Ženil jsem se v pětadvaceti za svou první lásku. Znali jsme se od prvního ročníku na střední. Nejdřív jsme byli velcí kamarádi, pak jsme si dali první pusu, zažili spolu první sex a v osmnácti se po velké hádce rozešli. Po třech letech jsme se dali opět dohromady a zůstali spolu prakticky dodnes.
O první dítě jsme přišli
Ovšem je otázkou, jestli náš vztah ustojí to, co nyní prožíváme. Přitom máme za sebou mnohem horší situaci, která naším manželstvím otřásla. Naše první dítě, kvůli kterému jsme se brali, pár hodin po porodu na komplikace se srdcem zemřelo. Byla to holčička.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Oba jsme to pochopitelně nesli hodně těžce, žena na tom ale byla mnohem hůř než já. Odmítala mě, a dokonce to vypadalo, že naše manželství to neustojí. Naštěstí její matka tenkrát sehnala špičkového lékaře, který jí pomohl a časem nám poradil, ať si co nejdřív pořídíme další dítě. Nevěřil jsem tomu, ale opravdu to zabralo.
Žena toužila opět po dceři, vyloženě se na to upnula. Měl jsem proto strach, jak přijme, když ultrazvuk ukázal, že čeká kluka. Psychicky na tom pořád nebyla nejlépe, ale překvapila mě, byla šťastná, na chlapečka se těšila a prohlásila, že další dítě bude určitě holka.
A měla pravdu, dva roky po synovi se nám narodila dcera. Byla to naše krásná malá princezna. Vzpomínám na ty roky, kdy byla ještě maličká, učila se lézt, pak chodit, mluvit, jako na nejkrásnější roky svého života. Byla opravdu kouzelná.
Bohužel nevydrželo to dlouho, už s nástupem do školy se začala měnit. Byla hodně náladová, vzteklá, neustále se snažila si prosadit svou. Ve škole už od prvního stupně měla kázeňské problémy. Doma nás neposlouchala.
S dcerou se nedalo vůbec vyjít
Žena s ní nakonec začala chodit k dětské psycholožce. Ji ty změny v dceřině chování vzaly mnohem víc než mě. Vysnila si krásnou, nastrojenou, poslušnou holčičku a nedokázala se s tím smířit. Já se snažil být trpělivý a doufal jsem, že se časem vše srovná. Jediný, kdo na dceru platil, byl náš syn. To byl její vzor a nejlepší kamarád. S ním problémy prakticky nikdy žádné nebyly. Byl a je to hodný kluk. Snažil se nám i s dcerou vždycky hodně pomáhat.
Jak dcera dospívala, bylo stále hodně těžké s ní vyjít. Měla různé nálady, odmítala se s námi bavit, nesvěřovala se. Co jsme o ní věděli, bylo víceméně jen přes syna, se kterým aspoň trochu komunikovala. Naštěstí se nikde netoulala, nechytla se žádných špatných kamarádů, ona vlastně ani žádné neměla. Volný čas trávila doma, většinou u počítače.
Ty roky pro nás nebyly vůbec lehké, a to jsme nikdo netušil, co přijde. Své děti miluju, udělal bych pro ně všechno, snažil jsem se i dceru brát takovou, jaká je. Ve škole se zklidnila, odmaturovala s vyznamenáním a přihlásila se i na vysokou, kde je teď prvním rokem. Manželka si ale k ní cestu nenašla, veškerá jejich komunikace končila křikem – ženiným, dcera mlčela. Snažil jsem se to vždycky nějak urovnat, ale žena obrátila svůj vztek pak proti mně.
A je tomu tak i nyní. Dcera nám před pár měsíci oznámila, že se necítí jako žena, prý pochopila, že se jako žena narodila, ale ve skutečnosti je muž. Už si prý všechno kolem toho zjistila a chystá se na změnu pohlaví. Prý je zbytečné ji od toho odrazovat, už se rozhodla.
Cítí se prý od té doby mnohem líp. Dokonce se nám omluvila za všechny ty roky, kdy s ní bylo těžké vyjít, i za to, jestli nás zklamala. Je to zvláštní, ale od jejího přiznání se s ní dá občas mluvit. Už není tak uzavřená.
Půjde z domu
Nemůžu říct, že by mě to nechalo chladným, byl to šok, obrovský, ale smířil jsem se s tím, musel jsem. Je to moje dítě, mám ji rád a budu ji mít stále rád, i když už nebude mou dcerou, ale mým synem. Žena se s tím ale nesmířila, dokonce prohlásila, že je dcera úchylná a měla by se léčit. A pokud to opravdu uskuteční, ona s ní už nikdy nepromluví, a hlavně půjde z domu.
Z domu jsme nakonec odešli my dva, dcera a já. Máme s bratrem byt po rodičích, který jsme příležitostně pronajímali. Byl zrovna volný a brácha nemá nic proti tomu, že tam budu bydlet. My dva máme spolu fajn vztah, náš rodinný problém vzal s pochopením, prý hlavně že je holka jinak zdravá, prohlásil.
A já teď stojím na pomyslném rozcestí, musím si zvolit nějakou cestu, jak dál. Postoj mé ženy mě hodně zklamal, za ty roky ji znám a myslím si, že ona svůj názor nezmění. Nejspíš budu pořád stát mezi ní a naším dítětem. I když bych možná nemusel, kdybych se s ní rozešel.
Tomáš
Názor psycholožky čtěte na další straně.
