S manželem jsme spolu čtyřicet let, oba jsme už překročili pětašedesátku. Vychovali jsme tři děti, nejstarší je dcera, pak máme o tři roky mladší dvojčata – kluky. Děti už jsou z domu, všechny tři mají své rodiny, máme i pět vnoučat.
Jsme spokojená, rozvětvená rodina. Myslím, že v tomto směru si nemáme na co stěžovat. Děti se nám povedly, jejich dětství i pubertu jsme všichni zvládli bez výraznějších šrámů, i když to občas byly nervy, hlavně kluci byli sem tam tzv. na facku. Ale vzpomínáme na to s manželem rádi.
Je pravda, že po dobu, co děti žily s námi, jsme na sebe my dva moc času neměli. Snažili jsme se jim co nejvíce věnovat a měli jsme se pochopitelně co otáčet. O to víc jsme se těšili, až dospějí, najdou si partnery a vyletí z hnízda.
Na důchod jsme měli velké plány
S dětmi jsme hodně cestovali, hlavně po naší zemi, s manželem cestování a výlety oba milujeme. Navštívili jsme spoustu míst a na hodně z nich jsme se chtěli ještě vrátit, jednou sami, nerušeni občasnými stesky dětí, že už je bolí nohy a výkřiky typu „kdy už tam budem, mami a tati?“
Také jsme asi před 15 lety po mých rodičích převzali v zahradní kolonii zahrádku s malou chatkou, kde se dá bez problémů v létě strávit i několik dní. A další náš společný koníček jsou knihy, oba jsme náruživí čtenáři. Jak moji, tak manželovi rodiče měli velké knihovny a po jejich smrti jsme si hromadu knížek odvezli domů.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Plánovali jsme, jak v penzi bude čas na všechno, na knihy, výlety i zahrádku, jak na ní zůstane i ve všední dny a nebudeme v neděli balit zpět do práce. Oba jsme chtěli přesluhovat, přece jen jsme nebyli ani jeden tak staří, abychom už museli do skutečného důchodu, navíc nás oba práce bavila a také finanční stránka hrála svou roli.
Manžel přesluhoval dva roky, já nakonec ne. Původně jsme si to spočítali tak, že bychom šli do penze společně, ale on nakonec skončil o dva roky dřív. Plánoval, jak udělá spoustu práce doma, potřebovali jsme v bytě pár drobnějších rekonstrukcí a můj muž je šikovný, zvládl by je sám či s pomocí synů nebo zetě.
Plány vzaly za své
Jenže všechny plány postupně braly za své, manžel sice něco málo v bytě udělal, ale nakonec stejně většinu dne trávil čekáním na mě, „válel“ se na gauči u televize a přecvakával z jednoho programu na druhý. Dřív se u nás televize nepustila i kolik dní v kuse, ale teď jela od rána do večera.
Když jsem přišla domů, tak se do mě manžel kolikrát pustil, kde jsem byla, že už jsem měla být dávno doma, že on je tam pořád sám. Až jsem pak raději šla do důchodu prakticky na den, kdy jsem už mohla.
Doufala jsem, že když už i já přestanu pracovat, že začneme žít, jak jsme si kdysi plánovali. Jenže manželovi se do ničeho většinou nechtělo. Když jsem mu řekla, že bychom mohli vyrazit na výlet, klidně i na několik dní, zaplatit si někde pár nocí v penzionu, tak měl řeči, že nerad spí v cizích postelích a že ho bolí nohy, žádné dlouhé túry rozhodně absolvovat nechce. Přesvědčila jsem ho jen párkrát a bylo to s ním mnohem horší než kdysi s dětmi, když měly ta svá telecí léta a výlety s rodiči je otravovaly.
Ani zahrádka ho nelákala a neláká. Když jsme chodili oba do práce, jezdili jsme tam častěji. Přitom je tam tak krásně, zvlášť teď na jaře a o létě a babím létě ani nemluvím. Ale manželovi se prostě nic nechce dělat. Párkrát tam se mnou zajde, ale to jen občas něco udělá a hned si stěžuje na záda.
Já to tam mám moc ráda, máme to za ty roky hezky zabydlené, je tam i dost soukromí díky živým plotům. Tak tam jezdím sama s dětmi, a to mám pak doma na talíři, že jsem manžela nechala samotného.
Muž neskutečně zpohodlněl, ale co mě štve nejvíc, je ta jeho závislost na mně. Mě nebaví sedět doma a koukat na televizi, s knížkou to ano, ale nemůžu tak trávit celé dny. Dokud mám ještě dost sil a chuť něco nového poznat, někam se podívat a něco dělat, tak to prostě musím využít. Kdoví, co nás čeká za rok, kdoví, jak na tom budeme se zdravím.
Proto se snažím užívat si každého dne nějakou aktivní činností. A to manžela štve, neustále mě kontroluje, kde jsem, kdy přijdu, co dělám a jestli už jdu domů. Není to žárlivost, ale závist, že se bavím, že mám zážitky a on ne. On ví, že jsem buď s dětmi nebo s některou z mých několika kamarádek, ale i sama, nepodezírá mě, že bych mohla být s nějakým mužem.
Přitom i manžel má pár kamarádů, mně by pochopitelně nijak nevadilo, kdyby s nimi občas někam vyrazil sám, na fotbal, na pivo. Není to tak dávno, jen pár let zpátky, kdy to pro něj byla samozřejmost. Ale teď je nejradši doma a mě buzeruje, když si dovolím někam jít a bez něj. Přitom bychom mohli chodit spolu.
Věra
Názor psycholožky čtěte na další straně.
