Malý Adam nikdy nepatřil mezi děti, které by seděly za stolem a poslušně si kreslily. Jeho matka s ním ale trávila tak málo času, že si těžko mohla nějakých problémů všimnout. Za odborníkem jej poslali až ze školy, kde se jeho poruchy chování naplno projevily. Vzdor, absence respektu, přílišná odtažitost, problémy s kolektivem.
„Přišla ke mně paní s tím, že potřebuje své dítě opravit. Pohlížela na něj, jako by jela s autem do servisu. Dokonce mi dala zadání: že k tomu musí dojít tento týden, protože ten další už mají zcela jiný program. Neustále koukala na telefon, nelíbilo se jí, že ji zdržuji,“ popisuje příklad z ordinace behaviorální patolog Andrej Drbohlav.
Až po několika sezeních matka pochopila, že dítě potřebuje víc než jídlo a nové boty. A další dva roky trvalo, než svůj přístup k chlapci změnila. Adam patřil k dětem s takzvanou nejistou vazbou. Při výchově mu chyběly dotyky, pohlazení i slova útěchy.
„Dítě už jako malé dostalo informaci, že nemá cenu, aby dávalo najevo své emoce, protože to nefunguje, tak se svým emocím prostě vyhýbá,“ doplňuje Drbohlav. Takzvanou citovou vazbu – attachment – studují odborníci po celém světě a některé studie dávají nejisté typy citové vazby do souvislostí s psychopatickými sklony ve společnosti, depresivními stavy i násilím. Významný český neuropatolog František Koukolík dokonce potíže s vazbou označuje za soudobou epidemii lidstva.
Masivně citovaná je také studie o vztahu mezi psychopatií a nejistou vazbou od italských psychologů. Ta naznačuje, že zkoumání minulých a současných vztahů může být rozhodující pro pochopení násilného chování.
Česká odbornice na citovou vazbu Lenka Lacinová z Masarykovy univerzity katastrofické vize svých kolegů mírní. „Citová vazba je sice pro psychické zdraví člověka velmi důležitá, na druhou stranu člověk je adaptabilní, ovlivňují ho i další vztahy, do kterých vstupuje, svou roli hraje také prostředí, ve kterém se během života pohybuje. Extrémní následky navíc pozorujeme jen u nízkého procenta lidí. A to obvykle u těch, kteří si prošli zneužíváním, fyzickým násilím či žili s rodiči, kteří byli závislí,“ popisuje Lacinová.
Citová péče jako vitaminy
Teorii attachmentu neboli citové vazby popsal jako první anglický psycholog John Bowlby, od něhož je i náš citát. Ten už po druhé světové válce vydává knihu, ve které předkládá do té doby kontroverzní paralelu: stejně jako dítě potřebuje vitaminy pro svůj fyzický růst, potřebuje pro svůj psychický vývoj výživu v podobě mateřské lásky a jedné pečující osoby.
Dítě se od samého narození učí ovládat své emoce. Pláč, smích, slzy. Nástroje, které mu mají pomoci přivolat blízkou osobu. A tak je zkouší. Dokola a dokola. To vše je součástí vznikající vazby k jedné osobě. Jestliže se dítě nemůže spolehnout na to, že matka v případě potřeby přiběhne a pomůže, začne se jeho chování měnit.
Vytvoří si zcela odlišné strategie, které mu nepříjemné situace pomohou zvládnout. Zjednodušeně lze říci, že děti odtažitých, chladnějších matek začnou více spoléhat samy na sebe a ty děti, jejichž matky jsou ve svém chování spíše nepředpověditelné, někdy jejich volání vyslyší, jindy ne, naopak úzkostně na matce lpějí a visí. V extrémních případech pak může dojít k tomu, že dítě není emoční vazby vůbec schopno.
Dalším velkým mezníkem ve výzkumu citové vazby byla práce americké psycholožky Mary Ainsworthové, která už v 70. letech 20. století představuje způsob, jak měřit míru jistoty v citové vazbě. Tento test pracuje se situacemi loučení, odloučení a vítání matky a jejího dítěte. Dokáže odhalit, zda je vazba jistá, či nikoliv. Ke zkoumání rané citové vazby se dostali čeští odborníci až na přelomu nového tisíciletí, a spíše okrajově.
Tuto absenci se nyní snažil nahradit výzkumný tým z Masarykovy univerzity. Loni odstartoval projekt, který sleduje citovou vazbu u dětí ve věku 13–17 měsíců, a to právě s použitím testu zmíněné Ainsworthové. „Děti pozorujeme u nás i v domácím prostředí. Zatím jsme jich testovali dvacet, celkem jich má být ale šedesát. Kromě zodpovězení našich výzkumných otázek se chceme také dorovnat světu, kde tento způsob testování patří k základním používaným výzkumným metodám,“ popisuje již citovaná Lacinová.
