Veronika byla tatínkův mazánek
S manželem jsme spolu dvacet let, máme dvě dcery. Starší Veroniku, té bude za pár dní 19, a mladší Kláru. Je jí 15 let a končí základní školu. Na narození Veroniky jsme se moc těšili, manžel plánoval, že to bude kluk, a jen co se postaví na nohy, začne s tátou sportovat.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Narodila se dcera, což naštěstí manžela nijak nerozhodilo a své sportovní aktivity zaměřil na ni. Veronika odmala lyžovala, jezdila na kole, běhala, hrála volejbal a taky chodila s tátou na fotbal i hokej. Je hodně sportovně nadaná a tatínek se v ní viděl. To Klárka je spíš po mně, zajímají ji divadla, knížky a když sportovat, tak maximálně na dlouhou procházku se psem.
Jenže manžel to s Verčou někdy přeháněl. Dokud byla malá, byla i tvárná a nadšená, že se s tátou "vyblbnou", jenže jak se blížila puberta, chtěla mít víc času na sebe a své zájmy. Vymlouvala se, že ji bolí záda, nohy, hlava, že běhat jít nemůže a že by raději šla v klidu s holkama do kina. Manžel to nesl hodně těžce a bohužel místo, aby ji nechal a pochopil, že musí mít i jiné zájmy než sport, byl na ni tvrdý a zakazoval jí chodit ven.
Veronika si našla špatné kamarády
Když bylo Veronice 16 let, začalo nejhorší období v naší rodině. Verča poznala přes spolužačku její kamarády, bohužel nám neseděli. Její chování se úplně změnilo. S tátou odmítala kamkoliv jít, že mu na to jeho sportování kašle. Byla hnusná i na mě, přitom jsme si do té doby hodně rozuměly. Věděla, že jsem ji u manžela omlouvala a přesvědčovala ho, že musí respektovat její zájmy, na které má ve svém věku právo, přesto nás dva strčila do jednoho pytle - lidi, co jí otravují život. Nebavila se ani se svou sestrou.
Veronika chodila na gymnázium, toužila po vysoké pracovat ve sportu, měla velké plány a manžel ji v tom podporoval. První ročník celkem zvládla, ten druhý prolezla s odřenýma ušima a ve třeťáku skončila, tedy vyhodili ji. To se jí blížily 18. narozeniny. Manžel trval na tom, že si musí najít práci, že my ji nebudeme živit. Chodila tedy uklízet a občas nám přispěla.
V těch dvou letech, než od nás odešla, jsme si prošli očistcem. Veronika nechodila domů, nedávala nám vědět, kde je. S manželem se měsíce vůbec nebavila, on se jí vyhýbal, vůbec ho nezajímala. Zpočátku, když v noci nepřišla domů, byl na nervy. Celou noc nespal, jednou ji nechal i hledat policií. Ale po nějaké době rezignoval a přestal se o ni zajímat. Věnoval se Klárce, ale jinak než Veronice. Sportovat ji nebavilo, tak si aspoň spolu povídali, jezdili jsme na výlety a snažili se aspoň my tři fungovat jako rodina.
V 18 letech manžel Veroniku vyhodil z domu
Veronika se zamilovala. Dokonce se mi s tím svěřila. Doufala jsem, že se snad všechno změní, nebo aspoň zlepší. Pak jsem toho jejího přítele poznala. Hodně mě zklamal. Byl stejně starý jako ona, nevystudovaný, bez peněz, občas si někde něco příležitostně přivydělal. Už od pohledu to byla ztracená existence.
Jakmile oslavila 18. narozeniny, manžel jí dal nůž na krk, buď se vrátí ta "stará" Veronika, bude chodit do školy, přestane se stýkat se svými přáteli, nebo si má sbalit své věci a jít. Byla jsem v šoku, když jí to řekl, já o jeho úmyslech vůbec nevěděla. Bylo jasné, jak to dopadne. Verča si sbalila pár svých věcí a odešla. Bydlela u toho svého kluka s jeho rodiči. Jak jsem později zjistila, i oni jsou dost zvláštní. A syn jako by jim vypadl z oka.
Veronika čeká dítě a je sama
Dcera je pryč už rok. Doma se o ní vůbec nebavíme. Já o ní sice vím, sleduji, jak žije, ale manželovi o tom nic říkat nesmím. Je naprosto zatvrzelý. Zpočátku, když odešla, jsem se snažila, abychom byly v kontaktu, občas jsem jí podstrčila i nějaké peníze. Postupně se naše kontakty omezovaly, jen jsme si občas zavolaly. Tedy volala jsem já jí. To už teď taky není pravda.
Před měsícem jsem zjistila, že je Veronika těhotná. S přítelem už není a bydlí u nějakých kamarádů. Ani se to nedá nazvat bytem, je to takový holobyt uprostřed zdevastovaného domu. Byla jsem se tam podívat, je to hrozné. Prý nemá práci. Vůbec nevím, z čeho žije.
Jsem naprosto zoufalá, tak moc bych jí chtěla pomoct. Je to moje dcera, miluji ji. I když nás v něčem zklamala, neznamená to, že bych ji zavrhla. Vždyť je jí teprve 19 a je v zoufalé situaci. Jenže se bojím, že mě odmítne. Bojím se, jak se zachová manžel. Zatím jsem mu nic neřekla. Ale už musím něco udělat.
Míla
Názor odborníka:
Dobrý den, dovedu si představit, že se v této situaci cítíte bezradná a bezmocná. Ráda byste dceři pomohla a nevíte, co udělat. Někdy jsou situace, kdy není čas zabývat se tím, jaké řešení je nejlepší, je prostě třeba něco udělat.
Myslím, že celá věc má dvě roviny. Jedna věc, kterou se zabýváte, je, co tomu řekne manžel. Je to doopravdy tak důležité? Myslíte, že když se rozhodnete dceři pomoci, on vám to zakáže? Necháte si to zakázat? Další otázkou je dcera, respektive to, zda o nějakou pomoc stojí. Pokud vám mohu poradit, zkuste se oprostit od představy, že pomoc = vzít dceru domů.
Pokuste se s dcerou sejít, řekněte jí, že se o ni bojíte, nabídněte jí pomoc, ale nechte na ní, aby si sama řekla, co si pod tou pomocí představuje. A samozřejmě buďte připravená (ač to může být velmi těžké) i na to, že dcera má právo pomoc odmítnout. Držím vám palce.
Pavel Král, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 16. dubna 2012. Anketa je uzavřena.
