„Mozek dětí během dětství zraje, mění se. Rychlost přenosu informace se zvyšuje postupně díky myelinizaci, která způsobuje, že se informace postupně dokáže přenášet rychlostí od 1 m/s až na 100 metrů za sekundu, což je obrovský rozdíl. To mimo jiné také ovlivňuje, jak si je dítě schopné s emocemi poradit,“ vysvětluje Ivana Procházková, lektorka emoční inteligence dětí z organizace CAPARD (Česká asociace pro aktivní rozvoj dětí)
Dozrávání mozku
Myelinizace je proces, při kterém se axony nervových buněk obalují lipoproteinem myelinem a vytváří tzv. myelinové pochvy. Díky nim dochází k rychlejšímu vedení vzruchu, ovšem nerodíme se s nimi, vytváří se postupně v dětství. V praxi to znamená, že děti mají „pomalé vedení“ - reakce na některé vzruchy se dostavují později než u dospělých. Postupným vývojem mozku ale dochází ke zrychlování nervových vzruchů, vyvíjí se také kapacita racionálního a sociálního uvažování.
Malé děti jsou typické svou bezprostředností a absolutním prožíváním pocitů. jakmile se u nich pocit objeví, zcela je ovládne a děti neumí jinak, než se mu zcela poddat. „ Práce s dětmi je krásná právě díky jejich bezprostředním emocím. Ať už to jsou pro nás ty krásné chvíle, kdy děti nadšeně odchází z našich programů nebo situace, kdy se cítí špatně. Častým současným jevem je dnes například to, že děti neumí prohrávat. Doma je na ně vyvíjen velký tlak a když se pak obzvláště kluci setkají s realitou mezi vrstevníky, kteří samozřejmě všichni chtějí vyhrát, tak to pak velmi těžce nesou,“ myslí si Martin Chalupský, ředitel vzdělávacího programu FasTracKids a zakladatel CAPARDu.
Naučte se naslouchat dětem |
Je na rodičích, učitelích a vychovatelích, aby dětem pomohli lépe svým emocím porozumět a zvládat je. Jak dlouho to ale trvá?
„Někdy děti své rodiče emočně během života i předčí a nemusí jim to trvat ani tak dlouho. Na druhou stranu i v dospělosti se nám občas ještě stane, že zažijeme novou emoci. Cítit například opravdovou pokoru, upřímný obdiv nebo utrpení, to je něco, co děti v dětství nemají. Pokud ovšem máme na mysli, jak dlouho trvá, než je dítě schopné své emoce ovládat jako dospělý, tam se to také různí. Jsou emoce, které mají děti téměř pod kontrolou už při vstupu na základní školu a jsou jiné, se kterými si ještě neví rady,“ dodává Ivana Procházková, která dnes se svým příspěvkem o emoční inteligenci děti vystoupí na konferenci CAPARD 2016 v pražské Lucerně.
Pojmenovat a pochopit pocity
Základem je podle odborníků pomoci dětem pojmenovat a pochopit své pocity. Ideálním způsobem je rozhovor, při kterém dítěti důkladně nasloucháme a necháme si vše vyprávět. Vždyť my sami jsme už jistě zažili, že pouhé sdílení emocí a možnost podělit se o ně přinese úlevu. Často nám vylíčení svého trápení pomůže nalézt řešení, aniž by nám naslouchající osoba radila. Není naopak vhodné chtít od dětí, aby své emoce nevnímaly a ignorovaly, protože to může vést v budoucnu k jejich potlačování, vytěsňování a blokům. Ty se pak týkají všech emocí, nejenom těch negativních, ale i těch pozitivních jako je radost, zvědavost nebo nadšení.
Většina rodičů se setká se záchvatem vzteku nebo pláče, kdy s sebou dítě plácne na zem a vůbec nevnímá okolí. Pro rodiče je to nepříjemná situace, protože si uvědomuje pozornost okolí a stydí se. Dítě ale v tomto kontextu situaci vůbec nevnímá, pouze se snaží vyventilovat své nashromážděné emoce. Zatímco dospělí jsou podle Procházkové schopni své emoce vybít třeba sportem, relaxací nebo popovídáním s blízkou osobou, dítě má pouze tři strategie - smích, pláč a vztek.
