S manželem jsme spolu 16 let. Vzali jsme se po roční známosti a tři roky po svatbě se nám narodil syn Pavel, dva roky po něm další syn Martin. Své syny miluju, jsou pro mě vším, ale někdy se mi zasteskne, protože bych ráda měla i dceru.
Dokonce mi u druhého těhotenství dlouho tvrdili, že to bude holka, ale na posledním ultrazvuku jsem se dozvěděla, že budeme mít opět kluka. Chtěla jsem to proto zkusit ještě jednou, ale manžel už byl proti, dvě děti prý stačí. A prosazovat si něco proti jeho vůli jsem prostě nechtěla.
Všechno musí být podle něho
Můj muž je typ člověka, který má ve všem pravdu a vždy musí být po jeho. A běda, když by se člověk vzbouřil, nebo chtěl prosazovat něco proti jeho vůli. Já si tak nějak už zvykla, vím, jak na něj a také vím, co si ještě mohu dovolit říct nebo udělat a co už ne. Svého muže mám ráda, on mě, i naše kluky, od mala se jim věnoval, jenže po svém.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Pro mého muže je všechno soutěž, otázka prestiže. Byl takto vychován. Jeho otec, který už je pár let po smrti, byl voják a svou rodinu, dva syny a manželku, měl srovnané do latě. Podle mého byl despota, ale naštěstí jsem s ním nepřišla moc do styku. Žili daleko od nás. Občas se vídáme s tchyní, ale žije u své o mnoho let mladší sestry a o své vnuky nejeví příliš velký zájem.
Můj muž i jeho bratr měli opravdu tvrdou výchovu. Nedivím se, že je to oba poznamenalo. Pořád mezi sebou soupeří. Ovšem kdyby to bylo jen mezi nimi dvěma, brala bych to, ale oni chtějí mít dokonalou a lepší než ten druhý i celou svou rodinu.
To já jsem měla úplně jinou výchovu. Také mám bratra, o tři roky staršího. Naši byli přísní, ale zároveň nedělali z ničeho velkou vědu. Nikdy nás netrestali za špatné známky, nemuseli jsme se bát se jim svěřit i s problémy, které jsme měli, pomohli nám je vyřešit a vždycky stáli při nás. Nenutili nás do žádných mimoškolních aktivit, mohli jsme se svobodně rozhodnout, čemu se budeme po škole věnovat. Nechávali nám prostor.
Rodiče pro mě byli vzorem
Vždy, když vidím svého muže, jak řve na kluky, když se jim něco ve škole nedaří, že jsou tupci, že z nich nikdy nic nebude, tak si vzpomenu na svého tátu, jak se zachoval, když jsem se učila na maturitu a během svaťáku mi zemřela milovaná babička. Byla jsem na dně a nedokázala jsem se na učení soustředit.
Táta řekl, že se nic neděje, tak to prostě zkusím, a když to nedopadne, tak půjdu klidně k maturitě na podzim, hlavně ať nejsem z toho nešťastná. Mě to natolik povzbudilo, že jsem všechno zvládla a odmaturovala s hodně pěknými známkami. Přístup mých rodičů k nám dětem se pro mě stal vzorem a jednou jsem se chtěla ke svým dětem chovat podobně a vlastně se o to stále snažím.
Manžel s bratrem to však měli přesně opačně, jejich otec vyžadoval přísnou disciplínu, každý den mu museli hlásit, co celý den dělali, čemu se věnovali. A běda, pokud měli nějaký průšvih nebo schytali špatnou známku. Často je prý trestal i fyzicky. A jejich matka tomu jen přihlížela, bála se je bránit.
Chápu, že tato výchova se na manželovi musela nějakým způsobem podepsat. Naštěstí nikdy kluky neuhodil, ale řvát na ně umí dost dobře. Manžel vyžaduje, aby kluci nosili co nejlepší známky, aby byli premianty. Kluci se snaží, nejsou hloupí a vlastně ani žádní lajdáci, ale sem tam se něco nepovede. To pak manžel vyvádí, zakazuje počítač, kamarády, cokoliv, co ho zrovna napadne a ví, že jim bude vadit.
Neustále zjišťuje, jakou známku z písemky dostali třeba jejich spolužáci. Jestli snad někdo nebyl lepší. Také klukům nařizuje, jak budou trávit volný čas. Musí chodit do různých sportovních kroužků. Manžel by nesnesl, kdyby třeba jen tak seděli občas doma. Prý žádné mrhání časem nestrpí, to je pak velmi krátká cesta ke špatné partě, alkoholu a drogám. Kluci jsou někdy tak vyřízení ze všech těch aktivit, až je mi jich líto.
Synové otce nenávidí
Hodně mě vytáčí i to, že klukům svými řečmi sráží sebevědomí nebo je štve proti sobě. Klidně jim řekne, že jsou tupí, hloupí, že z nich vyrostou tak maximálně kopáči příkopů, muž pro sprostá slovo nikdy nejde daleko. Nebo když se jednomu něco nepovede, tak mu klidně řekne: Podívej se na bratra, to je větší machr než ty, ten by tu písemku takhle nepodělal. Z něj by sis měl vzít příklad. Podobné řeči jsou u nás pomalu na denním pořádku.
Marně mu říkám, že to přehání, že akorát kluky poštve jednoho proti druhému, a hlavně proti sobě. Ale není s ním řeč, prý jsou mladí a něco vydrží, tedy musí vydržet. Už jsem to probírala i se švagrovou, protože u nich je prý občas něco podobného. I její muž to občas se svým postojem k výchově přežene.
Nedávno mi však dala brouka do hlavy, řekla mi, že už toho má plné zuby a prý by se nejradši sebrala a i s dětmi od něj odešla. Od té doby nad tím sama přemýšlím, jestli by nám bez manžela nebylo líp. Navíc mi mladší syn Martin po jednom otcově výstupu řekl, že tátu nenávidí a stejně tak i brácha Pavel.
Zdenka
Názor psycholožky čtěte na další straně.
