Bušení srdce doprovázené hlubokými nádechy a výdechy, zaťaté pěsti, rudo před očima, blesky šlehající z očí. Zrychluje se tep, adrenalin nás burcuje k akci. „Už toho mám dost. Tohle teda ne.“ Následuje bouchnutí do stolu, prásknutí dveřmi nebo vodopád sprostých slov.
Jedni ventilují, druzí prožívají beze slova a pohybu za stoickou tváří. Kdy naposledy jste si užila svou chvilku vzteku? Možná vás při vzpomínce přepadne stud, výčitky, že jste ho zase nedokázala ovládnout, nebo že jste opět nic neudělala. Nemusíte se tak silně myšlenkově trestat, je dost možné, že jste pro sebe udělala víc, než si myslíte. Záleží na počtu raněných, poučených a na uvědomění. Vědomý hněv je totiž přínosem.
Emoce jsou potřebné
Hněv je v naší společnosti stále vnímán jako něco negativního, opovrženíhodného, co by nemělo být. Velmi často je to proto, že se ho bojíme a neumíme s ním pracovat. Nevidíme, že jde o motor, který nás (když se ho naučíme prožívat a ovládat) může posunout dál.
8 pozitiv hněvu
|
Trefně jeho sílu ve své knize Tanec hněvu vystihuje klinická psycholožka Harriet Lernerová: „Hněv je signál a stojí za to si ho poslechnout.“ Ani terapeuti vám ho nebudou zakazovat, spíše vás povedou cestou naslouchání. Proč vás situace rozčílila? Co vám vadí? Jak se při vzteku cítíte? Co se ve vás odehrává? Proč ho nedáte najevo?
Z evoluční perspektivy jsou všechny emoce za určitých okolností vhodné, jsou-li prožívány v optimální míře a efektivně směřují k požadovanému cíli. Hněv není jen agresivní reakce. Často nám poskytuje informace, které nám umožňují lépe se zapojit do okolního světa a vyznat se v nás samotných.
Mírný až střední hněv může pomoci pozitivně se posunout vpřed, extrémní nebo chronický hněv zas uškodit našemu zdraví. Pokud se ho navíc budeme chtít absolutně zbavit, nepřežijeme.
Mít ho pod kontrolou
Hněv totiž pro život potřebujeme. „Je to jedna ze základních emocí, což znamená, že je v nás zakódovaný jako program, kterým tělo reaguje na to, co se děje. Jeho funkcí je nás a naše blízké chránit, bránit naše hranice,“ vysvětluje Hanka Čechová, lektorka mindfulness a vědomé komunikace.
„To, že máme evolučně danou, vrozenou schopnost prožívat vztek, je prostě fakt. Hněv sám o sobě není dobrý ani špatný – je to mohutná energie a jde o to, jak s ní pracujeme. Můžeme ji mít pod kontrolou, a tak nám může dobře sloužit. Pokud energii hněvu pod kontrolou nemáme, stane se zdrojem problémů zejména ve vztazích, ale i zdravotních potíží.“
Hněv sám o sobě není dobrý ani špatný – je to mohutná energie a jde o to, jak s ní pracujeme. Můžeme ji mít pod kontrolou, a tak nám může dobře sloužit.
Hanka Čechová, lektorka mindfulness a vědomé komunikace
Pod kontrolou však neznamená potlačovat. Ani jeden extrém není správný. Sama si pamatuji, jak jsem v určitém období při každé situaci vyskakovala jako čertík z krabičky. S vědomím, že nechci být zlou ženou, jsem pracovala na ovládnutí vzteku, v mém případě spíše potlačení. Zachovat klid v bouři, ať se děje, co se děje.
Zbavila jsem se nálepky vzteklouna, ale přibyl mi tik v oku, žaludeční problémy a neustálé napětí sopky před výbuchem. Že ani jedna z mých strategií nebyla v pořádku, mi potvrdila i magistra Veronika Pavlisková, psycholožka online poradny Mojra, se kterou jsem o hněvu mluvila.
„Potlačovat jej určitě není zdravé a může to vést k rozličným psychickým i tělesným obtížím. Mezi nejčastější patří poruchy spánku a narušení sociálních vztahů, kdy se člověk vyhýbá lidem, aby právě neprojevil hněv. Tito lidé mají také často vysoký krevní tlak a potíže se zažíváním. Dlouhodobé potlačování může zapříčinit řadu kardiovaskulárních onemocnění a chronických obtíží.
