Surfování mne nadchlo už před pár lety na dovolené, když jsem poprvé viděla surfaře brázdit vlny oceánu. Vypadalo to úžasně jednoduše a ladně. Tenkrát jsem ale nesebrala odvahu, abych si to sama vyzkoušela.
V Čechách nejsou podmínky pro surfování, a tak nezbývá než za vlnami vycestovat. Surfové školy pořádají zájezdy už také z Čech. Letos poprvé se konal Rip Curl Surf Camp v Portugalsku – a to byla moje příležitost.
Jsem surfem nepolíbená
Přihlásila jsem se na desetidenní kemp: pět dní je výuka surfingu, zbytek výlety, relaxace, vlastní program. Ideální. Portugalsko bývá chladnější, a tak jsem do kufru přibalila i nějaké teplejší oblečení a hurá na Ruzyň. Cesta do Lisabonu trvá letadlem tři hodiny.
Přímo na letišti na nás už čeká Jirka, organizátor surf kempu, a společně s kamarádem Honzou nás v dodávkách odvezou do městečka Peniche, resp. k poloostrovu Baleal, kde je naše ubytování. Krásná vilka Peneda.
První den nás čeká uvítací grill party se samými lahůdkami, jako jsou krevetky nebo čerstvé ryby. U dobrého jídla se také dobře seznamuje. Ačkoliv jsem si naivně myslela, že je to sport spíše pro chlapy, překvapivě zjišťuji, že je tu velká převaha žen. Náš "surfový oddíl" je tu ve složení: já, můj kameraman Jarda, Renata s Petrem (pár ze Slovenska), Naďa s Terezou (máma s dcerou), Andrea, Tereza a Luboš (vytrvalec, který si rovnou zaplatil dvakrát 10 dní). Každý z nás byl do této doby surfováním naprosto nepolíben. První "pusa" přijde následující ráno.
"Zítra sraz v půl desáté tady, máme hodně práce – musíte si rozdělit neopreny, prkna a seznámit se s instruktory," dává Jirka první pokyn a my radši jdeme spát a nabrat síly.
Říká se "ráno moudřejší večera", u mě by teď spíše platilo "ráno horší večera". Začínám být nervózní a přemýšlím, proč jsem se vlastně do něčeho tak bláznivého vůbec pustila. Mám strach z vody (už jednou jsem se málem utopila), nejsem žádný extra plavec a pokud se mi něco otře o nohu (ryba, popř. jiná havěť oceánu), automaticky půjdu ke dnu. Také jsem opravdu velmi sporadický sportovec. Trochu mě přepadá panika a jediné, co mě utěšuje, že to přece nemůže být tak náročné, když to zvládnou i malé děti (a to sakra dobře).
Moje první vlna
V půl desáté jsme už všichni "účastníci zájezdu" připraveni v garáži – hlavním skladu surfboardů a neoprenů. "Nikol, ty budeš mít tak desítku. Terka je nejmenší, dáme ti osmičku," Jirka s Honzou nám rozdělují neopreny. Mám štěstí, padne mi hned první. "Holky, prkna budete mít pro začátek tyhle červený, jsou to softboardy, pěnový prkna. Jsou sice větší, ale zato lehčí, a když na vás prkno spadne ve vodě, nic vážnýho vám nehrozí," vysvětluje nám, na čem budeme jezdit, a mně už se svírá žaludek.
Když jsme všichni připraveni, můžeme vyrazit směr Surf house, který je jen přes ulici. Tady se seznámíme s našimi instruktory – Gonzalem a Tiegem. Jsou místní a výborně znají zdejší vlny. "Když půjde vítr od pevniny, budete surfovat na severu od Baleal, když půjde vítr od oceánu, tak na jihu," ukazuje na mapě majitel místní surfové školy. Veškerá komunikace s místními probíhá v angličtině. Pokud ale někdo neumí jazyk, není to žádný problém, organizátoři kempu mu vše přeloží. Pro surfing je důležité, aby člověk vůbec věděl, co má ve vodě dělat, a zbytečně nepanikařil.
Potom, co se seznámíme s úplným základem, můžeme se vydat na pláž. "Dneska jsou malý vlny, ale pro vás je to dobře, když začínáte," vysvětluje nám Gonzálo, budoucí idol nejen našeho kempu. Po pár minutách jízdy jsme na místě. Vyskáčeme z dodávek, batoh na záda, prkno pod paží, neopren v druhé ruce a jde se směrem k vodě. Najdeme si místečko a nasoukáme se (tento den již podruhé) do neoprenu.
