Vyrostla jsem se čtyřmi sourozenci, manžel je jedináček. Každý z nás měl jiné dětství, já musela doma jako nejstarší hodně pomáhat, s domácností i s mladšími sourozenci. Manžel naopak byl hýčkané dítě rodiči i babičkami a dědečky. Přesto jsme se naprosto shodli v tom, jak velkou rodinu bychom jednou chtěli mít.
Chtěli jsme velkou rodinu
Měli jsme tedy jasno, tři děti a my dva, pes a kočka. Já měla na dětství hezké vzpomínky, naši se měli co ohánět, ale byli fajn rodiči a té legrace, co jsme doma zažili. Manžel byl pořád sám, rodiče se o něj dost báli, byl to tzv. vymodlené dítě, široko daleko v celém příbuzenstvu nebyl žádný jeho vrstevník. Kamarády sice měl, ale rodiče mu do všeho mluvili, tak prý sám sobě slíbil, že jednou bude mít plno dětí a rozhodně je nebude nijak omezovat.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Nejdřív se nám narodila dcera, příští měsíc už oslaví 34. narozeniny. Nejspíš ale bez nás. Za dva roky po ní se nám narodila dvojčata, kluci. Byla jsem s dětmi celkem šest let doma. Občas to bylo náročné, ale já měla naštěstí spoustu zkušeností a návyků z doby, kdy jsem sama našim pomáhala se svými sourozenci. Jak jsem byla vděčná za rady a tipy od své mámy. Prostě z ničeho nedělat vědu, být dětem oporou, kamarádem a vychovatelem. Moje maminka byla úžasná žena, byla pořád obklopená dětmi, nejdříve svými a později vnoučaty. Nic jí nebylo zatěžko, nikdy na děti hlas nezvýšila, měla přirozenou autoritu a já se snažila toho od ní hodně pochytit.
S manželem jsme se na výchově vždy shodli, je pravda, že on dal hodně na mě, přeci jen jsem s dětmi trávila víc času než on. Tedy hlavně během těch prvních let. Jak ale děti rostly a stávaly se samostatnějšími, jezdili jsme s nimi hodně na výlety, do přírody, učili jsme je poznávat krásy naší země. Děti navštěvovaly i spoustu kroužků, kluci především ty sportovní.
Když se na to dívám zpětně, myslím, že jsme byli dobrými rodiči, že jsme je dobře vychovali. Máme z nich radost. Už dlouho žijeme sami, dcera se vdala, má tříletou holčičku. I synové mají partnerky, zatím jsou svobodní a jak se nechali slyšet, na děti je prý času dost. Oba jsou velcí sportovci, stejně tak i jejich přítelkyně (úsměvné je, že i ony dvě jsou sestry), dost času věnují i cestování. Odmalička byli kluci na sebe hodně napojení, postavili si dvojdomek a oba páry tak žijí vedle sebe.
Vnouče zatím jen jedno
Na vnoučátka jsme se s manželem těšili už od doby, kdy děti dospěly. Zatím tedy máme jedno, vnučku, které byly před pár dny čtyři. Dceři jsme pochopitelně nabídli pomoc, kdykoliv bude potřebovat. Má samozřejmě manžela, fajn chlapa, kterého máme s mužem moc rádi. Ovšem pracovně vytížený je někdy až moc a většina práce kolem dítěte a domácnosti tak zůstává na dceři.
Zpočátku jsem dceři hodně pomáhala, půl roku po narození vnučky jsem už šla do důchodu, sice v práci občas vypomáhám, ale časově mě to nijak neomezuje. Měla jsem tak na vnučku spoustu času. Dcera byla ráda, stejně tak zeť. Dávala i na moje rady, které jsem jí občas poskytla.
Nikdy jsem se nesnažila jí něco vnucovat, být přehnaně „chytrá“, nikdy jsem jí neříkala, že to dělá špatně, že za našich let se „to“ dělalo přesně opačně. Chápu, že každá doba má své, co bylo za nás dobře, je dnes špatně a naopak. Nechala jsem to na ní, a když chtěla poradit, poradila jsem.
Jenže dcera se začala měnit, spíš než na mě nebo tzv. zdravý rozum dává na rady, které vyčte v různých skupinách na sociálních sítích. Kolikrát mi šla až hlava kolem, když mě začala poučovat, jak dítě krmit a čím, jak ho přebalovat, kdy používat nočník nebo spíš proč ho nepoužívat apod. Dokud jsem jí s dcerou pomáhala u nich doma, ještě to docela šlo, byla u všeho a prakticky mě hlídala, jestli to dělám podle ní.
Ovšem jak vnučka rostla a trávila bez mámy u nás víc času, pokaždé mě vybavila přesným seznamem, co smíme a nesmíme, co a kdy přesně jí máme dát k jídlu, kdy přesně má jít spát a jak dlouho může spát, co jí můžeme dovolit a co už ne. Když jsem dceři řekla, že jsem vychovala tři děti a troufám si říct, že dobře, že nějaké ty zkušenosti už přeci mám, řekla mi, že jsou zastaralé a teď se vše dělá jinak.
Porušila jsem itinerář
Na rovinu, řídila jsem se podle sebe, ne podle dceřina itineráře. Vnučku jsme rozhodně nikdy nerozmazlovali, nedovolovali jí, aby nám skákala po hlavě, aby si mohla dovolit, co by chtěla. Vždy jsem se snažila jí dát prostor, neomezovat ji striktními zákazy a příkazy, jak to dělala dcera. Ta to pochopitelně časem zjistila a dospělo to až do situace, kdy nám odmítla vnučku dávat. A v poslední době už ji prý nesmíme ani vidět, máme na ni údajně špatný vliv.
Je mi to všechno moc líto, někdy mám pocit, že snad dcera přišla o rozum, že z těch facebookových a instagramových skupin totálně zhloupla. Mluvila jsem se zetěm a on má stejný názor, sám se jí snažil domluvit, ale ona mu prý řekla, že ví dobře, co dělá.
Doufala jsem, že až dcera půjde do práce, potká se s jinými lidmi, a také bude na tom s časem úplně jinak, ozve se a bude ráda za pomoc s malou. Jenže je to jinak, dcera sice už do práce chodí, ale využívá pomoc chůvy, která pravděpodobně „jede“ podle dceřina itineráře.
Olga
Názor psycholožky čtěte na další straně.