Vyjadřování hněvu je tedy určitě prospěšné pro náš organismus, ale samozřejmě je zapotřebí zvolit přijatelný způsob, který neohrožuje nás ani druhé. Ve společnosti je za něj považován především verbální projev bez jakýchkoli vulgarismů.“
Uvědomit si hněv
Rozčilovat se potřebujeme, abychom se dokázali vyrovnat s tím, co nás trápí. Hněv má různou intenzitu, proto se stává, že si ho (projevuje-li se v malé míře) neuvědomujeme. S jakou vervou ho ventilujeme, záleží na našem temperamentu, ale také na zkušenosti z dětství. Může jít o podráždění, pobouření, rozezlenost, vztek, dopal, zuřivost, zlost, popuzení a další.
Nejsou-li uspokojovány naše potřeby, dochází k frustraci, kterou různí lidé prožívají různým způsobem, a jedním z nich je hněv. Zjednodušeně se dá říct, že člověk ho zažívá, když se mu něco nedaří nebo něco neprobíhá tak, jak si představoval. A zde přichází signál, který bychom měli začít vnímat.
I na mé cestě hledání, jak se svým hněvem zacházet, muselo dojít k tomuto uvědomění. Pochopit, co ho spouští a co mi o mně samé říká. V kurzech mindfulness, které vede Hanka Čechová, zkoumají účastníci své navyklé vzorce prožívání a myšlení tak, že na ně zaměřují svou pozornost a jsou na ně „laskavě zvědaví“.
Uvědomit si hněv v těle a zkoumat jeho souvislost s myšlenkami může odkrýt příčiny. „Pokud jsme často rozzlobení nebo naštvaní, může to být proto, že se příliš zaměřujeme na věci, které nemůžeme ovlivnit. S tím mnohdy souvisí přesvědčení, že naše spokojenost závisí na vnějších okolnostech, které jsou ale většinou mimo naši kontrolu,“říká.
„Dalším důvodem může být tendence brát si věci osobně, což souvisí s nízkým pocitem sebedůvěry a sebehodnoty. Jedním z rysů naší osobnosti bývá malá schopnost vyrovnávat se s nepohodlím a nejistotou. Případně nemáme rozvinutou schopnost empatie – tedy schopnost dívat se na věci očima druhých a porozumět tak jejich pohledu a názorům. S tím vším se dá samozřejmě pracovat,“ vysvětluje Hanka Čechová.
Vyjadřování hněvu chrání před nahromaděním stresu, umožňuje nám okamžité odbourání adrenalinu, což následně slouží jako prevence různých onemocnění, ale také jako možnost vyrovnat se s něčím traumatickým či dramatickým.
A samozřejmě má tato emoce svou funkci v mezilidské komunikaci, neboť je pro osoby v našem okolí zpětnou vazbou, že s něčím, co udělaly nebo nám sdělují, nesouhlasíme, anebo k tomu máme výhrady. Proto jakékoli potlačování není namístě.
Jak píše Jan Menděl ve své knize Uprdelismus, která se zabývá životním postojem, kdy se člověk nebere příliš vážně, zdravé naštvání zajistí, že se nezasekneme v lítosti a pasivitě.
Jste lev, nebo myš? Dusit v sobě vztek se nevyplácí, varují experti |
„Hněv v sobě nese sílu vytáhnout nás z těch nejtemnějších kobek duše. Nepotlačujme ho v sobě ani ho neschovávejme. Jinak přijdeme o palivo, které nás žene kupředu a přináší nám sílu růst a rozvíjet se. Když se člověk naučí svůj hněv přijímat a bezpečně s ním zacházet, začne ho respektovat i u druhých. Pak už nikdy nikomu neporadí, aby se nerozčiloval, protože si uvědomuje, že ten, kdo tak činí, se rozčilovat potřebuje, aby se s tím, co ho trápí, mohl vnitřně vyrovnat. Čím lépe a déle člověk pracuje se svými pocity, tím klidnějším a oproštěnějším od emocí se paradoxně stává.“
Tento přístup se v mém zkoumání a uvědomování hněvu osvědčil. Přestala jsem si vyčítat, že se někdy častěji, jindy zřídka rozčiluji, a spíše jsem se na svůj hněv začala dívat jako na energii, která mi pomáhá vypořádat se situací a chrání mě před upadnutím do apatie a zahořklosti. Snížila jsem intenzitu hněvu pomocí výdechů a mantry „zachovej klid v bouři“, a stejně ho i ventilovala, ale tak, aby má slova neubližovala a vše, co bylo živé, se neutíkalo schovat.
Pozor na potlačování
Se svým novým přístupem ke vzteku jsem na něj začala pohlížet jinak i u druhých. Zejména u dětí. Tématu hněvu se nevyhne téměř žádný rodič. Jak se různí temperament jejich potomků, odlišují se také projevy hněvu. Rozdíl bývá i v pohlaví, ačkoli nelze absolutně říci, že chlapci se vztekají více a výrazněji. Možná si ve svém okolí vybavíte nejednu holčičku, která se umí pěkně rozlítit.
