Mám dvojčata, kluka a holku, kterým bylo nedávno deset let. Chodí do stejné třídy a jsou docela parťáci. Hanička je praktičtější a zodpovědnější, Kuba zase kreativnější a má rád dobrodružné knížky. Před Vánoci byli se školou v nedalekém domově pro seniory, kde babičkám a dědečkům zpívali koledy a vyráběli s nimi vánoční dekorace.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Oba odtamtud přišli nadšení, moc se jim tam líbilo a spolupráci s lidmi o dvě generace staršími si moc užili. Asi i proto, že bohužel nemají už ani jednu babičku nebo dědečka. Můj muž přišel o otce v mládí a jeho maminka už šest let není mezi námi. Moji rodiče naneštěstí zemřeli krátce po sobě v době pandemie na covid-19.
Ale zpět k dětem. Prý se v domově důchodců seznámili s panem Vojtěchem, který je na světě úplně sám. Nemá ani děti, ani vnoučata. Dokonce ani žádné sestry, bratry, nebo neteře. Dali se s ním do řeči při slepování papírového řetězu. A vzájemně si padli do oka.
„Mami, víš, že děda Vojta umí řídit autobus?,“ zeptal se mě syn s očima navrch hlavy. „Prý vozil lidi na zájezdy k moři i na hory. Už je to ale dávno a teď prý může řídit už leda chodítko,“ informovala mě dcera. Zeptala jsem se, jakého dědu mají na mysli, a oni mi dvojhlasně odpověděli, že přece jejich nového dědu, kterého se rozhodli adoptovat.
Když jsem zůstala udiveně koukat, začali mi vysvětlovat, že se to přece rozumí samo sebou a že určitě budeme s tátou souhlasit, protože nám také musí být moc líto, že nemáme žádného dědečka ani babičku. Navíc děda Vojta nikoho nemá a tak to zkrátka klapne.
O jednoho člena rodiny víc?
Nejdřív mi to přišlo jako bláznivý nápad, nic o tom pánovi nevím a copak to vůbec jde adoptovat dospělého člověka? Pak mi ovšem došlo, že to děti nemyslí jako právní úkon, ale že jim možná chybí někdo, kdo má čas si s nimi povídat, hrát si, kdo by jim mohl vyprávět zajímavé vzpomínky. Prostě děda. A taky že mají velké srdce a je jim osamoceného seniora líto.
„Víte co, děti?,“ vyzvala jsem je. „Půjdeme spolu za dědou Vojtou a vy mě s ním seznámíte.“ To bylo radosti! Dcerka hned začala balit do krabičky cukroví, co jsme spolu pekly. Syn popadl své oblíbené knížky o autech, že je dědovi musí ukázat. Já zavolala do domova a zeptala se, jestli můžeme pana Vojtěcha navštívit, i když nejsme z rodiny.
Příběh Hany: Babička s dědou upřednostňují sestřiny děti, moje kritizují |
Musím se přiznat, že všechny pochybnosti, které jsem snad měla, se hned rozplynuly. Byla jsem dojatá, jak srdečně se děti s „adoptovaným“ dědečkem vítaly. Jako by se znali léta! Také pan Vojtěch byl dojatý, když jsme mu do vrásčitých rukou vložili krabičku domácího cukroví. „Vosí hnízda, ty mám nejradši,“ radoval se jako malý kluk.
A tak jsme získali dědečka. Asi to byl předčasný vánoční dárek, nebo co. Děti začaly hned plánovat, jak ho na jaře vezmeme na výlet autobusem, prý by si moc přál ještě jednou se nějakým svézt. A že mu budou chodit číst knížky, protože už moc špatně vidí, ale prý jako kluk miloval dobrodružné příběhy stejně jako náš Kuba.
Jsem moc ráda, že je v mých dětech tolik lásky, že ji chtějí sdílet s docela cizím člověkem. Na druhou stranu je to zvláštní pozvat si do života někoho, koho jsme ještě před pár dny ani neznali. Srdce mi velí držet s dětmi krok, ale rozum (a trochu i pragmatický manžel) mě nutí držet se zpátky. Co teď?
Karla
Názor psycholožky čtěte na další straně.