Tři kroky ke zvládnutí dětského vzteku |
„Někdy jsou i takové záchvaty žádoucí. Dochází během nich k jakémusi pročištění. Většinou takovým záchvatům předchází náročný den a už několik předešlých konfliktních situací. Potom přichází vyvrcholení, v mnoha případech kvůli zdánlivým nesmyslům. Jakmile se dítě ocitne v této fázi, je dobré, když jí projde až do konce. Dítě si tím ventiluje všechny nashromážděné frustrace během dne či dnů a dostává je tak ze sebe ven. Kdo takovou situaci občas zažívá, pak ví, že ve chvíli záchvatu bychom se na hlavu mohli stavět a nic nepomáhá. Tak se nestavte, nechte emoci dojít, odeznít. Dítě potřebuje vědět, že má emoce začátek, průběh a konec. Že vše přejde,“ radí rodičům Procházková. A připomíná, že i my si někdy potřebujeme poplakat, poté následuje pocit uvolnění a cítíme se lépe. Pokud emoci potlačíme, tak nezmizí, ale projeví se pouze o něco později.
Agresivní chování začíná již u miminek
Procházková proto radí nesnažit se záchvat vzteku za každou cenu zarazit, protože tím zastavíme i následující pocit uvolnění a zklidnění. „Pro dítě je důležité vědět, že tam pro něj jsme, že ho milujeme i vzteklé i smutné i šťastné. Zkrátka bezpodmínečně. Tak mu můžeme pomoci. Obejmutím a uklidněním poté, co konfliktní emoce zmizí,“ dodává vystudovaná speciální pedagožka a matka dvou dětí.
Zasáhnout se většinou snažíme i ve chvíli, kdy se děti začnou chovat agresivně ke svým sourozencům, kamarádům nebo k nám samotným. „Bouchání ke klukům nejpozději s nástupem do školky asi patří, jelikož vždycky se tam najde někdo, kdo „bouchá“ - ať už je příčinou kopírování nějakého vzorce z domova či ze hřiště nebo nějaká porucha chování. Než děti pochopí, že toto chování není správné často se uchylují k nějaké formě kopírování. Často se děti také snaží pomoci bouchání na sebe jen upozornit, jelikož ještě neví, jak jinak přimět ostatní děti, aby si s nimi hrály. Musí se základním měkkým dovednostem, které jsou pro nás samozřejmé, teprve naučit a čím dříve se tomu tak stane, tím lépe pro nás i pro ně,“ domnívá se Martin Chalupský podle zkušeností ze vzdělávacích programů FasTracKids, které navštěvují děti od 6 měsíců do 8 let.
Už jedna facka dítěti uškodí, tvrdí odbornice |
Ivana Procházková se domnívá, že problém kousání, škrábání a dalších agresivních projevů začíná mnohem dříve než ve školce nebo na hřišti. Pokud se matka nechá od dítěte kousat nebo štípat při kojení, dítě si zafixuje, že je takové chování v pořádku. A logicky pak zkouší tuto zkušenost aplikovat i na ostatní děti ve snaze dosáhnout svého cíle.
„Samozřejmě je třeba dítěti vždy říct, že je takové chování nepřípustné. Nicméně i v takové situaci dítě potřebuje pochopení a návod, jak může reagovat příště jinak. V pořádku je potom věta typu: Chápu, že tě naštvalo, že ti Tomáš vzal tvou hračku, ale ani to ti nedává právo někoho bít. To bolí. Příště můžeš přijít za mnou a vyřešíme to spolu/příště můžeš Tomovi říct, ať ti tu hračku vrátí,“ navrhuje Procházková, zakladatelka Montessori jeslí a členka CAPARDu. Podle jejích zkušeností je právě pochopení ze strany rodičů pro děti velmi důležité a pomůže jim vyrovnat se se svými pocity a lépe je ovládnout.
Děti se nebijí
Spousta rodičů se paradoxně snaží dítě zpacifikovat užitím násilí a fyzické síly, tedy plácnutím nebo dokonce výpraskem. Zapomínají ovšem, že děti dají především na naše činy a podstatně méně na naše slova. Mají větší tendenci kopírovat naše chování, než si zapamatovat naše poučky a pak podle nich jednat.
„Vždycky mi vyskočí obraz zoufalé matky v parku, kdy plácá přes zadek své dítě a křičí u toho: Já jsem ti přece říkala, že se děti nebijí! Stačí si tu větu jednou zopakovat nahlas a věřím, že k tomu není co dodat. Učíme tím, že se vlastně křičí, že se bije, ale že má právo to dělat ten silnější. Na podvědomé úrovni to dítě všechno velmi vnímá a zapisuje si to jako vzorce, které potom má ve skupině tendenci používat,“ upozorňuje Procházková.
Na druhou stranu ale dodává, že křičící rodič je pro dítě alespoň čitelný - dítě dokáže pochopit, že i rodiče prožívají negativní emoce a tuší, jak se v takovou chvíli zachovají. Pokud se rodič naopak snaží zůstat ledově klidný, ale přitom dítě trestá a je pro něj nevypočitatelný, narušuje to jejich vazbu a pocit bezpečí, který dítě ke svému správnému emocionálnímu vývoji potřebuje.
