Nikdy mě nenapadlo, že budu někdy takový problém řešit. Jsem docela společenská, na střední i na vysoké škole jsem měla kolem sebe pořád velkou partu lidí, kluků i holek. Pak jsem odjela na stáž do ciziny a od té doby pracuju v HR jedné velké nadnárodní společnosti.
Práce mě baví, vždycky jsem chtěla dělat s lidmi, vlastně nejsem nikdy sama. I pro zaměstnavatele jsem asi poklad, protože mi nevadí zůstat v práci déle, nemusím pro nikoho do školky nebo někomu vařit večeři.
Navíc vydělám i dost peněz na to, abych si mohla platit pěkný byt v Praze nebo jet na dovolenou do exotiky. S kamarádkou. Když se najde nějaká, která je zrovna bez chlapa a má čas se mnou jet.
Single ženy jsou šťastnější než ty vdané. Manželství prospívá hlavně mužům |
Vážný vztah jsem měla jen jeden a to ještě na vysoké, ale po roce odjel studovat do zahraničí a skončilo to mezi námi. Pak už šlo spíš jen o krátkodobé známosti, kamarádství s výhodami, nebo prostě jen o sex na jednu noc. Ale to zcela výjimečně.
Třicítka byla zlom
Jenže sfoukla jsem pomyslných třicet svíček a najednou mi došlo, že je něco špatně. Tedy, ne že by mi něco nenašeptávalo, že si mám najít chlapa. Konkrétně moje matka, která se několikrát za rok starostlivě zeptá, jestli už mám chlapce nebo opatrněji, jestli nejsem na holky.
Dlouho jsem si namlouvala, že mi vyhovuje žít sama. Nemusím se nikomu přizpůsobovat, s nikým se nepřetahuju o peřinu ani nedělím o peníze. Když mám chuť na sex, většinou se někdo najde, nebo vím, jak si udělat dobře. Jenže už mě to nebaví.
Chtěla bych se seznámit s nějakým normálním chlapíkem, ale ti už jsou dávno rozebraní. A ti, co jsou volní, tak jsou divní, nebo jsem pro ně už stará či jinak nepoužitelná. Zkoušela jsem i seznamku, ale ani si nechci vzpomínat na to, co jsem tam potkala za týpky.
Promrhala jsem nejlepší léta svého života, jak si ostatně myslí i moje matka? Nebo mám ještě šanci na normální vztah a třeba i rodinu?
Janina
Názor psycholožky čtěte na další straně.
