Nejen pomáhající profese

ale i běžné profese,jako třeba asistet/ka "někoho",nebo administrativní pracovník,i tyto lidi může potkat syndrom vyhoření.Pracuji jako asistentka ředitele.Platově jsem na tom fakt bídně.Nepracuji tu dlouho,ale když jsem nastoupila,byla jsem plná ideálů,jak tvrdě budu pracovat,jak budou moje schopnosti využívány.Moje předchozí profese byla velmi náročná,každodenní kontakt s lidmi,prezentace a mnoho jiného.Studená sprcha přišla během prvního měsíce,když jsem zjistila,že nemám co dělat.Člověk během chvilky hodně rychle zakrní,když nejsou využívány jeho schopnosti.Nejhorší ale je,když ještě v kanclu potkáte naprostého de.bila kterému chybí profesionalita a vyjít s ním prostě nejde.Základní slušnost?Chybí.Když týdny nejste využívány,pochváleny,jste zhnuseni z kolegů,dostaví se pocit bezmoci,neschopnosti,zbytečnosti.Přichází vyhoření.Byly dny,kdy jsem usínala i ve stoje,byla psychycky na dně a naprosto vyčerpaná.Lékař?Poslal mě k psychologovi.Raději hledám nové misto,ta jsou ale minimálně.

Pomoc

Doutnáte -> jdete za praktikem a ten vám řekne, co ho otravujete, že on toho má taky plný zuby. Pošle vás k psychologovi -> Psycholog si něco mumlá a pak se rozbrečí, že už dál nemůže

Reálná pracovní doba

Podle analýz má ČR nejdelší reálnou pracovní dobu v EU. (Včetně započtení prce doma, telefonátů domů apod.)

Na západě (v SRN) je to lepší,protože musíte kvůli odborům i úřadům po 8h vypadnout z práce. Ale stejně řada lidí dělá ještě večer z domova.

Re: Reálná pracovní doba

a taky myslim nejmin svatku

Za syndrom vyhoření může vždy šéf!

A nebudu používat přívlastků, jelikož zy ta, které bych na konto některých šéfů použil, by mi sebrali dukáty, ba i zablokovali účet, jen by to hvízdlo!

Jak poznám, že mám syndrom vyhoření?

Je mi 79 let.

Re: Jak poznám, že mám syndrom vyhoření?

tak to už jsi dohořel

Přečetl jsem si první tři věty a

uklidnil se že syndrom vyhoření mi nehrozí, paráda

Syndrom vyhoření nejčastěji

najdete u pomáhajících profesí, od učitele, zdravotní personál, přes policisty a atd. Jak bylo řečeno, také u manažerů a dalších s velkou zodpovědností a jistou závislostí na interpersonálníhc vztazích. stačí pouhá pochvala, uznání za to, co děláte, a jste schopni hory přenášet. Místo toho se spíš potkáte se šikanou, podrazy, závistí.  Rozumím konkrétním lidem, proč mají nutkání chovat se jako mrchy,  ale nechápu, proč mu podléhají. Osobně jsem se nikdy nemstila, ale i když se vědělo, že časem  postoupím nad některé lidi, zažila jsem pro mne nepochopitelné věci.  Vlastně je to logické, protože od těch méně schopných, kterým mohlo být jasné, že jim vidím do žaludku.

 Mám výdrž, jinak bych v životě vyhořela mnohokrát. Mám skvělé zázemí, ale je fakt, že už bych se dneska na tu námahu a dřinu prosadit práci, aby bavila, nejradši krajcvajc...

Re: Syndrom vyhoření nejčastěji

 Naprosto přesné. Vím o čem mluvíte.

Syndrom vyhoření ve vztazích

Přesně na mě sedí věta, že se do všeho hrnu s nadšením. Bohužel ta realita je někdy opravdu drsná. Kvůli dvěma malým dětem se nemůžu věnovat tomu, čemu chci. Nemám kde získávat energii. Mám pocit, že jen vydávám a vydávám. Kvůli tomu jsem vlastně odešla od manžela. Neměla jsem sílu řešit ještě jeho problémy. Velmi zjednodušeně řečeno. A protože jsem otevřená a pravdomluvná, rozhodně jsem mu nic nechtěla dělat za zády. Byla jsem ale hodně naivní, když jsem si myslela, že si v pohodě někoho najdu. Ano, vždy je v okolí nějaký muž, ale okolnosti všechno válcují. A je jedno, že si rozumíme. Najednou mám pocit, že vůbec nezáleží na nějaké shodě. Takže na čem vlastně záleží? A tak nemám sílu na nic. Jen přežívám ze dne na den, dělám to co musím, vymýšlím program pro děti, ale uvnitř mám jen prázdno.

Re: Syndrom vyhoření ve vztazích

Problem je v tom, ze v zivote ve skutecnosti prakticky nezalezi na nicem. Dulezite je proto zivot zit, tj. jedinou smyslnou odmenou v zivote je smich / radost. Tudis si kazdy den musite najit neco maleho, neco co Vam udela radost, neco/nekdo kdo vas aspon na chvilku rozesmeje, udela stastnou. To jedine ma hodnotu a smysl. Vasi prazdnotu chapu, nebot jsem ji sam zazil a jeste ted se z ni vyhrabavam. Po kruckach, ale jde to a je tam progres ze ktereho zacinam mit dobry pocit.

Staci jen vydrzet, nevzdavat se a tak, jak nam zivot haze pod nohy klacky, tak stejne tak nam nekdy primete do cesty i osobu, nebo prilezitost, ktere kdyz se chytime, tak se z propasti muzem vyhrabat.

Takze to nevzdavejte, protoze ta prilezitost, nebo clovek, driv nebo pozdeji prijde. Kdyz prisla ke me, prijde i k vam.

Navic mate deti. I kdyz se Vam ted zda, ze do nich hodne investujete, casem se to otoci a Vase investce se Vam vrati.

Zaměstnanci v ČR pracují mnohde mnoho hodin.

Ano, máme zákoník práce, 8  hodin čisté práce. Tak 30 minut i více se do práce dojíždí, 30 minut před začátkem a po ukončení pracovní doby vyžaduje někde zaměstnavatel na přestrojení, vyzkoušení stroje, počítače, atd. Oběd a svačina se nadělává, to je 2x 30 minut. Někde mají i udělaný personální audit na využití pracovní doby, když si jde dělník nabrousit nástroj, tak nepracuje, to je prostoj, když se pracovník prodeje ptá ve výrobě, zda zakázka bude hotová v termínu, je to také prostoj, tuto informaci měl dostat. atd. To se také nadělává. V 55 letech je nyní zaměstnanec pro zaměstnavatele mnohdy již neperspektivní, starý  a propouští ho. Co budou lidi dělat, až budou chodit do důchodi např v 67 a déle, kdo je zaměstná? To v zahraničí, tedy ve vyspělé Evropě prý není.

Nasledek teto dnesni "vyspele" spolecnosti

ktera si vytvorila novodobe otroky. Jenom mnozi to jeste nevidi  . . .