Řekla jste si někdy za ty dva roky: Končím, žádná kuchařka nebude?
Mockrát. Jsem docela stresař. Dokážu sice krizi překonat, ale v rámci ní dělám velké divadlo. Všechno ruším, končím, měním. Měnila jsem fotografa, pak grafiky, proto se vydání neustále posouvalo. Nedělám to ráda, rozhodně to není žádná radost říct lidem, kteří nejsou špatní, že se jen neshodneme ve vkusu a názoru právě na tuto věc. Nakonec se v týmu vyměnil skoro každý.
Dita Pecháčková
|
Urputnost se ale vyplatila.
Myslím, že jo. Vždycky jsme se posunuli. Vím teď víc než kdysi, že se vyplatí neustoupit, přežít ty nepříjemné situace, nebýt pohodlná a zkusit všechno dělat, jak nejlépe to jde.
O svém záměru nikdy nepochybujete?
To je jasný, že jo, ale mám mámu, tátu, partnera, sourozence, jejich partnery, nejbližší rodinu, která mi pomáhala, a jejich názor mě zajímá. Vždycky byl někdo z nich se mnou, když jsem třeba vařila po nocích několik jídel naráz na zítřejší focení do kuchařky, střídali se u mě, abych neusnula. Kuchařka totiž byla taková moje bokovka, normálně jsem u toho pracovala. My jsme v rodině všichni tak trochu megalomani, perfekcionalisté, takže v závěru už šlo skoro o život.
Jedna z kapitol se jmenuje Jídlo po sexu. Máte snad pro tu chvíli nějaké osvědčené recepty?
Inspiroval mě americký film Hořkost s Meryl Streepovou a Jackem Nicholsonem. Ona je novinářka, která píše o jídle. Zamilují se a stráví spolu noc. Leží v posteli, ona vstane a jde vařit. Přinese jídlo a on říká, že jsou to ty nejlepší špagety carbonara, které kdy jedl. V Americe je jídlo po sexu spojené s touhle kultovní scénou a já se pokoušela přijít na to, jaké je typické jídlo po sexu v Česku. Ale ať jsme se ptala kohokoliv, na nic jsem vlastně nepřišla. Takže jsem nakonec recepty vybírala tak, aby jídlo bylo sexy samo o sobě.
Inspirují vás televizní kulinářské pořady?
Docela jo, ale spíš zahraniční, znám jich spoustu. Mám ráda Jamieho Olivera, Gordon Ramsay mě svého času bavil, také Nigella Lawsonová, která je fascinující, přestože je afektovaná a vlastně nesnesitelná, dokáže nějak vzbudit chuť k jídlu.
Sledujete Prostřeno, kde vaří televizní diváci?
Tak tahle reality show je normálně úchylná. Je mi trapně za ty chudáky, kterým se všichni smějí, že jsou ještě nešikovnější, upatlanější, neschopnější než oni sami.
Kam byste v Česku poslala čtenářky na večeři?
Do té nejlepší a taky nejdražší restaurace. Tedy do pražské restaurace La Degustation. Nebo třeba vedle do Lokálu, kde je normální a dobré jídlo. Ale já nejsem velký expert na restaurace, chodím tam spíš než za zážitkem zahnat hlad. Jen občas si vypěstuju nějakou závislost, teď třeba chodíme s přítelem skoro každou sobotu na snídani do Savoye a pak hned do kavárny Angelato Café na zmrzlinu.
Co je pro vás důležitější? Vaření, nebo jídlo?
Hm… To není jednoduché rozhodnutí. Ale asi radši vařím, než jím. Protože vaření je spojené se vztahem k člověku, pro kterého vařím. S láskou. Když jím, je to samozřejmě taky rozkoš, ale taková dejme tomu přízemní.
S láskou k jídlu už jste se narodila?
Řekla bych, že jo, ale v naší rodině se vypráví spoustu historek, co se muselo dělat, abych vůbec něco snědla, jak se táta na manželské koleji, kde rodiče tehdy bydleli, stavěl na hlavu, a to doslova, já na něj zírala a máma mi tajně cpala do pusy puding. A jak jsem to okamžitě, když táta stál na nohou, vyplivla.
Takže jste nebyla baculka, ale spíš neduživé dítě?
Co už si já pamatuju, tak jedla jsem ráda. Babičky v Humpolci kolem mě skákaly a vyvařovaly na přání první poslední. K snídani jsem si mohla do kakaa naházet čokoládu, mazat máslem rohlík na každé sousto... Užívala jsem si to a už tehdy jsem cítila, že jídlo je dost uspokojivá věc.
U babiček vaše láska k jídlu začala?
Určitě. V naší rodině, protože u nás dáváme své city najevo přes jídlo. Když něco chceme říct tomu druhému, uvaříme mu. Rodiče i babičky s dědou nás měli rádi, a tak se neustále snažili, abychom my dvě se sestrou Marikou dostávaly jen to nejlepší a nejvíc podpultové. A vždycky ve velkorysém pojetí, takže když jsem měla ráda indiánky, čekalo jich na mě u babičky třicet. A tak je to tam doteď.
Pomáhala jste doma vařit?
Spíš až na základní škole a jedině s dorty, které mě svým vzhledem snad vždycky fascinovaly. Brala jsem si recepty od kamarádek a nutila babičky nebo mámu, aby mi ho udělaly. A pak jsem je začala péct sama. Z vaření na pískovišti jsem přešla do kuchyně rovnou k dortům. Obecně mě dodnes sladké baví víc než slané.
