Ani u vrahů malých dětí jste nikdy necítila znechucení?
Morálku neřeším. Beru každého jako pacienta, jehož problémem není třeba břicho nebo krk, ale má narušený vrozený sexuální mechanismus. Já zkoumám, ve které fázi porucha vězí. Nemůžete přece odsoudit člověka za to, že ho "bolí břicho".
Želmíra Herrová
|
Bolavý žaludek pacienta ale nevzbuzuje u ostatních lidí tolik odporu jako sexuálně motivovaná vražda.
Ani ve snu mě nenapadne si připustit odpor. Naopak se mu snažím pomoct deviaci poznat a naučit ho, aby ji měl rád. Jedině tak ji totiž může ukočírovat.
Přesto jste u některých pacientů pro kastraci, kvůli níž Česko kritizuje Komise pro lidská práva i Evropská unie.
Na kastraci se posílá ročně jen pár velmi nebezpečných deviantů, u nichž je velká pravděpodobnost recidivy. Většinou jsou to současně alkoholici, narkomani, mají problém v sebeprosazování, nelze se na ně spolehnout a museli by jinak být doživotně zavřeni v detenčním ústavu. O kastraci si navíc musejí sami požádat. Kastrace jsou tedy povoleny a já jsem v těchto výjimečných případech pro, ale i tak je provázejí příšerné obstrukce. Navíc podle nových pravidel o výkonu rozhodne komise tvořená z nezávislých odborníků, kteří o pacientovi vůbec nic nevědí.
Víte kolik vašich pacientů po léčbě znovu ublížilo?
Z kastrovaných nevím o žádném. Co vím, tak většinou žijí normálním rodinným životem. Z ostatních pacientů recidivoval jeden lehce, když pokřikoval na holky: "Máte zařezané kalhotky?" A druhý znásilnil. Teď se u nás v Havlíčkově Brodě chystáme na inventuru případů. U recidivistů se pokusíme zjistit, kde se stala chyba.
Tušíte kde?
Například jednomu exhibicionistovi jsem před více než deseti lety radila, ať žádá partnerku o soulož v neerotickém kontextu, což pro vzrušení potřeboval, ale neměla jsem tehdy ještě dost zkušeností. Nabízela jsem mu situace, kdy ona pere nebo žehlí, ale to se mu v praxi nedařilo. Později jsme museli společně vymyslet jiný postup, který by mu vyhovoval.
Jaký?
Zdálo se, že bylo nutno přitvrdit v intenzitě antierotického kontextu. Zkusili jsme požádat partnerku, jestli by ho na začátku nepomočila. Jenomže tohle zase nemohla zvládnout její sexualita. Přišli jsme tedy na fígl: vyčurala se do kelímku a pak ho močí polila. To fungovalo.
A pacient byl vyléčen?
Pro život devianta je jeho sexuální realizace strašně důležitá. Když chybí, žije v neustálém napětí, asi jako když máte žízeň a nemůžete se napít. Psychický stav se u takového člověka stále zhoršuje. A najednou ujede. Obvykle když přijde nějaký další stres a když své selhání nejméně čeká.
Co společnost s ohledem na sexuální devianty nejvíc trápí?
Vidím kolem sebe, že se podceňují menší kauzy. Velmi povrchně zkoumáme, zda nemá zatím neškodný deviant už něco podobného za sebou. Například nedávno se do mě kolegové pustili, že to s ochrannou léčbou přeháním, když ji navrhuji muži, který exhiboval před bruslařkou s tím, že si ošetřuje hemoroidy. Přitom vůbec nevzali v úvahu to, že tento člověk už tahal do auta méně než patnáctiletou holku, aby s ním odjela s tím, že ji bude fotit nahou. Jiné ženě na ulici nabízel sex. To už není náhoda. Jenže kolegové ho hájili: To omezíte jeho svobodu kvůli takové blbosti, že se obnažoval před bruslařkou?
Jak to dopadlo?
Vybojovali mu svobodu. Jenže jak člověk stárne, jeho sebeřídicí mechanismy jsou čím dál slabší, takže se můžeme dočkat toho, že nějaké dívce ublíží.
Jste opatrnější, protože jste žena?
V tom to není. Jen beru práci jako poctivej blbec.
Měla jste někdy z deviantů strach?