Doufá, že by výzkum mohl mimo jiné pomoci pochopit souvislosti mezi chováním dítěte a tím, jak matka pracuje se svými emocemi. „Na výsledky je ale zatím brzo, data se sbírají hodně pomalu,“ dodává ještě Lacinová z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny.
Kdo má dnes noční?
Velmi často se nejistota citové vazby objevuje u dětí z dětských domovů. Jestliže se po letech života mezi „tetami“ dostanou do adoptivní rodiny, právě nejistá vazba (často označována také jako narušená), bývá mnohdy první překážkou spokojeného rodinného života.
„První noc, když u nás tehdy šestiletá Natálka spala, se zeptala, kdo přijde na noční,“ popisuje své zkušenosti v dokumentu České televize o léčbě poruch citové vazby náhradní maminka Zuzana. Vůbec nechápala, že teď už s ní bude jen jedna paní a jeden pán. Šest let se u ní střídaly „tety“ na směny, měnila pokojíčky. Nevěřila, pochybovala. Řídila a zkoušela.
„Mentálně na tom byla v šesti letech jako náš tříletý syn. Když k nám přišli kamarádi, kteří na ni byli milí, chtěla si vzít věci a jít k nim domů. Klidně by od nás odešla,“ popisuje počátky soužití Zuzana.
To, jakým způsobem je vazba narušena, záleží na zkušenostech dětí. Nejrizikovější pro psychiku jedince je takzvaná dezorganizovaná vazba, která se často objevuje u dětí zneužívaných, týraných. „Příroda dítěti velí, aby se k pečující osobě připoutalo, ale v realitě je to někdy naprosto jinak – ten, kdo má dítě chránit, jej naopak děsí. Dítěti nezbývá než vyvinout jinou strategii přežití – ovládnout, kontrolovat, použít i vlastní agresivitu. Bohužel u těchto dětí může dojít k rozvoji závažných psychických poruch včetně poruchy osobnosti v dospělosti. A s tou mnoho dělat nejde – je narušena struktura mozku, neexistují léky, které si v dospělosti vezmete, a je vám lépe,“ vysvětluje Ria Černá z neziskové organizace Amalthea, která se věnuje mimo jiné i náhradní rodinné péči. Odhaduje se, že tímto typem poruchy vazby trpí zhruba čtyři procenta populace a její následky obvykle bývají pro člověka skutečně fatální.
Kdy vyroste psychopat?
Nejistá vazba se neobjevuje jen u dětí, o které se jejich rodiče vůbec nestarali. Objevuje se i v rodinách, které vypadají běžně. Spořádaně. Šťastně. Matky o své dítě pečují, jak nejlépe umějí. Jenže si samy prošly nepříliš spokojeným a šťastným dětstvím a nyní svému dítěti předávají to, co samy zažily a co jim přijde normální. Nebo prostě jen hodně pracují a na dítě prostě nemají čas. V takových případech se hovoří o vyhýbavé vazbě.
Článek vyšel v magazínu Rodina DNES. Aktuální číslo si můžete přečíst zde.  |
„Nelze udělat rovnítko mezi matkou kariéristkou a vyhýbavou vazbou. Je-li matka nepřítomná, stále v práci, zřejmě se o dítě stará ještě jiná osoba, ke které si dítě může začít budovat jistý vztah – pokud se mu nemění, nemizí, je důvěryhodná, laskavá a pečující. Pokud se však osoby kolem dítěte neustále nepředvídatelně střídají, může se skutečně u dítěte rozvinout vyhýbavá vztahová strategie ve smyslu: bude lepší spoléhat jen na sebe, stejně si musím poradit samo, není tu nikdo, kdo by mi pomohl, raději bude lepší nedávat pocity najevo, když nikdo nepřichází,“ popisuje Ria Černá. Takové dítě sice svou matku rozezná, nebojí se jí, ale stejně tak dobře mu ke hraní poslouží cizí člověk, který sedí vedle.
Problémy s vazbou mohou mít také děti, jejichž maminka k nim celou noc běhá. Jednou s mlékem, podruhé jen utišit, potřetí s vodou. A tak dokola. Chronická únava a dlouhodobě upozaděné potřeby matky však mohou přinášet také stavy, kdy už matka na stále žadonící dítě nemá náladu ani sílu. Vnitřně „vybuchne“ a dítě zničehonic ignoruje.
Takové dítě je zmatené. Bojuje s touhou po matce a naštvaností na její odmítání. „To vytváří pro dítě ambivalenci, napětí, nejasnost, nesrozumitelnost v reakcích matky. A protože dítě zažilo, že matka někdy reaguje vstřícně, pozitivně, má tendenci se na ni lepit stále, zkoušet si vydobýt tu pozitivní reakci. Pochytá při těchto pokusech i ty negativní typu dej mi pokoj, už tě mám dost, já se z tebe zblázním,“ popisuje Černá.
