Svou tchyni jsem poznala dřív než svého budoucího manžela. Potkaly jsme se v obchodě, kde byla i se svým postiženým synem. Tlačila ho na vozíku, který se zasekl, a já jí pomohla. Od té doby jsme se viděly ještě několikrát, třeba párkrát v parku, kde jsem venčila svého psa a její syn si ho chtěl pohladit.
Začaly jsme si spolu povídat a já ji musela jen obdivovat. Byla matkou dvou synů, starší se narodil, když jí bylo třicet, po mnoha letech, kdy se s manželem snažili počít dítě. Byli spolu skoro deset let a stále se nedařilo. Jak se mi svěřila, když se prý smířila s tím, že prostě děti mít nebudou, tak otěhotněla.
Péči o syna obětovala vše
Druhé těhotenství přišlo o patnáct let později. Myslela si, že už jde o přechod, ale gynekolog ji ujistil, že tomu tak není, bude opět matkou. Hodně tenkrát s manželem zvažovali, jestli nepodstoupí interrupci. Bylo jí 45 let a zdravotní riziko bylo velké. Ona to prý ale nedokázala, představa, že „zabije“ své dítě, pro ni byla nemyslitelná.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Zpočátku její těhotenství probíhalo bez problémů i všechna vyšetření nenaznačovala, že by mohly vzniknout nějaké komplikace. Ovšem poslední trimestr už strávila v nemocnici, a až tehdy je lékaři upozornili na to, že musí počítat s tím, že dítě nebude úplně v pořádku.
Prý ty tři měsíce do porodu byly nejhorší v jejím životě, když nevěděla, jak všechno dopadne a co ji čeká. Syn se narodil postižený mentálně i fyzicky. Už v kojeneckém věku prodělal několik operací se srdcem a lékaři rodičům rovnou řekli, že prognóza není dobrá. Chlapec se nakonec dožil 15 let, v tolik nikdo nedoufal. Ale to trochu předbíhám.
Jednoho dne jsem se v parku potkala i s druhým synem mé nové známé. Je to zvláštní, jak jsou cesty osudu zamotané, mezi námi dvěma to zajiskřilo, pověstná jiskra přeskočila a časem se z nás dvou stal pár.
I od něho jsem se o jejich rodině dozvěděla spoustu dalších informací. Pochopitelně dobře si pamatoval na dny, kdy matka znovu otěhotněla, vzpomínal i na to, když jim řekli, že dítě nebude zdravé. Vyprávěl mi o tom, jak se matka na bratra upnula, jak mu obětovala úplně všechno, jak se on sám cítil odstrčený a o to víc se přimkl k otci.
Matka přestala pracovat, s penězi na tom nebyli moc dobře. Nakonec to otec nevydržel a od rodiny odešel, ale svou ženu se synem dál finančně podporoval. Prý už toho ale na něj bylo moc. V té době už můj budoucí manžel pracoval, odstěhoval se a matce aspoň trochu přispíval.
Smrt a nový život
Když jsem se s ním začala stýkat, bylo jeho bratrovi 12 let. Svou budoucí tchyni jsem už znala docela dobře, obdivovala jsem ji a poznávala ji stále víc. Byla v péči o mladšího syna až urputná, někdy jsem si říkala, že se v té roli vyžívá.
Občas jsme jí nabídli, že jí pomůžeme, třeba s ním půjdeme ven, pohlídáme ho, aby se mohla věnovat jiným věcem, třeba si odpočinout, jít se projít, ale ona vždy odmítla, Prý je jeho matka, přivedla ho na svět a je její povinností se o něj postarat.
S přítelem nám to klapalo, bydleli jsme v mém bytě, který jsem si na hypotéku pořídila. Začali jsme plánovat svatbu a rodinu. Jsme stejně staří a třicítka nám už pomalu klepala na dveře. Naštěstí jsme se vzali, než manželův bratr zemřel, bylo to náhlé a hodně bolestné.
Tchyně se zhroutila, dokonce ji museli na nějakou dobu hospitalizovat. Do toho jsem po několika týdnech zjistila, že čekám dítě. Až tato zpráva tchyni probrala z apatie a velkého smutku, který cítila a silně prožívala.
Příběh Elišky: Tchyně si přivlastňuje našeho syna, svého vnuka |
Postupně začala plánovat, jak nám, především pak mně, bude pomáhat, jak se o všechno postará. Marně jsem jí říkala, že to zvládnu i sama, ale především, že jsme na to dva, že si nemusí dělat žádné starosti a měla by se teď spíš starat o sebe, užívat si život. Začít třeba zase pracovat, před narozením druhého syna pracovala v knihovně a vím, že ji lákají zpátky.
Těhotenství jsem měla celkem pohodové, ale ubíjela mě dennodenní péče mé tchyně, která mi i několikrát denně volala, jak se cítím, jestli dobře jím a spím, radila, co mám dělat, zjišťovala, co říkají doktoři, a tak pořád dokola. Několikrát do týdne přišla a něco přinesla, vitamíny, polévku, bábovku...
Nemám chvíli pro sebe a dceru
Ovšem to „nejhorší“ přišlo po porodu. Narodila se nám dcera, před pár dny jí byly tři měsíce. Porod byl bez komplikací, dcera je v pořádku, zdravá a prospívá. Já plně kojím, mléka mám hodně. Tak ráda bych si užívala svou holčičku a spokojený manželský život, můj muž se v malé vidí a je mi velkou oporou.
Ovšem všechno kazí tchyně, která nám nedá chvíli klidu, přijde ráno a odchází až večer. Neustále mi něco radí, do všeho mluví, někdy si připadám, že jsem snad nesvéprávná, jak se ke mně chová. Už opravdu se zbytky sil ji trpím, naznačuji jí, že nemusí být u nás denně, ale ona je prý šťastná, že nás má, má prý velké zkušenosti a je ráda, že mi je může předat.
Manžel ví, že už mi to vadí. Je pochopitelně při mně, matce i řekl, že je zbytečné, aby u nás byla pořád. Řekl jí to i celkem důrazně, aby k nám tak často nechodila, to já to takhle říct neumím, ale minulo se to účinkem. Ona se jen usmála a řekla, že ona ví nejlíp, co je pro nás dobré.
Pavla
Názor psycholožky čtěte na další straně.
