V bráně chytá bez ruky, s bionickou by se mu žilo lépe. Pomozme Milošovi

Miloš se narodil bez levé ruky. Místo ní má jen krátký pahýl, přesto je v sedmnácti letech brankářskou oporou juniorského florbalového týmu. Dál by ho mohla posunout bionická ruka. A protože letošní vánoční sbírka iDNES.cz pro Natálku již účel splnila, rádi bychom díky vám pomohli ještě jemu.

Vánoční sbírka pro Miloše

Vánoční sbírku pořádá redakce iDNES.cz již tradičně společně s Kontem Bariéry a Nadací Agrofert.
Miloš má vrozenou vadou, kvůli které musí nosit protézu. Díky bionické protéze předloktí a ruky, na níž rodina nemá peníze, by mohl lépe zvládat běžné činnosti i reprezentovat svůj florbalový tým.
Milošova nová ruka bude stát 720 tisíc korun, na účtu pro Natálku má nyní již 134 500 korun. Do cílové částky tedy chybí 585 500 korun.

Pomozte Milošovi zlepšit kvalitu života. Přispět můžete na transparentní účet Konta Bariéry.

Číslo účtu zůstává  stejné jako u Natálky, včetně VS: 17111444/5500, variabilní symbol 1818. 

Transparentní účet Konta Bariéry

„V těhotenství jsem o jeho vývojové vadě nic nevěděla,“ vzpomíná Milošova maminka Petra. „Až když se narodil, najednou mi ho nedali pochovat, ale rovnou ho odnesli z porodního sálu a lékaři si začali mezi sebou něco šuškat a já začala jančit. Až se ozvala jedna zdravotní sestřička, která má sama dceru s postižením. Koukejte jí to říct hned, řekla jim, jinak bude dnes juchat a další den se sesype,“ vypráví maminka.

První protézu místo levé ruky dostal Miloš už v sedmi měsících, aby mohl lézt jako jiné děti a aby se jeho motorický vývoj nezbrzdil. Lékaři rodinu povzbuzovali a nepříjemné překvapení a starost, které zpočátku pokazily radost z malého miminka, pomalu sláblo. I když na synův handicap se nikdy zapomenout nedá, šok vystřídala víra, že i bez jedné ruky může prožít šťastný život a s tím přišla i síla a vůle se s osudem poprat.

„S něčím takovým se člověk nikdy nesmíří, to bych nesměla být jeho máma, ale postupem času jsme si uvědomili, že by to postižení mohlo být daleko horší. Je to jen jedna ruka, žádná nemoc. Jinak je Miloš naštěstí v naprostém pořádku, žádné další genetické poškození nemá,“ říká maminka Petra, která si vždy dokázala poradit také proto, že pracuje jako zdravotní sestra.

„Už od mala jsem si říkal, jaký to asi může být mít obě ruce a nosit věci v obou a vše ovládat jako ostatní, ale bylo mi jasné, že ruka nenaroste a že bionická ruka je nad naše finanční možnosti,“ svěřil se Miloš.

„Snad kdybych vyhrál sportku, říkal jsem si, ale když mi mamka volala, že by mi mohli pomoct lidé prostřednictvím nadační sbírky, cítil jsem nepopsatelnou radost, jako bych se znovu narodil. Najednou se mi otevřela nová příležitost, že budu zase o chlup víc normální a život bude zas o něco snazší,“ usmívá se a plánuje, že pokud to vyjde, mohl by jednou i řídit auto.

Lidi kolem sebe potřeboval

I při své smůle měl Miloš ohromné štěstí. Kdyby u jeho kolébky stály sudičky, jak to chodí v pohádkách, ty dvě hodné by mu handicap ulehčily milující rodinou i solidárními nejbližšími a hlavně skvělou povahou.

„Od mala ho bylo všude plno, byl hodně společenský, živý, usměvavý, do všeho šel po hlavě. Je veselý, paličatý, velmi akční, sportovní, dokáže být velmi milý, dravý, do všeho skáče po hlavě,“ chválí ho maminka a její slova doplňuje Milošův florbalový trenér: „V partě je to on, kdo nosí dobrou náladu a všechny povzbuzuje. Mít takového kluka v týmu je skvělé a jsem za to strašně rád,“ říká Lukáš Dolejš.

Ve třech letech nastoupil do běžné školky a tkaničky si zavazoval pomocí pahýlu i úst. Rodina, která žije v domě se zahradou v Milevsku a vychovává ještě jedenáctiletého Milošova bratra Matěje, ho v rozvoji samostatnosti nijak nešetřila.

„Řval, že ho nesnášíme, že ostatní mu, na rozdíl od nás, boty zavazují a my brečeli tajně, aby to neviděl. Ale všechno se naučil. Jezdí na kole, od pěti let hrál fotbal, lyžuje i prkno zvládá, chytá v první florbalové lize, pomáhá i s kolečkem na zahradě, dnes zrovna zametal,“ vypočítává maminka Petra s tím, že když mu něco nešlo, uměl si říct o pomoc.

Od školky hraje Miloš fotbal, později přidal ještě florbal, kde mohl konečně chytat v bráně. „Vždycky jsem se snažil najít si svou cestu, jak se všechno naučit, abych zvládal to, co ostatní, kteří mají obě ruce. Když jsem třeba na tréninku nemohl dělat kliky, dával jsem si místo toho dřepy. Cpal jsem se mezi lidi, potřeboval jsem je okolo sebe, ať už proto, aby mi pomohli, nebo aby mě ochránili, kdyby si mě někdo chtěl dobírat,“ říká Miloš.

Zcela bez negativních zážitků se jeho dětství přece jen neobešlo. Dospělí pomáhali, ale malé děti si z něj prý občas utahovaly. „Bylo to hloupé, někdy mě to i urazilo, ale říkal jsem si, že si to nesmím brát, ale musím jít dál svou cestou. Ve výsledku mě to asi spíš posunovalo a motivovalo,“ uvědomuje si.

Naděje, jako by se znovu narodil

Miloš studuje obchodní akademii, rád cestuje a jazyky ho baví. Jednou by chtěl dělat průvodce a delegáta v některé zahraniční turistické destinaci. Psát na počítači už pro něj není problém, v dětství se naučil i hry ovládat pěti prsty a levým pahýlem, ale přesto sní o tom, že by se jeho kvalita života zase mohla posunout o kus k lepšímu, kdyby dostal místo klasické protézy bionickou ruku.

Příběh Natálky

Na účtu sbírky pro Natálku je nyní 884 500 korun, což je již o 134 500 korun víc, než je potřeba na její bionickou protézu.

Že je Miloš skvělý kluk, se shodují všichni kolem něj a dodávají, že ho nikdy nepřestanou obdivovat za to, jak všechno zvládá. A to nejen fyzicky, ale i psychicky.

„Trénujeme spolu šest let a že je handicapovaný? Upřímně, já skoro ani nevím, že to tak je!“ Usmívá se jeho trenér. „V bráně je vždy oporou, dvakrát jsme se s ním dostali na mistrovství republiky. Že má menší nedostatek, to nebylo vůbec poznat. Najde si vždycky svůj styl a se situací se popere tak, že se vyrovná klukům, kteří žádný handicap nemají,“ popisuje Miloše Lukáš Dolejš a potvrzuje, že je za tím hlavně jeho povaha.

„Všechno totiž dokáže nejen zvládnout, ale ještě si z toho udělat legraci a přeměnit v přednost,“ dodal.