Syn je velice inteligentní klučina, ve škole má dobré známky a nosí domů samé pochvaly, což mi dělá radost. Kromě syna mám ještě téměř šestiletou dceru. Děti rozvodem propluly celkem bez velikých šrámu, a to i proto, že jsme se s jejich otcem maximálně snažili vše vyřešit tak rozumným způsobem, jak to v dané situaci šlo.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
Co mi dělá starost je synovo veliké zapomínáni. Zapomíná pořád a cokoliv: zapsat si domácí úkoly do deníčku, hodinky, ve škole mikinu, u otce čepici/rukavice/bundu a pak do školy vyrazí v -10 stupních Celsia bez nich. Některé případy zapomínání už byly zvlášť špatné, např. si zapomněl do příměstského tábora donést pití na celý den a odpoledne byl na pokraji úžehu. A takto bych mohla pokračovat dál a dál. Na jeho zapomínání má obrovský podíl jeho otec, který v podstatě celý osobní i pracovní život žije stylem „teď řeším jenom to, co jsem zapomněl včera/minulý týden/měsíc, tak po mně nechtějte dělat něco, co je potřeba teď, nebo dokonce zítra“. Jeho zapomínání a chaos je opravdu dost patrný zejména ve srovnání se mnou. Byla jsem rodiči vedena k zodpovědnosti za své věci a pořádek v nich.
Děti dávají často za důvod, proč něco „zapomněly“ u otce, že to například nemohly najít (boty, svetr, housle, knížka atp.) ony, nebo dokonce ani sám otec. Vím, že to není jenom jejich chyba. Když venku mrzne a dítě zapomene zimní bundu, tak je to i chyba rodiče, který ho nezkontroluje.
Syna se snažím naučit, jak nezapomínat. Například mít školní deníček na úkoly, hodinky musí být na ruce, nikoli na gauči. Všechno má své místo, tak to tam hned ukliď, abys to později našel, nabádám ho. Snažím se mu vštěpovat návyky, jak nezapomínat ani u otce, například všechno, co nutně potřebuje, musí okamžitě naskládat do aktovky (cvičky na sport, lahev s pitím). Taky dost zápasím s jeho postojem, který vyplývá asi ze životního stylu jeho otce – když si něco zapomene, můj syn, stejně jako jeho otec, má v zásadě pocit, že vůbec o nic nejde, a prostě je to jedno. Někdo to za něj vyřeší (spolužák mu půjčí, mami koupí nové, donese to do školy dodatečně, však co?).
Syn nemá žádné zdravotní problémy ani fyzického, ani psychického rázu. Je mu 10 let a nevím: mám přemrštěné nároky? Nebo mám vytrvat? Nebo naopak vykašlat se na to s tím, že stejně mužský vzor nepřebiji, takže mrhám vlastní energií? Naposledy na třídních schůzkách jsem si všimla, že v krabici se zapomenutými věcmi bylo 90 % věci kluků, holčičí věci tam skoro nebyly. Je to dáno tím, že by chlapci byli od přírody větší zapomnětlivci a „bordeláři“ než děvčátka?
Děkuji,
Adéla
Odpověď odbornice:
PhDr. Andrea Hlubučková
Dobrý den Adélo, trápí vás časté zapomínání a ztrácení věcí vašeho syna. Píšete, že v tomto směru je podobný svému otci, zatímco vy a vaše dcera jste jiné, věci si hlídáte a ztrátám předcházíte.
Nejdříve mám potřebu rozlišit hloubku vašeho problému. Je možné, že váš syn trpí lehčí poruchou pozornosti (například ADHD nebo ADD, tedy kombinovanou s hyperaktivitou nebo bez). Tato porucha je dědičná, často se přenáší z otců na syny. K tomu, abyste se ujistila, by bylo vhodné navštívit klinického psychologa či psychiatra a podstoupit se synem odpovídající vyšetření. Pak totiž nejde jen o zapomínání, ale celkovou nesoustředěnost, nemožnost ovládat stále své impulzy, přemíru a po chvíli nedostatek energie, nezvládání svého chování vůči spolužákům, učiteli atd.
Tyto potíže lze většinou celkem úspěšně ovlivňovat výchovou, režimem doma i ve škole (výživou, spánkem, relaxací atd.) nácvikem jistých dovedností, v extrémních případech i medikací. Je vhodné, když spolupracují oba rodiče, škola i psycholog nebo jiný odborník tak, aby se režim „ušil na míru“ konkrétnímu dítěti. Pouhá domluva bohužel v tomto případě nefunguje.
Pokud zjistíte, že váš syn poruchou pozornosti netrpí, jde spíše jen opravdu o zapomínání věcí. Jistěže vám v tom připomíná svého otce, snad proto, že muži zkrátka vidí jinak. Z hlediska evoluce měli muži a ženy jinou úlohu a odlišně se vyvíjely i jejich smysly. Muži jako lovci se naučili zaměřovat na jednu věc (např. na lov jelena), vidí daleko na horizont jakýmsi tunelem. Nevnímají další drobné věci kolem, když přeci jdou ulovit jelena! Ženy v prehistorických dobách fungovaly jako sběračky, udržovaly oheň a sbíraly kolem tábořiště vše, co bylo užitečné – od klacíků na palivo až po bylinky, jahody a maliny. Učily se nic nepřehlédnout, rychle posuzovat užitečnost rostlin a pamatovat si, kde rostou, aby je mohly najít i příští den.
Tak proto váš bývalý muž a nyní i syn může dlouze zírat do lednice a neúspěšně v ní hledat třeba máslo. Vy poté vítězoslavně vezmete krabičku zprostředka ledničky, na kterou celou dobu koukal.
Můžete synovi co nejvíce pomoct různými seznamy a připomínáním a můžete také doufat, že se bude učit ze své zkušenosti a naučí se zásadní věci si hlídat. Je dobré také trvat na tom, aby musel sám řešit důsledky svého zapomínání, bude se učit stavět si priority. Nicméně zřejmě trochu bude zapomínat stále.
Na druhou stranu je skvělé, že je váš syn inteligentní, protože jeho zapomínání jej neustále staví do nových situací, které musí řešit. Možná mu to takto vyhovuje a v budoucnu bude umět přizpůsobit se novinkám více než děti, které mají vše do detailu přesně dané. Přeji mi v tom hodně štěstí.
PhDr. Andrea Hlubučková, psycholožka centra Modré dveře