Jednou jako puberťačka. Chodila jsem pozdě večer na angličtinu do jazykové školy, cesta vedla po silnici. Najednou vedle mě zastavilo auto a řidič chtěl, ať nastoupím. Naštěstí jsem dobře znala zkratku a utekla pěšinkou pryč.
To bylo vaše první setkání s takovým mužem?
Někdy kolem deseti let jsme s kamarádkami ze školy potkávaly pod viaduktem exhibicionistu. Pamatuji si, že měl obrovský pohlavní úd. Dívaly jsme se na něj a povídaly si o tom.
V jakém věku dětem hrozí největší nebezpečí?
Nejmenším dětem. A uvidíte, že kvůli nesmyslnému zákazu držení dětské pornografie případy ublížení bohužel přibudou. A pak dětem pubertálním, v poslední době hlavně na internetu. Děti navazují kontakty s kde kým, nechají se důvěřivě nalákat, holky třeba na focení prsou za to, že na oplátku uvidí penis. Jsou zvědavé, jak vypadá, jak se zvětšuje, co se s ním dělá a na co to je. Zvědavost je někdy přivede k člověku, který si myslí, že chtějí sex.
Musí to být deviant?
Normálního chlapa puberťačky nezajímají, řekne si, že jsou hezké, pěkně se vyvíjejí, ale dost. Chybí jim totiž cudnost, díky které si dospělá žena muže intuitivně prověřuje. Ale hebefil s neúplnou sexualitou si neumí namluvit dospělou partnerku, chybí mu totiž schopnost dvořit se a žena se mu zdá dost komplikovaná. Obvykle mu ale vůbec nedochází, že dospívající dívka nechce sex.
I když se chová vyzývavě?
U ní se pak po krátké době vyvine modul pro cudnost a uvědomí si svoji atraktivitu pro vrstevníky. Má-li předčasnou sexuální zkušenost, cítí se najednou zneužitá, ponížená. Jednou mi přivezli holku, která spáchala sebevražedný pokus a nikdo z rodiny nevěděl proč. Ukázalo se, že ji jako dítě zneužíval dědeček. Zhnusení přišlo až na střední škole, kdy se stala atraktivní pro vrstevníky a všechno jí došlo.
Agresorům je lépe vyhovětJsou různé typy agresorů a obvykle potřebují antierotický kontext. Pokud se s ním ženy perou, vyhovuje jim to. Nejlepší je samozřejmě utéct, ale když to nejde, je výhodnější se podřídit. |
Mohly být i vaše zážitky z dětství důvodem k výběru povolání?
To ne. K deviantům jsem přišla spíš náhodou. I když už jako psychiatričku mě zajímalo, proč si devianti tak absurdním způsobem ničí život. První takový pacient se ke mně dostal ještě jako k psychiatričce v Prievidze. Na ochrannou sexuologickou léčbu přišel krásný, vysoký, blonďatý muž, který rád a opakovaně exhiboval před dívčími internáty. Přitom byl ženatý, měl manželku lékařku, dvě děti, dalo by se říct ideální šťastná rodina. Jenže on si nemohl pomoct. Nabídla jsem mu sice na tu dobu poměrně odvážný článek odborníků o realizaci exhibicionistů deviantním způsobem v mezích zákona, ale bohužel jsem mu tehdy víc pomoct neuměla a jeho manželství se stejně rozpadlo.
Primářkou na oddělení sexuálních deviantů jste tedy náhodou?
V roce 1990 jsme se s manželem přestěhovali do Havlíčkova Brodu, kde jsem dostala na starost pavilon psychotických mužů. Jenže pak mi na oddělení nastěhovali sexuologické pacienty z nedalekého želivského kláštera, který se vracel církvi. Neměla jsem páru, co s nimi, a nezbývalo mi nic jiného, než si sexuální diagnostiku nastudovat.
Napadl vás někdy pacient?
Nedávno se mi stalo, že jsem s jedním mluvila a najednou vstal a švihnul mým směrem těžkou židlí. Netrefil mě.
Co jste udělala?
Naštěstí v agresi nepokračoval. Odvedla jsem ho za ostatním personálem, kde jsme si promluvili. Změnila jsem mu tehdy na nějakou dobu léčbu dobrovolnou na nedobrovolnou, protože kdyby se v takovém afektu dostal na veřejnost, mohl by být pro své okolí velmi nebezpečný.
Máte pro podobné situace po ruce nějakou obranu?