Matka i dítě se pak dostávají do začarovaného kruhu: čím více ho matka odmítá, tím více se jí dítě dožaduje, což matku vede k dalšímu odmítání. „V osobnosti takových matek je jistě zvýšená míra úzkostnosti, nejistoty, nižší míra frustrační tolerance. A především zážitek z vlastního dětství, kdy zřejmě taková matka jako dítě měla rodiče s úzkostně ambivalentní vazbou. Potřebuje tedy pomoci zejména ona sama,“ dodává Černá.
Tyto vazby patří sice mezi nejisté, ale podle odborníků o takových dětech nelze říci, že vyrůstají jednou nohou v kriminále nebo psychiatrické léčebně. „Vyhýbavou i úzkostně ambivalentní vazbu chápeme stále jako součást normy. Není to žádný patologický jev. Tito lidé to mohou mít v životě těžší, a to zejména při zvládání stresu, ale s tím se dá pracovat,“ dodává ještě Lacinová.
Co výzkumy ale poměrně jednoznačně dokazují je, že lidé s nejistou vazbou mohou mít problémy s navazováním vztahu. Pokud si už vztah vytvoří, bývá pro ně těžší jej udržet. Ke svým dětem se pak mohou chovat tak, jak se k nim chovali jejich rodiče. Podoba citové vazby se tak může přenášet z generaci na generaci.
Co byste měli vědět Lze citovou vazbu změnit? Citová vazba se vytváří v prvních třech letech života. „Pokud porucha vazby vznikne a dítě se dostane do léčivého prostředí, kde jsou zralí milující dospělí, je šance pomaličku vytvářet další novou zkušenost, novou vztahovou mapu, podle které se dítě začne orientovat. Nebezpeční dospělí se musí proměnit v bezpečné dospělé a dítě tomu musí uvěřit – zážitkem, opakovanou zkušeností. Kontrolky stresu v mozku dítěte musí přestat výstražně blikat, resp. dítě musí zažít, že nový dospělák umí jeho stres zmenšit, uklidnit ho,“ říká Ria Černá z neziskové organizace Amalthea. Při léčbě těchto problémů se uplatňuje například dyadická terapie, při níž terapeut nejprve učí rodiče porozumět, co se asi děje v mozku dítěte, které je vyděšené. „Společně s rodiči dítěte pak hledají cesty, jakým způsobem i doma odborně s dítětem pracovat, jak u něj postupně budovat pocit bezpečí, jak zklidňovat jeho nabuzenou amygdalu, která hlásí hrozící nebezpečí. A nebezpečím jsou pro takto nemocné děti zpočátku bohužel právě dospělí,“ dodává Černá. Jak poznat dítě s nejistou vazbou? Vlastnosti či strategie chování se liší podle zkušeností dětí s pečující osobou, ale také podle jejich osobnostního založení. Společným rysem je ale nejistota. Dítě nevěří rodičům ani samo sobě. Velmi často také reaguje nepřiměřeně ve stresových situacích, jeho mozek zkrátka velí k sebeobraně. „U dětí s narušenou vazbou se obvykle objeví nízká míra empatie, nerozvinutý pocit viny a svědomí – místo toho zahanbující stud v situacích, které jiní běžně zvládnou. To vše pak ovlivňuje to, jak se dítě učí ve škole, jak dokáže kontrolovat své chování, jak dokáže domýšlet důsledky svého chování, jak si dokáže říci o pomoc druhým, jak se na ně dokáže spoléhat,“ popisuje Ria Černá. Jak a kde se poruchy vazby vyskytují? Podle studie, která zahrnovala analýzu téměř 2 000 celosvětově provedených Ainsworthové testů na identifikaci rané citové vazby, je v populaci batolat s jistou citovou vazbou 65 %, dětí s vyhýbavou vazbou pak 21% a s úzkostně ambivalentní 14 %. Při srovnávání různých zemí světa se zdá, že existují jisté rozdíly mezi určitými kulturami. Uvádí se například, že v Japonsku je o něco vyšší podíl úzkostně ambivalentních dětí například oproti Německu, kde je zase o něco vyšší podíl vyhýbavých dětí. Určitou menší část dětí, kterou není možné jednoznačně přiřadit dle chování v testech ani k vyhýbavému, ani úzkostně ambivalentnímu typu vazby, označují výzkumníci jako děti s dezorganizovanou citovou vazbou. Tyto děti nemají jednotnou strategii, jak se chovat ve chvílích ohrožení či stresu. Vyšší podíl tohoto typu lze najít mezi dětmi, které prošly institucionální péčí typu kojenecký ústav nebo které pocházejí z nevhodného rodinného prostředí, kde se vyskytovalo např. zanedbávání či týrání. „Je ale potřeba podotknout, že mezi tímto typem vazby a zneužíváním nebo zanedbáváním dítěte není možné zcela jednoznačně udělat rovnítko. Bylo zjištěno, že se vyskytuje také u dětí matek, jejichž péče a vztah k dítěte jsou zcela v normě, ale ony samy prošly v minulosti nějakým traumatem,“ říká Lacinová. |
