Aleš Veselý se narodil 3. února 1935 do rodiny čáslavského pojišťovacího úředníka. V dětství se rodina často stěhovala. Nejdřív do Hradce Králové, následovalo Ústí nad Labem až nakonec v roce 1949 zakotvila v pražských Holešovicích. Po tatínkovi byl malý Aleš poloviční Žid, a proto nesměl za války chodit do školy. Doma ho učil dědeček, který byl původně učitel. Od šesti let navíc musel viditelně nosit našitou žlutou Davidovu hvězdu. To i následná deportace tatínka a sestry do terezínského ghetta silně ovlivnilo jeho vnímání světa.
Protože se Aleš Veselý zajímal o výtvarné umění od mládí, nastoupil v Praze na střední výtvarnou školu. Na doporučení učitelů byl už v sedmnácti letech přijat do ateliéru grafiky na Akademii výtvarných umění, který vedl profesor Vladimír Silovský. Školu absolvoval v roce 1958 sérií grafik-dřevořezů, ale této technice se záhy přestal věnovat. „Od grafiky mě odrazoval zdlouhavý a z mého hlediska příliš artistní proces. A pak sám princip rozmnožování, který byl v protikladu k principu jedinečnosti, jenž je základem tvorby,“ říkal Aleš Veselý.
Na počátku 60. let vytvořil sérii asambláží pojmenovanou Stigmatické objekty, poté následovala takzvaná Enigmata. V roce 1965 obdržel nejvyšší Cenu kritiky na pařížském Bienále mladých za sochu Židle Uzurpátor. V srpnu roku 1967 byl pozván na Sympozium prostorových forem do Ostravy, kde pracoval na sedmimetrové ocelové plastice. Původně bezejmennou plastiku vytvářel po smrti svého otce a pracoval na ní celý rok. Tak vznikla Veselého nejznámější socha Kaddish, jejíž název odkazuje k židovské modlitbě za zemřelé. Právě ke kořenům judaismu se ve svém díle často obracel. Jeho celoživotní náplní také byla snaha najít odpověď na otázku smyslu lidské existence, podstaty světa a vztahů mezi člověkem a universem. Skrze sebe a svou zkušenost. „Existují věci, které jsou jakýmisi poznámkami na cestě. Je sice nutné, aby vznikly, ale jejich vznik není motivován touhou po vytvoření artefaktu,“ vysvětloval sochař.
Sochař Aleš Veselý |
V roce 1970 koupil rozpadlý mlýn se starou stodolou ve Středoklukách nedaleko Prahy. Místo postupně obnovoval, později na rozlehlém pozemku nechal přistavět několik budov, které sloužily jako depozitáře. Zahrada se plnila autorovými sochami. V roce 1972 však přišla do života Aleše Veselého další velká rána. Tragicky zemřela jeho manželka Slávka. Na výchovu ani ne čtyřleté dcery Jany byl najednou sám. Výtvarník dokonce krátce uvažoval, že dráhu umělce opustí. S nástupem normalizace jeho práce „neodpovídala životnímu pocitu socialistického člověka“ a výtvarníka poslali spolu s dalšími kolegy mezi nežádoucí umělce. Veselý se uchýlil do soukromí svého statku. V této době tvořil hlavně asambláže z opotřebovaných předmětů a starého železa.
Po revoluci byl jmenován profesorem pražské Akademie výtvarných umění. V ateliéru monumentální tvorby, který vedl, působil až do roku 2006. A zároveň také tvořil. Jednou z jeho posledních soch je Brána nenávratna (2014-2015) na pražském nádraží Bubny. Do nebe vztyčené koleje s šestatřiceti dřevěnými pražci symbolicky odkazují ke stejnému počtu spravedlivých, na jejichž bedrech leží všechna tíha světa.
Aleše Veselého proslavily především jeho monumentální sochy a návrhy k nim. Spousta z nich se však nedočkala realizace. Důvodem bývala jak složitá byrokracie, tak i finanční nákladnost na vytvoření jeho děl. Výtvarník se věnoval i malbě a kresbě. Jeho díla jsou ve sbírkách galerií a muzeí po celém světě, například v The Solomon Guggenheim Museu v New Yorku, Centre Georges-Pompidou v Paříži, německém Museu Bochum, Sculpture Collection v olympijském parku v Soulu a mnoha dalších.
Světoznámý sochař zemřel v polovině prosince 2015, krátce před začátkem seriálu Staří mistři.