Ne. Napadení totiž přichází dřív, než se nadějete, takže bych stejně nic udělat nestačila. Když vnímám nebezpečí, pootevírám všechny dveře, řeknu ošetřovatelům, ať mě hlídají, poslouchají za dveřmi, nebo rovnou k pohovoru zavolám celý terapeutický tým.
Ani na ulici nemáte obavy?
Nebojím se, ale hrozbu si uvědomuji a už jsem si dala i říct a nenosím v noci na uších sluchátka.
Manžel o vás nemá obavy?
Má a pořád mě nutí, abych si pořídila zbraň. "Želinka, koupím ti takovou dámskou, do kabelky," přemlouvá mě. Jenomže já jsem trochu bordelář. Snad bych si ji i pořídila, střílet jsem kdysi uměla docela dobře, ale připadá mi to zbytečné. Než se vzpamatuju a než ji v kabelce vůbec najdu, bude pozdě. A v tom zmatku ji ještě třeba použiju blbě.
Nekazí vám práce vlastní intimní život?
Když měl manžel chuť, našla jsem si ji taky, bez ohledu na práci. Dneska už u mě pochopitelně s věkem sexuální podněty přirozeně odezněly. Ale musím se přiznat, že takový Tomáš Klus, samozřejmě ve vší počestnosti, má tak podmanivý sexy hlas, nádherně intonuje a slova jeho písní mají hlavu a patu, že jsem si říkala: To je teda bomba!
Jak spíte? Nezdají se vám sexuální horory?
Horory ne, ale v poslední době mi nedá spát, jak mám vyřešit budoucnost bezmála šedesátiletého nebezpečného muže, který od patnácti znásilňoval ženy. Střídavě je celý život ve výkonu trestu a v léčbě. Na svobodě byl jen dva roky a téměř vůbec nepracoval. Podle mého názoru měl už dávno podstoupit kastraci, ale nestalo se. Jen několikrát neúspěšně prošel léčbou a svou deviaci nechápe a nemá pod kontrolou. Léčba spoléhala na partnerský vztah, který však nevydržel. Po propuštění znovu krutě recidivoval. Ta devatenáctiletá holka na to skoro doplatila životem.
Jaké má vyhlídky?
Mám mu ještě dát jednu šanci, i když vím, že je bláhové si myslet, že teď to bude dobré? Znova by šel do ústavní léčby v Brně, kde se mu opět nedostane správná náhledová terapie. Mám navrhnout kastraci, nebo usilovat o jeho umístění do detenčního ústavu? Studuji teď snad deset kilo jeho spisů, zatímco on sedí na Mírově a bojuje za ambulantní léčbu, která pochopitelně nepřichází v úvahu.
Jak si mezi devianty zachovat zdravý rozum?
Blahodárně na mě působí příroda, ráda lyžuji a v poslední době jsem se zuřivě vrhla na umění. Chodím do divadla a obdivuji intuici autorů, s níž mi předkládají výpovědi o nejrůznějších lidských mechanismech, aniž by měli pojetí o teorii jejich fungování. Ráda běhám po galeriích, teď mám namířeno do Madridu a už se těším na obrazy El Greca. To je zážitek pro bohy.
Studujete z děl sexualitu autorů?
Taky a sem tam najdu i něco, co třeba vypovídá o hebefilii autora. Stačí vidět na vlastní oči tanečnici od Edgara Degase, která je křehkost sama. Zároveň vím, že sochu měl celý život schovanou v atelieru... To hovoří samo za sebe. Nebo se třeba kunsthistorik diví, proč ten amorek na obraze čurá na ženský. No, já vím.
Televizní seriály, to asi nebude vaše parketa...
Ale taky! Zuřivě jsem se dívala na Šeherezádu a štvalo mě, že ji vysílali brzo odpoledne. Musela jsem pak totiž tak trochu koukat i v práci. Pokud jsem doma, dívám se i na Ordinaci v růžové zahradě. To je můj relax... A manžel se diví.
Co považujete ve své práci za největší úspěch?
Všechny své poznatky o náhledové terapii, kterou v naší republice zatím nikdo jiný nedělá, právě odevzdávám dvěma mladým kolegům. Jeden je psycholog, druhá je doktorka. A jestli se mi povede je naladit tak, aby měli tuto problematiku stejně rádi jako já a pokračovali v léčbě, která devianty netrestá ani nepředělává, ale pátrá po příčině a učí je se realizovat v mezích zákona, tak to by bylo skvělé.
