokud dříve po návratu z práce nadšeně líčili, co všechno se během dne přihodilo, a teď jen unaveně mávnou rukou, načež se uloží na gauč a celý večer hledí do stropu, je něco špatně. V této fázi se také mohou objevovat první tělesné příznaky, jako jsou neustálé bolesti hlavy či poruchy spánku.
Zastavte vyhoření třeba jógou
Rady, jak syndrom zastavit nebo mu předcházet, se mohou zdát banální, ale spousta lidí mívá problém se jich držet. Důležité je pěstovat si mezilidské vztahy, ať už s partnerem nebo kamarády. Lidé se syndromem vyhoření mnohdy zapomínají relaxovat, v pozdějších fázích už odmítají dělat cokoli zejména proto, že jim chybějí síly. Jako ideální relaxace se nabízí jóga nebo procházky v přírodě. Základním pravidlem je mít alespoň nějakou radost, pro někoho to může být vaření, pro jiného fotbal.
Na psychických potížích se může podílet také zaměstnání bez jasně vymezených kompetencí. Zaměstnanci mohou tápat a cítit se jako bezvýznamné kolečko v obrovském stroji. Řešení nemusí být těžké, zeptejte se, když něčemu nerozumíte, či žádejte vždy přesné zadání úkolu. Základem také je říkat "ne" a nenabalovat na sebe další a další povinnosti, které pak přetížení lidé většinou odkládají a způsobují si další stres. Tím se ocitají v pověstném začarovaném kruhu a nejsou schopni úkoly plnit. Narůstá tedy hromada nezvládnutých povinností i panika.
Vhodné je naučit se stanovit si priority a těch se pak držet. "Pomáhá také, když se lidé ve svém oboru neustále vzdělávají. Díky tomu nebudou mít pocit, že stagnují a že jim ujel vlak," doplňuje psycholožka Hana Slánská.
Někdy je na místě změna povolání. Může to nastat u lidí, kteří mají náročnou profesi, ale cítí, že ji "vnitřně" nezvládají. Navenek přitom mohou vypadat jako sebejistí a všeho schopní. Mnohdy jde o děti náročných rodičů, které si nechaly nadiktovat, na kterou školu půjdou. Stresovat paradoxně může také nenáročná práce, a to zejména, když ji má vykonávat aktivní člověk toužící po realizaci. "Teplé místečko" ho může vysávat, protože si připadá zbytečný.
Jak předejít syndromu vyhoření1. Snižte příliš vysoké nároky. Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké nároky, vystavuje se nebezpečí stresu. Přijměte skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující. Zdroj: Národní dobrovolnické centrum Hestia |