Kolik prvních pokusů skončilo v odpadkovém koši?
Nepamatuju, že bych někdy něco zkazila, ani teď se mi to nestává. Mně se v kuchyni daří. Nejraději vařím sama a většinu jídel přesně podle receptů, které jsem různě posbírala. Občas je změním, ale pak se nové představy držím dost důsledně, u vaření už neexperimentuji. Naopak všechno si na gram přesně odvážím. Ani ne snad proto, že by to bylo potřeba, ale mě to baví. Jsem ráda, když to moje vaření pěkně běží podle plánu.
Dětství jsme probraly, ale u dívek se vztah k jídlu často mění v pubertě, kdy se zakulacují a řeší kalorie. Co vy?
To je jasný, že jsem zkusila všechny diety světa. A zůstalo mi z té kalvárie jen jedno - vím, co jím, kolik má každé, ale fakt každé sousto kalorií, vitaminů, škodlivin. Jinak nic. Ono to začalo v mých sedmnácti letech. To jsem se naprosto šíleně rozhodla, že odjíždím na rok studovat do Ameriky. Šílený to bylo proto, že mně se strašně, ale fakt strašně stýská. Nikdy jsem nejezdila na tábory, na školy v přírodě, nikam. Maximálně k babičce. A tak jsem udělala to, co jsem udělala, když jsem se bála odběrů krve. Abych ten strach překonala, stala jsem se dárcem krve - a bylo to. A teď jsem odjela na rok do Ameriky. Na začátku 90. let. Nebyl internet, Facebook, Skype, byl jen šíleně drahý telefon. Byla jsem tam pochopitelně zoufalá.
A hádám, že ze jste stesku pořád jedla...
Ne hned. Dostala jsem se do rodiny v Severní Karolíně v malém městě, konec světa, jezdí se tam jen autem, ani není kam, nic se tam neděje. Všichni koukali do televize a jedli. Žrali! Na gauči, s polštářem na klíně. Brzy jsem se chytla a jedla na tom gauči taky. A už to jelo. Deset kilo nahoru, tak šup a do posilovny a deset kilo dolů. Pěkně jsem si rozhodila metabolismus.
O té doby není jídlo jen čistá radost, ale trochu i nepříjemnost?
Radost, po které se i přibírá. Teprve poslední dobou si myslím, že jsem se srovnala, můžu víceméně normálně jíst a váhu tak neřeším.
Od 17 let doteď, to je prakticky dvacet let boje s kaloriemi?
Trochu jsem si tím prošla, ale už na to kašlu. Rozhodně nedržím ty šílené diety, kdy se smělo jen pár zrníček lněných semínek, nebo podobný blbosti. Nicméně na snové řešení - jak jíst, na co mám chuť, a přitom netloustnout - jsem nepřišla. Teď třeba dva týdny nejím cukry a bílou mouku. Kila šla dolů a k tomu jsem zjistila, že se mi změnila chuť k jídlu. Cukr i mouka mi přestaly chybět. Jenže mě jídlo baví se vším všudy a nebudu celý život řešit, co smím a co ne. Odmítám dělat dobroty plné cukru a přitom si je zakazovat jíst. Zároveň si nemyslím, že by bylo správné svou váhu neřešit vůbec s tím, že budu taková, jaká jsem. Protože jaká vlastně?
Výživový poradce by to asi viděl jinak. Radila jste se někdy s odborníkem?
Mnohokrát, proto vím, že když jde váha prudce nahoru a pak strašně pomalu dolů, je to hlavně psychická záležitost. Zkouším tedy na to jít tudy.
Roli hraje i genetika, konstituce...
Jenže já si myslím, tedy jako absolutní laik, že i genetika je psychika. Přestávám ale o tom přemýšlet. Vím, že sport milovat nezačnu a ničeho z jídla se navěky nevzdám. Možná na chvíli, ale ne na pořád. Měla jsem dokonce ve své kuchařce jednu kapitolu navíc. Jmenovala se Když držím dietu. Tu jedinou jsem nakonec vyhodila, protože nechci psát o dietách, každý přece moc dobře ví, co je a co není dietní. Ty recepty a návody jsou jen dočasné berle. Ale o všem si čtu, zajímá mě to a vím, že přijde zase čas, kdy začnu všechno jíst. Takhle já to mám: buď jím, pak všechno a pořádně, což fakt dost dobře umím, anebo naopak nejím. Stejně jako když něco dělám: buď naplno, anebo ležím.
Takže nevaříte denně?
To vůbec, jen když se mi chce. V práci většinu času vymýšlím, co v kterém čísle časopisu bude, sleduju, co se kde děje kolem jídla, hledám nápady všude možně a zdaleka ne vždycky se mi pak chce ještě doma vařit.
Ani partner teplé večeře nevyžaduje?
Marek naštěstí nepovažuje za důkaz lásky to, že přijdu domů s úsměvem na rtech, s igelitkou plnou jídla, postavím se k plotně a začnu vařit tu "teplou večeři". Ráda a dobře mu uvařím, když mám čas a nejsem naprosto vyřízená z práce. On se o sebe umí postarat.
Vařit denně ani nemusíte, když nemáte děti. Děti neplánujete?
Chtěla jsem je odjakživa, jsem rozený pečovatel. Dokonce byly vždycky důležitější než jakékoliv další práce nebo kariéra. Jenže buď nebyla na děti vhodná situace, nebo nebylo s kým, anebo partner zrovna nechtěl. Teď už se zdá, že nic nebrání, abych si svoje pečovatelství užila i na dětech.
