Příběh Magdy O novou kolegyni mám strach
V čem tkví problém perfekcionisty?Perfekcionismus je osobnostní rys, který umí značně zkomplikovat vztahy. Není to jen nezdravá závislost na dokonalosti, ale i víra, že je možné jí dosáhnout. Do jisté míry je pozitivní a přínosná, v rámci seberozvoje určitě, díky tomu tu máme perfektní vynálezy nebo knihy, od kterých se nejde odtrhnout. Ano, ale také si povšimněte, že s největšími velikány, s těmi, co si na perfekcionismus potrpí, zpravidla žádná drahá polovička moc dlouho nevydržela. A to je ten problém. Ne každý má totiž pochopení pro něco, co připomíná obsesivní chování či až nezdravý způsob přemýšlení. Perfekcionista se nesmyslně zasekává na maličkostech a své okolí tím dovede rozčílit. Řeší to, čeho si druzí ani nevšimnou, neakceptuje fakt, že i nedokonalost může být krásná. Má tendenci se buď zaměřit na sebe a v podstatě sám sebe šikanovat, nebo se orientuje na ostatní. Od všech vyžaduje dokonalost, proto druhé musí přesvědčovat o svých pravdách. Trpí totiž pocitem, že všichni kolem něj dělají něco (všechno) špatně. S ohledem na skutečnost, že tento typ perfekcionistů chce i dokonalý protějšek, může to mít v životě těžké. I když, oni to mají perfekcionisté vždycky těžké. Je třeba si uvědomit, že tohle duševní nepohodlí se odráží i na fyzickém zdraví. Mezi perfekcionisty je také vysoké procento sebevražd, o rozvodech ani nemluvě. |
Nedávno mi zemřela kolegyně. Bylo to náhlé a nečekané a dost mě to zasáhlo, byly jsme dokonale sehrané. Když jsme se všichni v kanceláři trochu oklepali z nejhoršího, oznámil šéf, že na její místo už má někoho nového.
Pravda, mohla jsem být od začátku předpojatá, protože bylo nad slunce jasnější, že najít za zesnulou kolegyni adekvátní náhradu je prakticky nemožné. Ale nemyslím si, že bych byla taková, spíš jsem zkrátka vnímala, že mi na ní něco nesedí, a to od první minuty, co vstoupila do kanceláře.
Její první dny na novém působišti se daly svádět na stres a nervozitu. Snažila jsem se jí pomoct, všechno jí vysvětlovala a ukazovala, ale přišlo mi, že pak je to ještě horší.
Byla pořád dost roztěkaná, ale zároveň se až nezdravě snažila. U počítače seděla ještě dlouho po pracovní době, každou zprávu po sobě několikrát četla a donekonečna ji předělávala. Logicky jí tak vše trvalo déle, než bylo zdrávo, za což se mi donekonečna omlouvala.
Až jsem pochopila, čím to je, kolegyně jednoduše řešila každou hloupost. Tiskárna tiskla s malým flíčkem v horním rohu. Myslím, že si toho nikdo pomalu ani nevšiml, ale ona z toho dostala regulérní hysterický záchvat, dokonce křičela na člověka, co se nám o tiskárnu stará, že si to nemůže dovolit.
Hleděla jsem na ni tehdy s otevřenou pusou, bylo to prvně, co se takhle projevila. Takových záchvatů později přibývalo, ale to byl jen začátek. Jednoho krásného dne si nás obě zavolal na kobereček šéf. Zběsile nám mával před očima nějakým papírem a vykřikoval, že to není možné. Došlo k nějaké chybě ve výpočtu, který prováděla právě kolegyně, a pro firmu to mělo mít následky.
Vina částečně padala i na mou hlavu, protože tvoříme tým. Šéfovi jsem se tedy omluvila, ujistila jej, že si příště dáme větší pozor, a tím to skončilo. Kolegyni jsem nic nevyčítala, prostě mi to nepřišlo tak dramatické. Jí ale zřejmě ano.
Druhý den se nedostavila do kanceláře. Prý je nemocná, říkalo se. Jenže manžel dělá v nemocnici sanitáře a vyprávěl mi pro něj nepochopitelnou historku o ženské, kterou přivezli – chtěla se prý zabít, protože cosi špatně spočítala. Došlo mi, že takových moc není, a všechny další indicie seděly. Když se po nějaké době vrátila do práce, měla na zápěstí velké náramky...
Přiznám se, že jsem z toho naprosto zděšená a vůbec nevím, co si o tom myslet, ale hlavně, co dělat. Nejsme kamarádky, nechci jí ani říkat, že o všem vím, ale ráda bych jí samozřejmě nějak pomohla. Taky nechci, aby se znovu pokusila o sebevraždu jen proto, že udělala nějakou chybku v práci. Tohle přece není normální!
Magda (52)
Co by měla Magda dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
