Je mi skoro čtyřicet let, jsem vdaná a bezdětná. Vlastní děti ani mít nemohu. V osmnácti jsem prožívala lásku až za hrob se stejně starým spolužákem ze střední. Měli jsme velké plány, jak po maturitě vyrazíme na dlouhý čundr s batohy na zádech po Evropě, pak půjdeme na vysokou, budeme bydlet spolu a jednou se vezmeme a budeme mít plno dětí. Je mi smutno, když si na to vzpomenu. I po tolika letech bych brečela nad koncem našich plánů a naší velké lásky.
Bez dítěte i bez přítele
Měsíc před maturitou jsem otěhotněla. Byl to šok pro mě i pro mého přítele. Ale byli jsme mladí, neměli jsme rozum, jak se mě snažila přesvědčit moje matka, všechno jsme viděli růžově, zkrátka jsme se rozhodli, že dítě nám naše plány nepřekazí. Sice cesty po Evropě vezmou za své, ale my zůstaneme spolu, vezmeme se, nebo třeba taky ne, ale naše dítě vychováme spolu. Kde vezmeme peníze, kde budeme bydlet, to nás netrápilo, však ono to nějak dopadne.
Bohužel to dopadlo tak, že má matka s podporou přítelových rodičů rozhodla za nás. Přesvědčila mě k interrupci. Prý si nedokážeme představit, co nás čeká, o co všechno přijdeme. Nakonec jsem o všechno, to nejcennější, přišla jen já. Už nikdy nemohu být matkou.
Zákrok se totiž zkomplikoval, v nemocnici jsem strávila několik týdnů a nakonec se dozvěděla konečný verdikt, že nikdy už děti mít nebudu. Přítel se mi snažil být oporou, ale já byla natolik nešťastná a zlomená, že jsem ho odmítala. Naše velká láska nevydržela a rozešli jsme se. On je dnes otcem tří dětí.
Pár známostí jsem v průběhu let měla, ale nakonec vždy skončily tím, že on chtěl děti a já je mít nemohla. Až jsem potkala svého současného muže. V době, kdy jsme se poznali, byl čerstvě rozvedený.
Seznámili jsme se na jednom firemním večírku, kam mě jako svůj doprovod vytáhla moje nejlepší kamarádka. Její muž těsně před akcí onemocněl a ona nechtěla jít sama. Můj budoucí manžel a kamarádka sice pracovali v jedné firmě, ale znali se jen od vidění.
Od ní jsem se pak o něm dozvěděla pár drobností, na té akci mě zaujal, byl milý, hezky jsme si popovídali, ale na druhou stranu působil nepřístupně. Když jsme se loučili, mrzelo mě, že neměl příliš snahu se se mnou znovu vidět, což bych tenkrát uvítala.
Vyvdala jsem dvě děti
Ale po čtrnácti dnech mi volala kamarádka, že ji vyhledal a požádal ji, jestli by byla ochotná mu dát na mě telefon, a protože ode mě věděla, že se mi líbil, bez mého svolení mu ho dala. Zavolal mi, začali jsme se vídat, po dvou letech se vzali a jsme manželé už skoro osm let.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Manžel je o deset let starší než já. V době našeho seznámení měl tedy už jedno manželství za sebou a s bývalou ženou měli dvě děti, syna a dceru. Synovi je dnes dvaadvacet a dceři osmnáct.
Než jsme se vzali, měli s exmanželkou nastavenu střídavou péči, po svatbě ji dál chtěl praktikovat jen syn, dcera chtěla k otci chodit jen na každý druhý víkend. Syn mě totiž přijal bez jakýchkoliv problémů, je jiný než jeho sestra, komunikativní, přátelský, veselý, nikdy z ničeho nedělal velkou vědu.
Manželova dcera byla spíš uzavřená a brzy jsem pochopila, že na mě žárlí. Viděla, že se s jejím tátou máme hodně rádi, že je nám spolu dobře a ona se bála, že o tátu přijde. Bylo jí osm, když jsme se s jejím otcem dali dohromady. Byla ve věku, kdy si ještě spoustu věcí neuvědomovala, kdy ještě nechápala, že navždy bude tátovou holčičkou bez ohledu na to, jestli on miluje i jinou ženu.
Dávala mi najevo, že mě nemá ráda. Někdy byla ta její zášť až na facku, kolikrát jsem si říkala, jestli to mám zapotřebí, abych snášela ty její vražedné pohledy, odsekávání apod. Ale jak se správně říká, čas vše spraví. A bylo tomu tak i v našem vzájemném vztahu.
Příběh Dany: Otec dceřina přítele mi kdysi zlomil srdce |
Jak rostla a dospívala, postupně si ke mně nacházela cestu, já se vždycky „kousla“, řekla si, že je to malá holka, která pořádně neví, co sama se sebou, a snažila jsem se jí to hodně usnadňovat. Já ji vlastně měla ráda už od první chvíle, kdy jsem ji poznala, a i když mě často její chování vytáčelo, zvládla jsem to.
Dcera má ke mně důvěru
A nakonec vše dobře dopadlo. Našly jsme k sobě cestu. Pravda, pomohlo tomu i to, že její matka si našla zhruba před třemi lety přítele a dcera šla na nějakou dobu na druhou kolej.
Ovšem teď mám opravdu velké dilema. Dcera se mi před pár dny svěřila, že je těhotná. Jejího přítele známe, už nám ho představila, jsou spolu tak půl roku. Je to celkem fajn kluk, i manželovi se líbil. Jenže on neví, že by se měl stát otcem, a jak mi dcera řekla, prý se to ani nedozví.
Ona se rozhodla, že dítě nechce. Vždyť jí je teprve osmnáct let, na všechno má hodně času. Musela jsem jí slíbit, že o tom nikomu neřeknu, prý se potřebovala někomu svěřit, nechce být s tím sama a táta ani máma se to dozvědět nesmí.
Na jednu stranu mě těší, že to řekla zrovna mně, že mám její důvěru. Ovšem na tu druhou si teď nedokážu představit, že to její tajemství budu mít v sobě, že to budu tajit před jejím otcem.
Iveta
Názor psycholožky čtěte na další straně.