Později zjistím, že je téměř nemožné, aby někdy uschnul, takže dostat se do něj je docela problém, navíc, když se na vás neustále lepí písek. Když konečně všichni dobojujeme a zapneme zipy, jdeme blíž k oceánu. Položíme prkna na písek a rozcvičíme se. Musím říct, že běh ve vlhkém neoprenu asi ve 30 stupních na přímém slunci není zrovna nic příjemného, ale člověk má alespoň dobrý pocit, že pro sebe něco dělá.
"Zásada číslo jedna: všechno se učíme nejdřív na pláži, než vlezeme s prknem do vody," poučuje nás Gonzálo s Tiegem a ukazují nám základní tipy a triky surfingu. Asi po půl hodině jdeme do vody bez prken, abychom si vyzkoušeli sílu vln. To trvá tak deset minut, voda už mi nepřipadá tak studená. Konečně vyrážíme do vody se surfboardem. Nejdříve se snažíme chytit vlnu na břiše. Základ surfingu je pádlování, a tak nás instruktoři v jednom kuse hecují: "pádluj, pádluj, rychleji!" Když se mi poprvé podaří chytit si svou vlnu, jsem nadšená, roztáhnu ruce a nechám se jí odnést až na břeh.
Nedokážu si udělat ani culík
Po více než dvou hodinách strávených ve vodě máme pauzu. Čas trávíme odpočinkem na pláži nebo v plážovém baru. Asi po dvou hodinách je další lekce. Instruktoři nám vysvětlují, jak se správně postavit na prkno. Jde to docela rychle a bláhově si myslím, že to bude stejně jednoduché jako sjíždění vlny po břiše. "Dodržujte rozestupy a vždycky, když se dostanete pod vodu, kryjte si hlavu, ať vás prkno nepraští, až se dostanete nad hladinu," vysvětlují nám instruktoři zásady bezpečnosti, které samozřejmě po pár minutách všichni zapomínáme. Odpolední lekce už není vůbec tak jednoduchá jako ta dopolední, na všech je vidět únava, ale přesto to nikdo z nás nevzdává.
Večer jsem úplně vyčerpaná, bolí mě celé tělo, hlavně ruce. Nedokážu si ani udělat culík a jsem zvědavá na další den. Únavou padnu za vlast a probudím se až ráno pomocí budíku, který dává povel na další lekci. Jedeme na jinou pláž než minulý den, je to krásná dlouhá pláž Almagreira. Nikde nikdo, jen pár surfařů někde v dálce. Instruktoři nám řeknou, co děláme špatně a na co si dávat pozor, a my jdeme do vody pilovat naše "postoje". Je znát, že nám předchozí den dali hodně do těla, a tak jsou na nás mírnější. Než se rozkoukáme, máme pauzu na oběd a hurá zase do vody. Všechno tady utíká strašně rychle.
Odpolední lekce je o poznání horší, jsou daleko větší vlny, které mají neskutečnou sílu. Dostat se za ně je obrovský problém. Udělám čtyři kroky dopředu a vlna mě automaticky odhodí dva zpátky. Nejdůležitější je dostat se za vlny, které se tu lámou, abych měla čas vylézt na prkno, pádlovat a zkoordinovat veškeré mé pohyby, abych se konečně postavila.
"Vylez si na prkno, až přijde vlna, tak tě postrčím, začneš pádlovat a hned se snaž postavit," radí mi Tiago a já už se zběsile drápu na prkno. Otočím se a vidím ji: moji vlnu! Tiago mě zezadu strčí do prkna, jak slíbil, a já naberu rychlost. A teď nastává rychlá akce: propnout se na rukách, vytočit bok, posunout zadní nohu, přední nohu nacpat mezi ruce a ty pomalu odlepit od prkna. Poslední věc: zaujmout surfovou pozici. Zní to jednoduše. Skutečnost je ale někde jinde. Trvá to jenom několik sekund "mých prvních pár sekund na vlně". Nádhera. Krása. Euforie. Moje první vlna mě nakopne a dodá energii, o které už jsem ani nedoufala, že ji mám. Jdu dál do oceánu a zkouším chytit další.
Mám natažený sval
Po dvou dnech výcviku máme den pauzu, většina nadšenců by ale surfovala (kdyby jim to síly dovolily) dál, odpočinek je ale nevyhnutelný, a tak vyrážíme na výlet na ostrovy Berlenga. Večer jdeme do surf housu na grilování – jako hlavní chod nás čekají sardinky. Večer se protáhne a po vydatné večeři (dietologové by měli radost, Portugalci jedí běžně po deváté večer), vyrážíme do baru. Na místních je znát jejich temperament a úplně jiná nátura, než na jakou jsme zvyklí. Každou chvíli mě někdo zastaví a chce si prostě jen "povídat".
