Když Jana a její manžel procházeli manželskou krizí, Oldřich oba rodiče zdatně řídil a stavěl se do role matčina obhájce. Za odměnu měl doma vše: pro peníze stačilo natáhnout ruku a k napěchované lednici to měl pár metrů. Přesto se v psychickém i fyzickém bezvládí necítil dobře. Měl pocit, že chce a musí jít dál. Začal nesnášet Česko, chtěl odejít ze země, ale bál se nechat mámu samotnou. Měl strach, že se nebude mít kam vrátit.
„Do zahraničí chtěl odjakživa, a tak to na nás s manželem zkoušel, my jsme byli proti,“ vzpomíná Jana. „Já se taky bála, chápu rodiče, že se bojí a o jedináčka zvlášť, že jim uteče z jejich světa a najednou ho nebudou mít u sebe a ani pod dozorem.“
Podle maminky byl Olda vždycky velký puntičkář, ale i sobec, jedináček se všemi rysy, který se odjakživa nechtěl s nikým o nic dělit.
„V době manželské krize to byl on, kdo mi byl nejvíce nápomocný, pořád se bál o rodinu, zázemí bylo pro něj nejdůležitější na celém světě, bál se, že se nebude mít kam vrátit,“ vypráví paní Jana.
Když Jana po několika nepodařených Oldřichovým pokusech osamostatnit se viděla, jak je Olda stále nespokojený, přesvědčila časem sama sebe, proč to nezkusit. Vybrala Oldovo stavební spoření a pustila syna do světa. Dnes je z Oldy úspěšný obchodník, který pracuje v Dubaji pro významnou českou firmu a návraty domů jsou pro něj svátkem.
„S žádným dítětem nemůžete být napořád. Musíte být hlavně sama se sebou a jestli chcete dát dítěti to nejlepší, musíte mít hlavně ráda sama sebe. Dítě je pořád vaše, ať je kdekoliv a pořád se k vám bude vracet. To jen vy máte nějaký problém, který přes to dítě řešíte,“ pochopila Jana.
Podle koučky Petry jsou ve slepém adorování dětí matky přebornicemi. „Donekonečna jsme ochotné podporovat a odpouštět. Bohužel tím škodíme nejen dětem, ale i samy sobě,“ říká a dodává, že ne každý rodič zvládne situaci jako Jana a ne každý potomek se odhodlá skočit do hluboké vody a plavat.
Chcete-li, aby vám potomek důvěřoval a respektoval vás, je dobré mu jít v maximální míře příkladem, myslí si Petra Lekešová-Krajčinovič. „Když se budete cpát v noci v posteli chipsama, věřte mi, že vaše dítě to bude po vás opakovat taky.“
Zásadní je podle ní také pozitivní důslednost a přiměřená svoboda. „Když budete moc tlačit, anebo naopak vše nechávat jen na něm, jen s obtížemi se osamostatní,“ vysvětluje a přidává radu na závěr: „Zkuste vypnout strach a nepřipouštět si katastrofické scénáře.“
Pět zásadních rodičovských chyb
1. Řešíme za děti kdejakou pitomost
Pokud za děti řešíme jejich záležitosti (pokud nejde o šikanu nebo jinou formu násilí a bezpráví), okrádáme je o dovednost, která jim v životě bude zoufale chybět - samostatnost. Děti se potřebují samy obhájit způsobem odpovídajícím jejich věku. Není potřeba stavět se do role obhájce a už vůbec ne vměšovat se a řešit dětské spory. Pocit bezpečí je hned po bezpodmínečné lásce nejsilnější pozitivní emoce, kterou dítě pro zdravý vývoj nutně potřebuje. Je v pořádku, když dítě podpoříme, ne však abychom řešili jeho témata místo něho. Stačí existovat opodál a ujistit potomka, že stojíte při něm.