Období dětství je plné frustrací, proto je hněv přirozenou reakcí, jak se s nimi děti vypořádávají. Na potlačování a zakazování hněvu bychom si proto měli dát velký pozor.
Když se člověk naučí svůj hněv přijímat a bezpečně s ním zacházet, začne ho respektovat i u druhých. Pak už nikdy nikomu neporadí, aby se nerozčiloval.
„Hněv je u dětí často vnímán jako něco nežádoucího, protože se obvykle nerozlišuje mezi emocí jako přirozenou reakcí těla a tím, jak ji dítě projevuje. Málokterý rodič dokáže dítěti zprostředkovat, že být rozzlobený je v pořádku, jen se tu svou zlost učíme ovládat.
Pokud vyrůstáme s vědomím, že ‚vztekat se je ošklivé‘, můžeme mít tendenci hněv potlačovat. Energie se hromadí a může pak vyvřít agresivním způsobem. Nebo pokud byl náš hněv zlehčován, můžeme mít tendenci ho projevovat přemrštěně, aby si ti kolem nás konečně všimli, že opravdu něco řeším,“ vysvětluje Hanka Čechová, proč je dobré hněvu u dětí nebránit, ale spíše je učit, jak s ním pracovat a uvědomovat si, co za ním opravdu vězí.
Záchvaty vzteku dětí jsou občas žádoucí. Pročistí vzduch, říká odbornice |
Nicméně emoce, mezi které patří i hněv, se nám nedaří vždy stoprocentně kontrolovat, a v případě, kdy se projeví jaksi nepatřičně, bychom se měli dokázat omluvit. Tomu se samozřejmě dítě musí naučit. S těmi, které se často vztekají, doporučuje psycholožka Veronika Pavlisková pracovat cestou vybití přebytečné vnitřní energie a nácviku zklidňujících technik.
„Pokud je dítě z nějakého důvodu vznětlivější, je dobré, aby pravidelně sportovalo a naučilo se různá dechová cvičení na zklidnění či relaxační techniky. Samostatnou kapitolou ve vývoji je pak dospívání, kdy lze opět očekávat častější projevy hněvu. V tomto období dochází k velkým hormonálním změnám, které znesnadňují mít emoce pod kontrolou. Mnohdy tak vznikají konflikty,“ upozorňuje.
K pubertě podle odbornice často patří výkyvy nálad, jimž sami teenageři nerozumějí, ale snaží se je nějak ‚racionalizovat‘. Často svůj projev hněvu vidí zapříčiněný v nedostatečně odůvodněných zákazech rodičů nebo v netoleranci odlišnosti jak v názorech, tak v úpravě zevnějšku.
„V období dospívání u chlapců může vlivem hormonálních změn docházet až k projevům agresivity. Namístě je opět zařadit pravidelný sport a negativní emoce takto ventilovat. Vždy je však nutná tolerance a trpělivost,“ dodává Veronika Pavlisková.
To, jak děti naučíme přistupovat k hněvu, se nám v jejich dospívání vrátí a později pomůže i jim samotným v dospělosti. My už své dětství máme za sebou, ale změnit přístup ke svému hněvu a vidět v něm i zdroj léčivé síly, můžeme kdykoli. Nechte vulkán občas vybuchnout, jen si hlídejte, aby škody na sopce i okolí nebyly příliš velké.
Místo křiku nádech a výdechJak zvládnout situaci, když vás ovládne hněv? Radí Veronika Pavlisková, psycholožka online poradny Mojra. Nejrychlejší pomoc ve chvíli, kdy nás ovládá hněv, je napočítat do deseti a pak zareagovat v klidu. Pokud se nám nepodaří uklidnit se a jsme v nějaké sociální interakci, tak požádat druhého, zda by bylo možné v rozhovoru pokračovat jindy. Další velmi jednoduchou a rychlou technikou je hluboké dýchání, které je ale nutné nacvičit nejprve v klidu, abychom tento způsob dokázali aplikovat, když nás ovládají emoce. Vhodné je hluboké dýchání doplnit chůzí. Často postačí i hluboký výdech, který nás zklidní, a změna pozice těla z bojovné do postoje s uvolněnými rameny a rukama podél těla. Nejúčinnější je samozřejmě prevence – nedostávat se do situace, kdy emoce nemáme pod kontrolou. K tomu pomáhá dostatek spánku, odbourávat stres, efektivní komunikace, mít dostatek volného času, věnovat se koníčkům – je vhodné, aby šlo o fyzicky náročnější aktivity. Zkuste také vysledovat, jaké situace u vás způsobují hněv (například sledování večerních zpráv) a snažte se jim vyhnout. A pokud cítíte, že svůj vztek přesto nezvládáte, nestyďte se vyhledat psychologickou pomoc. |