Příští surfová lekce je pro mě osudnou. Hned dopoledne cítím, že je voda daleko silnější, než jakou jsme tu dosud zažili, dostat se přes vlny je hrozně vyčerpávající, oči mám podrážděné od soli a sluníčka. Po pár minutách mě hrozně bolí ruce. Mám pocit, že s každou další vlnou přijdu o prkno, že už ho prostě neudržím (je ale pevně přivázané k noze, tak by mě pravděpodobně někam odtáhlo za sebou). "Dávejte si pozor na proudy. Říkáme jim ‚RIPy‘ – to je jako R.I.P. (v překladu odpočívej v pokoji). Když vás chytne proud, rozhodně nepádlujte proti němu, zbytečně se unavíte a on vás stejně nepustí. Prostě buď počkejte až se voda uklidní nebo pádlujte podél pláže napravo nebo nalevo," vysvětluje nám Gonzálo tentorkát bez Tiaga, zato se svým bratrem Andrém, který se za malou chvíli stane druhým plážovým idolem našich kemperek.
"Všichni mi rozuměli?" ujišťuje se Gonzalo, ještě než nás odpoledne pustí do vody. Trvá tak čtvrt hodiny, než se dostaneme za první lámající se vlny. S vypětím sil vylezu na prkno, pádluju, pádluju a zbytečně, vlna mi ujede pod prknem. Seskočím a chci jít dál za vlny, v tom mě ale semele série větších vln. Nevím, kde je nahoře, kde dole. Když se konečně dostanu nad hladinu, přijde další vlna a nabere mi prkno za špičku (zásada číslo 2: Vždycky drž prkno uprostřed).
Proud vody nabere sílu a já nestačím zareagovat, prudkým pohybem si natáhnu sval na ruce a snažím se dostat z vody. Vidím svoji skupinku, jak se mi vzdaluje, a já nemůžu ani dál do vody, ani z vody. S každou přicházející vlnou mám pocit, že je moje poslední. Když se konečně dostanu na břeh, jsem lehce v šoku, ale šťastná, že stojím pevně na zemi, a zbytek odpoledne už jen pozoruji své souputníky, jak dál válčí s oceánem.
Vezmu si příklad z Nadi
Další den je pro mě surfing pasé, nedá se nic dělat, dopoledne si to vyzkouším a zjistím, že se na ruce s pochroumaným svalem skutečně nezvednu. Den strávím na pláži, a mám tak aspoň čas pozorovat dění kolem.
Tiago, náš instruktor z prvních dnů učí dva - sotva sedmileté - kluky surfovat. Jde jim to výborně. Okolo zrovna prochází Jojo, instruktor druhého surfového oddílu "Hi, how are you," ptá se hned, jak je. Lidé jsou tu nespoutaní, milí a přátelští. Surf housy pořádají grill party a akce na pláži, člověk tu potká lidi z celého světa, od Austrálie přes Ameriku až po Holandsko. A skutečně všechno tu žije surfingem. Nikdo nehledí na věk nebo na zkušenosti, důležitý je zápal. A ten celý náš tým rozhodně má.
Nejvíc ze všech mě fascinuje hlavně Naďa. Za pár týdnů jí bude 46 a elán má z nás všech asi největší. Verva, s jakou se drápe na prkno, je neuvěřitelná. Konstatuji, že si z ní vezmu příklad, a bolest nebolest, ještě jednou si letos rozhodně "zajezdím".
Já se vrátím...
Předposlední lekce skončila a nás čeká další volný den. Vydáme se prozkoumat blízké okolí, trochu si odpočineme a večer nás čeká surfování při západu slunce. Je to skutečně zážitek, sluníčko je nízko, voda se zdá být teplejší a vlny jsou tak akorát. Jen se musím šetřit, ruka mě pořád ještě dost bolí.
Poslední den surfingu je před námi. Vyrážím do vody, poučena od našich "beach boyů". Vlny jsou příjemné, a tak se to dá zvládnout i s mojí rukou. Bohužel ale nevydržím moc dlouho. Udělám si pauzičku, ale stejně se do vody vrátím. I přes to, že mě bolí celé tělo, to stojí za to. Po poslední lekci mám písek i sůl úplně všude, bolí mě ruce, záda i nohy, jsem unavená. Na druhou stranu jsem ale zvládla něco, o čem jsem dlouhou dobu snila, překonala sama sebe a poznala spoustu nových přátel. Z deseti dní surf kempu mi zůstal zážitek, na který asi nikdy nezapomenu, a už teď vím, že se k surfingu zase vrátím.