2. Máme o něm jasnou představu
Chybujeme, když do dětí projektujeme vlastní nesplněné sny a ambice. Klademe na děti příliš vysoké nároky, nebo naopak ignorujeme talent dítěte a necháme jej bezcílně bloumat životem. „V prvním případě potomka ženeme rovnou do náruče zklamání a strachu z něj. Naplňujeme mu dny našimi nereálnými očekáváními, jejichž tlak mnohé děti stěží unesou. Selháním a nedostatečností ztrácí víru ve své schopnosti i sebe samotné a připadají si méněcenné,“ varuje koučka. Extrémní nároky mohou podle ní děti i psychicky zlomit a přivést je k drogám a jiným návykovým látkám.
Opačná strana mince je nevšímavost. Děti, kterým se pozornosti nedostává, si ji často začnou vynucovat negativním chováním. „Pokud oplácíte podobnou reakcí, v podstatě vyhrálo a pozornost získalo,“ tvrdí Petra Lekešová-Krajčinovič a varuje rodiče před fyzickým a psychickým přetěžováním dítěte. „Věnujte pozornost jejich talentu a podporujte ho, budujete zdravé sebevědomí a to je pro vyrovnaný život cenná deviza.“
3. Full servis pro rozmazlence
Obskakováním, zvýšeným zájmem a soustavnou péčí připravujeme dětem složitou životní cestu. Pohodlí a pozornost se těžko opouští a v budoucnu nastává problém s osamostatněním. Zejména u jedináčků nebo výrazně mladších sourozenců se z tohoto jevu postupně stává syndrom.
„Často tak rodiče činí ze sobeckosti či vlastních obav a neschopnosti nechat dítě odejít, když nastává čas,“ říká koučka Petra. Rodič by měl podle ní vedle dítěte kráčet životem, pomoci mu vstát, když upadne, nenosit ani nepoponášet, v přeneseném slova smyslu. Úměrně k věku by se dítě mělo zapojovat do všech činností a mělo by si zvykat, že nic v životě není samozřejmé.
4. Výchova bez hranic nebo za ostnatým drátem
Bezbřehá výchova a úplná volnost napáchala mnoho škod na dětech i rodičích v sousedním Německu. Těm, kteří se snad ve výchovném přístupu našich sousedů vzhlédli, radí koučka přečíst knihu psycholožky Jiřiny Prekopové Malý tyran.
„Mou praxí i životem prošlo mnoho „rozbitých“ dětí, které měly neomezený nebo naopak velmi zúžený osobní prostor. Kompenzovaly to různými způsoby, od drobných krádeží, po fyzické násilí a týrání okolí,“ vysvětluje Petra. Jedna z nejdůležitější z výchovných úloh rodiče je podle ní určování mantinelů okolo dostatečného prostoru. „Tím mu pomáháte budovat zodpovědnost a podporuje rozvoj zdravého sebeuvědomění. Dítě potřebuje získat pocit vlastní důležitosti, samo si však hranice nenastaví, protože to prostě neumí.“
5. Věci místo lásky a prožitků
Milujte své děti hodné i zlobivé, jedničkáře i pětkaře, v podstatě nic jiného nepotřebují a už vůbec ne iPhone nebo tablet. Bezpodmínečná láska neznamená, že mu koupíte, na co si vzpomene, nebo mu dovolíte cokoliv si umane.
„Budoucnost vašeho dítěte definuje čas, který s ním strávíte ve vaší plné přítomnosti. Občas třeba i s notebookem rozloženým vedle vás, pokud dítě cítí teplo vašich milujících dotyků. O mnoho lépe jsou na tom děti rodičů, kteří toto vědí. Nedovolí si promrhat společný čas pitomostmi jako jsou plytké hovory s kamarádkami nebo čas trávený tupým zíráním na fotbal, zatímco se dítě marně snaží dostat do zorného pole pozornosti,“ říká Petra Lekešová-Krajčinovič.
